„Zjistili jsme, že hodně seniorů je zavřených doma a nic moc nedělá, což je potenciálně ohrožující. Je prokázáno, že když člověk přijde o možnost socializace, má větší sklony k depresím i dalším psychickým potížím,“ říkají sourozenci Kristián a Klára Kopřivíkovi, kteří stojí společně s Annou Košlerovou a Klárou Sofií Střihavkovou za vznikem projektu #kafesbabi. Kavárny opatřené tímto hashtagem nabízejí speciální slevy pro dvojice vnoučat a prarodičů, které zavítají společně do podniku. Zdánlivě prostý nápad se setkal především v hlavním městě s velkým ohlasem a daří se díky němu motivovat další a další mladé lidi k větší interakci se svými rodinnými seniory. Jak Klára s Kristiánem upozorňují, impuls musí často přijít právě od vnoučat, protože staří lidé mají nezřídka pocit, že jsou lidem spíš na obtíž. Česká společnost a její přístup k seniorům obecně je pak mohou v tomto přesvědčení utvrdit, myslí si sourozenci. Jak na jejich projekt dolehla koronavirová krize a čím jsou obgenerační vztahy jedinečné, se dočtete v rozhovoru.
Projekt #kafesbabi jste rozjeli jako dvacetiletí. Inspiroval vás k němu konkrétní senior z rodiny? Odkud se to silné pouto k seniorům vzalo?
Kristián: Jedné z našich babiček zemřel ve stejnou chvíli její poslední sourozenec a milovaný pejsek. Uvědomili jsme si, že zůstala doma, kde tráví většinu času, sama. Spontánně nás napadlo, že si dáme takovou výzvu a budeme spolu chodit každý týden do jiné kavárny na kafe.
Klára: Napadlo nás nejdřív, že s ní budeme ty kavárny hodnotit, „recenzovat“. Začaly vznikat hezké společné příběhy a naplánovali jsme, že založíme instagramový účet s názvem #kafesbabi, kam budeme každý týden jeden umisťovat. Původně to měl být spíš foodblog.
Nechala se k tomu babička snadno přesvědčit?
K+K: Naopak, byla hrozně nadšená, má takovou povahu, že se snadno pro věci nadchne. Ale impuls musel přijít od nás, jako spousta dalších seniorů má sklon mít pocit, že by nás zbytečně „obtěžovala“.
Chtěli jste se jí odvděčit za hezké vzpomínky? Jaká byla vlastně babička pro vás?
K+K: My máme dvě a rozdělujeme je pomocí příměrů „rozmazlovací“ a „generál“. Babička, o které je řeč, byla ta rozmazlovací. Těšili jsme se k ní na víkendy, dělala nám kakao a chystala k snídani placky. Taky nás brala do „mekáče“ na Letné – oblíbená dětská kratochvíle. Babička generál je typ vychovávací, striktní babičky.
Klára: S oběma jsme měli odmalička skvělý vztah, s babičkou-generálem dnes dokonce já se sestrou bydlíme.
V čem je vztah ob generaci unikátní? Co vám vaši prarodiče poskytují?
K+K: Vždycky jsme dostávali spoustu dobrých rad. Pro nás jsou naše babičky těmi osobami, kterým můžeme kdykoli zavolat s jakýmkoli dotazem a většinou dostaneme obohacující reakce. Prarodiče jsou na světě déle než rodiče, mají víc zkušeností, navíc přijímat rady právě od nich je často snazší než od rodičů, protože vztah s nimi je založený na vzácnějším vídání se a na pohodě. Prarodiče na rozdíl od rodičů nevnímají ani tak intenzivní potřebu člověka vychovávat, takže jde spíš o „volnočasovou aktivitu“.
Přicházejí v komunikaci s prarodiči i témata, která by třeba byla s rodiči tabu?
Klára: V mém i sestřině případě ano, často se s ní bavíme o klucích, o vztazích, což s rodiči neděláme. Upřímně ji to zajímá a bere to úplně s klidem. Mám pocit, že se jí můžu svěřit s čímkoli.
