Proč ses začala věnovat vědě?
U mě vždy šlo o fascinaci tím, jak funguje lidské tělo a příroda obecně. Jako malá jsem domů tahala kobylky a malé šneky, zavírala je do terárek vyrobených z krabiček od Ferrero Rocher a pozorovala je pár dní. Jednou jsem dokonce přišla s žábou a strčila ji do klece po křečkovi. Sice jsem jí tam udělala jezírko a písčitý břeh, ale netvrdím, že bylo správné tohle dělat (směje se). Naštěstí jsem tu žábu měla jen pár dní a pak ji vypustila. Zářný příklad toho, že věda bez etiky je dost nebezpečná. Vystudovala jsem imunologii a fyziologii na Masarykově univerzitě v Brně a magistra si udělala z molekulární medicíny v Berlíně na Humboldtově univerzitě. Teď dělám PhD v nanomateriálech na CEITEC VUT a zabývám se nanorobotikou a genetikou.
Co bylo dosud ve tvé vědecké kariéře nejpovzbudivější a co byla naopak nejzásadnější překážka?
Nejhorší zkušenost mám z jedné laboratoře v Česku, kde jsem se setkala s tím, že když jsem udělala chybu, věděli to všichni ostatní, jen ne já. Tím pádem jsem to ani nemohla napravit. Pak když se to ke mně dostalo, připadala jsem si úplně nemožná. Bohužel to byla jedna z mých prvních zkušeností s vědeckým prostředím. Chyběl tam pozitivní mentoring a komunikace ze stran lidí, kteří mě zaučovali, a připadala jsem si dost sama. Měla jsem tenkrát pocit, že prostě vědkyně nikdy nebudu, když jsem tak neschopná a téměř jsem tu představu sama sebe přijala. Hned poté jsem ale jela na svou první stáž do Heidelbergu. Měla jsem strašný strach, co si o mně budou myslet, až uvidí, jak dělám chyby, jak jsem mimo. Vedoucí se mnou ale byl spokojený a řekl mi, že chyby jsou úplně normální součást procesu. To mi předtím nikdo moc neřekl. Vážil si mě a povzbuzoval mě a já nabyla trochu sebevědomí. Vidět jeho samotného dělat v laboratoři chyby a naštvávat se sám na sebe mi pomohlo pochopit, že nejsem zklamáním, když chybuju. Když jste totiž student, každou chybu musíte hlásit svému vedoucímu. Pak máte pocit, že těch chyb děláte extrémně moc a váš vedoucí vůbec žádné. Jenže on je dělá taky. Jen si nadává sám sobě a nikomu to moc hlásit nemusí (směje se). Jsem přesvědčená, že kdybych na tu stáž do Heidelbergu nešla, nikdy nenajdu odvahu se přihlásit do tak prestižního magisterského programu v Berlíně, který jsem nakonec absolvovala. Můj momentální vedoucí mě také velmi podporuje a dává mi dost velkou svobodu v tom, jakým směrem se chci ve své práci ubírat. Téma své dizertačky jsem si vymyslela sama a on mě plně podpořil a toho si fakt vážím.
Jak se na tvé rozhodnutí stát se vědkyní dívá rodina a blízcí?
Rodina mě hodně podporuje a bez jejich podpory by to bylo dost těžké, skoro nemožné. Za to jsem jim vděčná. Každopádně se setkávám i s názory, že jsem příliš ambiciózní a budu mít problém si najít partnera. Nemohu od něj prý očekávat, že se bude podílet na chodu domácnosti a výchově případných dětí stejným dílem a půjde mi zároveň vstříc v tom, abych mohla také chodit do práce. Prý tím míň, pokud bude mít sám vlastní kariéru, jelikož nebude chtít slevit a být třeba nějakou část týdne doma s dětmi. Já se prostě budu muset přizpůsobit. Cítím od starší generace jakousi rezignovanost na to, že by to mohlo být jinak, že by se pro jednou přizpůsobili třeba oba. Ne automaticky jen žena, aby muž mohl nezměněným tempem pokračovat ve své krasojízdě.
Co je tvá aspirace, čeho chceš ve vědě dosáhnout a proč?