Kristián: Já jsem si začal až díky #kafesbabi uvědomovat moudrost, kterou naše babičky mají. Mám u nich jistotu, že když se na něco zeptám, dostanu odpověď, která je opravdu relevantní. Mají odstup, nestresují se tolik jako vaši rodiče tím, abyste neudělali špatné rozhodnutí.
Vede množství zkušeností k moudrosti? Platí, že čím starší člověk, tím moudřejší?
Kristián: Já mám pocit, že ano. Jsou tu mnohem déle než my a zažili velkou spoustu věcí, i když třeba byli v životě většinu času jenom doma, museli si projít množstvím životních fází.
A jsou podle vás senioři obvykle konzervativnější? Pokud ano – v jakých ohledech?
Kristián: Často je to spíš otázka zvyku, ve stáří se člověku hůře mění zažité rituály. Babičky nás ale často překvapují naopak svou velkou otevřeností vůči – z jejich pohledu – novotám. Já i ségra jsme dneska už oba vegani, předtím jsme byli vegetariáni. Vždycky když k babičce přijdeme, má pro nás nějaký nový recept a říká třeba: „Tady jsem upekla buchtu, není tam vajíčko, byla jsem se poradit ve Zdravé výživě, co tam mám použít.“ Takže si myslím, že jde hlavně o to, jakou má člověk povahu, jak ho vychovali. Ne vždycky platí, že čím je starší, tím je uzavřenější. Když jste byl otevřený během svého života, většinou vám to vydrží i ve stáří.
Klára: Jinak samozřejmě s tím, jak se doba čím dál tím víc zrychluje, někteří senioři jí v určitém momentě mohou přestat stačit, nedokáží se napojit na všechny novinky zároveň.
Snažili jste se v rámci #kafesbabi seniorům některá aktuální témata přibližovat? Měli jste někdy nějaké kurzy, přednášky?
K+K: Snažili jsme se, aby přicházeli do kaváren, kde se setkají s mladými lidmi, vyberou si třeba z menu položky, které zatím neznali a podobně. Ale kurzy jsme nepořádali. Obecně se snažíme komunikovat náš projekt spíš směrem k vnoučatům než k seniorům. Podněcujeme je k tomu, aby se svými prarodiči komunikovali, děláme různé ankety a výzvy. Prakticky všechny naše aktivity byly navíc online. Kromě toho jsme se přidávali k už existujícím akcím a aktivitám, jako je třeba dokumentární festival Jeden svět a další.
Měli jste na svou činnost někdy špatný feedback?
K+K: Výjimečně se objeví kritika ve smyslu: „Opravdu potřebujeme udělat hashtag k tomu, abychom se začali bavit se starými lidmi?“ nebo „To je určitě zase jen nějaký trend.“ Měli jsme i reakce popisující konkrétní zádrhele: „Nemůžu vzít svoji babičku ven, protože nechce utratit 60 korun za kafe, nechce chodit jinam než do oblíbené cukrárny“ a tak. Hejty ale nedostáváme.
Mysleli jste na to, aby se z vaší aktivity nestal kýč? Aby třeba vaše sociální sítě nezaplavily dojímací obrázky, které by ale dělaly ze seniorů trochu nesvéprávné bytosti?
Klára: Od začátku jsme kladli velký důraz, aby se tohle nedělo. Naše image měla být spíš „cool“. Řešili jsme i obrat „vzít“ prarodiče na kafe, který nepoužíváme a místo něj říkáme „jdeme spolu“, „jdou spolu“, „vyražte spolu“ a podobně.
Kristián: I naše vizuální identita je od začátku postavená jinak. Mělo by to vypadat dobře, cool, ne kýčovitě. Člověk ze sociálních sítí by z toho měl mít ideálně pocit, že chce být součástí takhle fajn iniciativy.
Jsou vaší aktivitě otevřené stejnou měrou seniorky i senioři?
Kristián: Ne, jsou to obvykle spíš ženy, nejspíš zčásti proto, že je to takové hezké, emotivní téma.
Máš pocit, že ženy jsou více emotivní?
Je to tenký led, ale ano, myslím si, že jsou ženy emotivnější a více pečující.
Vy jste kdysi i měli, pokud vím, tagy rozdělené na #kafesbabi a #pivosdedou. Nepřišlo vám to trochu genderově stereotypní?
K+K: Na tohle jsme taky dostali pár kritických reakcí. Je to ale tak, že se od začátku snažíme držet #kafesbabi jako hlavní hashtag, je ale jenom zástupný, stojí za ním myšlenka „vídejte se více s prarodiči“ – samozřejmě ne nutně na kafe, ne nutně s babičkou. Stejně dobře to může být společný výlet nebo oběd u vás doma. Jinak je ale dědečků obecně méně.
Přivedlo vás vaše téma blíže k otázce seniorů a jejich situace v ČR obecně?
K+K: Setkali jsme se díky němu se spoustou neziskovek a získali jsme docela slušný přehled o tom, jaké možnosti trávení volného času u nás senioři vlastně mají. Zjistili jsme, že hodně seniorů je zavřených doma a nic moc nedělá, což je potenciálně ohrožující. Je prokázáno, že když člověk přijde o možnost socializace, má větší sklony k depresím i dalším psychickým potížím. Moc se nám líbí projekt Sherlock senior, který rozjel Seznam a který je zaměřen na posilování mediální gramotnosti seniorů, kteří jsou často vystaveni nebezpečí šíření fake news, řetězových mailů a podobně.
Pronikli jste s #kafesbabi i někam mimo Prahu?
K+K: Na venkov úplně ne, kavárny ale máme v různých větších i menších městech po celé ČR, například v Liberci nebo na Kladně. Expandovali bychom rádi, líbilo by se nám proniknout třeba i na Slovensko. Majitelé kaváren se nám většinou ozývají sami: pro ty, kteří si nás takhle vyhledají, je většinou typické, že jsou současněji orientované; zabývají se třeba výběrovou kávou a podobně. Byli bychom rádi, kdyby nás kontaktovaly i úplně „obyčejné“ cukrárny a kavárny, bylo by fajn mít #kafesbabi nabídku třeba někde na malém městě na náměstí, kam senioři chodí do svého oblíbeného podniku.
Jak vás v projektu postihla současná epidemická krize?
K+K: Zavřely se samozřejmě všechny spolupracující kavárny, navíc pro nás bylo důležité povzbuzovat seniory k tomu, aby se jakožto nejohroženější skupina chránili a zůstávali nejlépe doma. Trochu jsme se teď odmlčeli, nechtěli jsme přispívat k záplavě informací o covid-19, měli jsme pocit, že lidé jsou informovaní dostatečně. Podpořili jsme nicméně několik projektů, které nám dávaly smysl, například hithitovou kampaň, která pořizovala do domu pro seniory tablety, aby si mohli volat v době krize s rodinou, nebo Breakfaststory, kteří rozváželi jídlo a k němu vždy další jídlo pro seniory zdarma.
Myslíte si, že se mají senioři v České republice dobře?
Kristián: Já si myslím, že by to mohlo být lepší, i když samozřejmě záleží na tom, s čím člověk srovnává. Když člověk vyjede například do Švýcarska nebo Holandska, vidí, že senioři nejsou chápáni jako zvláštní skupina lidí, že jsou mnohem víc zapojení do společenského dění.
Klára: U nás platí starý člověk často za jinou lidskou kategorii, mnoho lidí chápe seniory jako otravné lidi, kteří jsou tu tak trochu navíc, zatěžují nás.
Kristián: Bylo by skvělé, kdyby měli i u nás senioři více sebejistoty a chuti se pouštět do nejrůznějších aktivit. Nebýt jen doma u televize, nemít pocit, že život už skončil.
Kristián Kopřivík (27) pracuje v oblasti marketingu.
Klára Kopřivíková (21) studuje italianistiku.
Foto: Archiv #kafesbabi