Rozhodně bych po nějaké další zkušenosti v zahraničí chtěla jednou vést svou laboratoř nebo výzkumnou skupinu. Pro ženy je to ale dost těžké. Jakmile totiž přijdou děti, tak jim prakticky může ujet vlak, pokud nemají podporujícího partnera, který se podílí na chodu rodiny stejným dílem a případně se na rodičáku střídají. I proto je na vedoucích pozicích ve vědě málo žen. Ženy jsou donuceny se rozhodovat mezi rodinou a prací, případně děti nemít vůbec. Tohle téma řeší většina mých kolegyň. U mužů tento strach téměř není. Vždyť je přece samozřejmé, že o děti se bude starat žena a je samotné to nijak v jejich práci neovlivní. Mám ale pocit, že se situace lepší a hodně zaměstnavatelů se snaží ženy ve vedoucích pozicích podporovat.
Rodina je tedy největší překážkou ve vědecké kariéře žen?
Je to určitě rodina, kterou bych případně měla. A to je dost smutné. Nechci, aby se ženy musely umenšovat a vzdávat svých snů a ambicí jen proto, aby mohly mít vztah nebo rodinu. Já sama se nechci rozhodovat mezi rodinou a prací. Přeji si, aby mladé vědkyně na své sny nerezignovaly. V Česku není vůbec běžné, že by na rodičovskou dovolenou šel muž. A je to i tím, že stát muže nijak nemotivuje. V Německu je běžné, že část rodičovské dovolené má muž, a dokonce pokud se podílejí oba partneři, dostanou celkem více měsíců rodičovské dovolené, než kdyby se podílel jen jeden – což bývá nejčastěji žena. Nedávno jsem telefonovala s kamarádkou z Berlína a ta mi úplně v pohodě vyprávěla, jak se s manželem právě teď rozhodují, kdy on nastoupí na rodičovskou dovolenou, aby ona mohla začít zase pracovat. Říkala mi to, jako by vyprávěla, že si koupila nové tričko. Vůbec jí to nepřišlo nějak revoluční, ale naopak naprosto normální. To je mentalita, kterou potřebujeme i u nás v Česku. Potom se možná nebudeme tolik divit tomu, proč je obecně ve vedoucích pozicích málo žen, a muž na otcovské dovolené nebude brán jako nějaký jiný živočišný druh.
Setkáváš se někdy s nějakou formou předsudků, šovinismu?
Mám štěstí, že v biologickém odvětví vědy je docela dost žen a jsou respektovány. Tím pádem odpadají takové věci, jakože někdo nevěří vašim znalostem, protože jste žena, nebo vás nenechá mluvit, jelikož jste žena a stejně tomu určitě nerozumíte. Sama jsem se s tím v biologii nikdy nesetkala, přestože jsem prošla sedmi laboratořemi u nás i v Německu. Ale vím, že v jiných odvětvích, kde výrazně dominují muži, se to děje a znám takové příběhy. Jako žena ve vědě ale musíte mít ostré lokty. Ono i jako muž musíte mít ostré lokty, ale jako ženám ve vědě tím více, protože jisté předsudky stejně jsou. Musíte být silní, věda je velmi kompetitivní. Musíte se umět prodat, protlačit na různá místa a bojovat. Musíte se umět zafinancovat, dostat granty, dát světu vědět o tom, co děláte. Extroverti zde mají bohužel taky dost výhodu. Šovinismus na pracovišti je ale něco, s čím se občas někde setkává asi každá žena, stejně jako s šovinismem kdekoliv jinde. Je rozdíl mezi příjemnou pochvalou à la „v té sukni ti to sluší“ a nadrženým komentářem. Někdy čtu v diskuzích, že se muži ženě bojí něco pochválit, že by byli nařčeni ze sexuálního obtěžování. Takových lidí bych se ráda zeptala - pochválil bys to úplně stejně svému mužskému kolegovi? To je asi dobré měřítko toho, co je ok a co už je za čarou. Pokud by se tvůj kolega nejspíš pozastavil nad tvým „můžu si šáhnout“ nebo „dost dobrej zadek“, tak to ok nebude ani k té kolegyni. Bohužel vysoké vzdělání se vždy nerovná úcta k ženám nebo obecně k lidem.
A co během studia?
S šovinismem jsem se setkala během studia v Česku. Ale došlo mi to až po studiu v Německu. Tam totiž během zkoušky s vámi nikdy učitel/ka nemohl/a být o samotě v kabinetě, vždy tam musel být přítomen někdo nestranný a většinou ještě studijní poradce. Pochopila jsem pak, do jak moc divných až nebezpečných situací jsem se v Česku ve škole dostala. S učitelem sama v kabinetu za zavřenými dveřmi, kdy mě během zkoušky prakticky zahnal do kouta a sahal mi na nohu a ptal se mě na dost nepříjemné otázky. Zaobaloval sexuální návrhy jakoby nenápadně do témat, z kterých mě zkoušel. Spolužačce také navrhl, že lepší známku by musela získat orálně. Tenkrát jsem to neřešila. Nikdo to totiž neřešil. Bylo to ještě před Me Too a všichni jsme na to byli tak nějak děsivě zvyklí. Ani nás nenapadlo, že bychom si mohli stěžovat a někdo by nás třeba vyslechl. Dnes mi to přijde šílené a myslím, že toto jednoduché pravidlo - student nesmí být nikdy u zkoušky se zkoušejícím sám - by tomu mohlo trochu předejít. Nehledě na to, že by to chránilo i vyučující. Sexuální obtěžování totiž ne vždy přichází ze strany vyučujícího.
Co tvé kolegyně? Jak se dnes vede dalším úspěšným mladým ženám ve vědě?
Zeptala jsem se na tuto otázku pár kolegyň a všechny mi řekly, že se bojí toho, co bude, až budou chtít mít děti. Že se teď strašně snaží dostat se ve vědě co nejdál, aby to pak pro ně bylo snazší a měly už něco oddřeno jakoby dopředu. Pár z nich mi řeklo, že už vzdaly představu toho, že si najdou partnera, který se bude podílet na výchově a byl by ochotný být třeba nějakou dobu s dětmi doma nebo pár dní v týdnu atd. Z tohohle je mi dost smutno. Nesmíme se přece vzdát!
Nosíš barevné vlasy - růžové, šedé, modré - máš piercing a tetování. Je to výhoda, nebo tě za to někdo odsuzuje?
Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo ve vědeckém prostředí za to odsuzoval. Nevypadám asi jako klasická vědkyně, ale za nás musí mluvit hlavně výsledky. A pokud mluví, tak jde vzhled stranou. Myslím, že akademická sféra je prostředí, kde se může „schovat“ hodně divnolidí, a barevné vlasy jsou asi docela ok (směje se). Když jsem se ale po magistrovi rozhodla hledat práci v komerční sféře, tak mě paní z „headhunters“ prosila, jestli by mohla napsat do mého profilu, že mám piercing. Přála si, aby konečně lidé viděli, že schopná žena hodna té pozice může vypadat i takto. Potěšilo mě, že chce bořit stereotypy, ale zároveň mě šokovalo, že nějaký piercing by dnes někomu ještě vadil. Komerční sféra je totiž docela jiná než ta akademická, pro kterou jsem se nakonec rozhodla. Je zajímavé, že lidé tipují, že dělám nějaký umělecký směr. Když jim řeknu, co dělám, hrozně se diví a zároveň se tváří, jakože by to do mě neřekli. Přece když takto vypadáš, tak nemůžeš být tak chytrá. Myslím, že tím jedním dechem shazují i umělecké směry, které nejsou o nic méně důležité a nedělají je o nic méně chytří nebo důležití lidé.
Vnímáš sama sebe jako feministku?
Rozhodně, myslím, že je to dost zřejmé (směje se). Moje máma by vám řekla, že jsem dokonce aktivistka. Ale ona to vidí očima své generace, pro kterou chceme příliš moc změn moc rychle a vidíme problémy tam, kde oni ne. Myslím, že být feministou nebo feministkou je fakt naprostý základ. Patriarchát totiž škodí v konečném důsledku všem. Jak mužům, tak ženám. Podřizování se stereotypním genderovým očekáváním, která na nás klade společnost, vede k nesvobodě plného vyjádření sebe sama. A je už jedno, jestli jste muž, žena nebo nebinární. Vždycky bude váš charakter, zájmy, talenty a třeba styl oblékání srovnáván s nějakým zajetým stereotypem vašeho genderu nebo toho, co si ostatní myslí, že by váš gender měl být. Růžová není pro kluky. Muži by měli být tvrdí a emočně stabilní. Ženy by měly být skromné, tiché a moc se neprojevovat. Nemůžeš být nebinární, buď jsi muž, nebo žena. Prostě musíte patřit do nějaké škatule. A to je strašně nesvobodné a omezující. Další level je třeba špatná diagnostika některých onemocnění u žen a mužů. Spousta chorob je špatně diagnostikována buď ženám, nebo mužům, jelikož byla zkoumána jen na jednom pohlaví. O tom jsme měli několik přednášek i ve škole a je to reálný problém. Na tomto lze hezky vidět jak patriarchát a zajeté stereotypy typického muže a ženy škodí všem, kteří v patriarchální společnosti žijí. Jsem taky křesťanka, patřím mezi protestanty a myslím, že Ježíš je naprosto ultimátním vzorem toho, jak by se muži měli chovat k ženám a vzorem feminismu, jakožto rovnosti mezi gendery. To, co popisuje Bible, je revoluční i pro spoustu dnešních lidí.
Proč ti Ježíš přijde jako feminista?
V době, kdy Ježíš chodil po světě, byl fakt revolucionář. Kamarádil se s ženami, měl s nimi opravdu úzká přátelství a bral je za sobě rovné, což bylo pobuřující. Spousta lidí vám i v dnešní době řekne, že kamarádství mezi mužem a ženou neexistuje, že muž se s ženou kamarádí, jen když je hezká, protože ji vidí jako sexuální objekt. Ježíš na to odpovídá dost radikálně. Řekl, že kdokoliv se chtivě podívá na ženu, tak je to jeho problém, ne té ženy. Dokonce jde tak daleko, že když tě svádí tvé oko, tak si ho máš vydloubnout. Zodpovědnost za tvé chování leží na tobě, ne na délce sukně ženy, ne na tom, jestli je nebo není opilá v baru. Zavrhuje obraz ženy jako sexuálního objektu a to žena v té době byla naprosté nic, pouhý majetek muže. Ježíš se bavil s ženami o samotě, povídal si s prostitutkami a kamarádil se s lidmi na úplném okraji společnosti a chodil k nim na párty domů, což bylo pokládáno za naprosto nemorální. Zastával se lidí na spodu společnosti. Když k němu přivedli ženu, která byla přistižena při nevěře, za což tehdejší zákon ukládal smrt ukamenováním, byl to Ježíš, který řekl: „kdo jsi bez viny, hoď první kamenem.“ Nad to všechno Ježíš řekl, že všichni jsou si rovni, muži, ženy, děti, otroci i svobodní. On byl obecně dost kontroverzní. Jeho první zázrak byla přeměna vody na víno, když na svatbě došel alkohol. Myslím, že tohle spoustu konzervativních křesťanů stále nemůže zkousnout (směje se).
Jsi tedy křesťanka i vědkyně, jak to jde dnes dohromady? Pro některé lidi je stále těžko představitelné, jak může být vědec či vědkyně věřící.
Moje víra mi nijak nebrání v bádání. Spoustu lidí si myslí, že když jsi křesťan/ka, musíš zavrhnout třeba evoluci. Na tohle téma má krásnou knihu Marek Orko Vácha, kde popisuje, že Genesis vážně nebyla napsaná, aby z ní někdo odečítal, jak je stará země a jak to tady celý popořadě vzniklo. Není to ani učebnice historie ani přírodopisu. Ta kniha má úplně jiný význam, a to ukázat vztah Boha k nám. Můžete naprosto pevně věřit v evoluci a zároveň milovat Boha a věřit, že vás stvořil on. Stejně tak můžete dělat vědu a být křesťanem. U mě to třeba zvětšuje údiv nad tím, jak funguje naše tělo. Jak dokonale je to všechno vymyšlené a funkční. Třeba jak takový imunitní systém bojuje každý den za to, aby vás udržel naživu. To je naprosto úžasné. A i v tom třeba já vidím kousek Boha.
Jaké předsudky ti nejvíce na současné formě církve vadí?
Církev tvoří lidé, kteří nejsou dokonalí a tito lidé si s sebou nesou různé strachy nebo předsudky ať už z výchovy nebo z konzervativního křesťanského prostředí. Myslím, že velkým tématem je teď obecně v církvích pozitivní změna přístupu k LGBTQ+ komunitě, a já jsem za tyto diskuze opravdu vděčná. Je to nezbytně nutný krok směrem k lidem z LGBTQ+ komunity. Tato změna ale probíhá docela pomalu a je to jednak neinformovaností o LGBTQ+ lidech a taky tím, že spousta církví se zasekla na dost základním levelu a stále třeba ještě řeší, jestli by ženy měly kázat nebo být ve vedení církve. Obecně reprezentace žen ve vedení církví je fakt mizivá a bývá to dost klobása párty, což je prostě špatně a je nutné to změnit. Ráda bych věřila, že až se toto vyřeší, tak se církve posunou dál, třeba k tématům lepšího přijetí LGBTQ+ komunity bez toho, aby se snažily LGBTQ+ lidi předělávat na heteráky nebo se snažily lovit z Bible nějaké důkazy o tom, že být LGBTQ+ je v Božích očích špatně. V Bibli je například nula zmínek o tom, že by láskyplný konsenzuální vztah homosexuálů byl hřích, zato zmínek o souzení bližního je tam opravdu plno. Obecně by se k tomuto tématu mělo v církvích přistupovat s větší pokorou.
Chodíš motivovat školáky a studenty, proč? A jak se podle tebe stavějí děvčata a kluci k vědě – a k ženám ve vědě?
Ráda bych byla pro studenty tím, co většině mých vrstevníků v Česku chybělo, tedy podporou. Mám pocit, že lidi u nás neumí přirozeně moc podporovat a motivovat, hodně se držíme při zemi a bojíme se velkých snů, protože kdyby to nevyšlo, tak je to trapné. Tento mindset přenášíme i na své studenty, kteří kvůli tomu mají nízké sebevědomí a myslí si, že třeba nemají na to, hlásit se na nějakou super školu v zahraničí. Když jsem se já hlásila do Berlína na školu, slyšela jsem opravdu často, že si od toho hlavně nemám moc slibovat, že bych se tam dostala. Někteří mi dokonce řekli, že to ani zkoušet nemám, abych nebyla zklamaná, nebo že je nějaká Alžběta z Česka nebude zajímat. Přitom to, co jsem tehdy potřebovala slyšet, bylo, že ve mě někdo věří. Že na to mám. I kdybych se tam pak totiž nedostala, pamatovala bych si, že ve mě někdo věřil. Představa, že nějaký Čech nebude v zahraničí nikoho zajímat, je fakt mylná. Máme kvalitní schopné lidi, kteří jsou bohužel často ušlapáni tímto způsobem a pak to ani nezkusí. Hodně taky hrajeme na skromnost: „Hlavně o sobě neříkej, že ti něco jde nebo jsi v něčem dobrá, aby ti ostatní nezáviděli a nebyli na tebe zlí.“ Pokud jsem si něco z života v zahraničí odnesla, tak je to právě touha pozitivně motivovat, podporovat a mentorovat studenty. Měla jsem workshopy pro střední školy na témata genové terapie a etiky, to stejné téma jsem měla i jako workshop pro druháky na základce. Hodně chci, aby studenti se mnou komunikovali, diskutovali, nebáli se říct názor, ptali se na věc a projevovali se. Byla bych ráda, kdyby se obecně ve školách více podporovalo kritické myšlení a argumentace a posilovalo sebevědomí studentů spíš než jejich umenšování. Myslím, že studenti i rádi vidí, že vědkyně může mít modrý vlasy a tetování, alespoň jsem na to několikrát dostala dobrý feedback, že bořím stereotypy. A to mě těší. Konečně se také začíná více objevovat figura ženy vědkyně. Když děti mají kreslit různá povolání, tak jako „vědec“ se začíná objevovat vyobrazení ženy. A to je skvělý posun.
Foto: Archiv Alžběty Ressnerové