Právě slavíme Velikonoce. Jak jste jako Vietnamka vyrůstající v Česku vnímala specifickou tradici pomlázky?
Velikonoce jsme s mámou nikdy nijak zvlášť neslavily. S tímto svátkem si spojuji hlavně to, že byly prázdniny a nešlo se do školy. Když jsem později studovala v Praze, ani si neuvědomuji, že by někdo v mém okolí chodil koledovat.
Do Česka jste se s rodiči přistěhovali, když vám byly 3 roky. Je nějaká jiná česká tradice, která se vám do dětství propsala?
Určitě Vánoce. Měli jsme stromeček, dávali jsme si dárky, koukali jsme na pohádky. Mámě se ten zvyk také líbil, i když jsme jej slavili asi trochu povrchně. Zároveň jsme pořád slavili vietnamský Nový rok.
A kdy se vdáš?
Aktuálně v galerii Artivist Lab končí vaše výstava s názvem Domov mé matky není můj domov. Oba vaši rodiče jsou Vietnamci. Proč se soustředíte především na vztah k matce?
Rodiče se rozvedli a já jsem zůstala s mámou. Máma mi často říkala, že jsem ztratila kořeny a postupně jsem si taky sama pro sebe potřebovala vyřešit pocit vykořenění, který mě začal dobíhat. Potřebovala jsem si odpovědět na otázku, kam vlastně patřím. Vietnamská kultura na mě doléhala více svými normami a konvencemi než ta česká. Když jsem ve 23 letech začala studovat druhou vysokou školu, děda se mě ptal, jak to, že ještě nejsem vdaná. Rozdíl mezi českými a vietnamskými očekáváními není zas tak velký, ale ta vietnamská jsou extrémnější. Proto jsem se s nimi musela vypořádat a vlastně tak začít dialog o hodnotách, které jsou pro mě zásadní.
Jak výstavu přijala vaše máma?
Zapojila jsem ji přímo do videí, natočila jsem s ní tři rozhovory. První se týkal právě manželství, druhý národnosti a třetí povinnosti dětí splatit rodičům jejich výchovu a péči. Vietnamská kultura a tradice je velmi ovlivněná učením Konfucia, jedním z jeho pilířů je tzv. synovská zbožnost, která se prakticky realizuje hlavně finanční podporou. S tím přišla otázka, jestli se vztah dítěte a rodiče odvíjí od toho, kolik peněz jim na stáří pošle, a na tu jsem hledala odpověď. Protože takový závazek je velmi limitující, promítá se zásadně do výběru profese nebo možnosti dalšího studia. Když jsem se na to mámy ptala, její odpovědi mě hodně překvapily.
V čem?
Hodně to zlepšilo náš vztah. Díky té konfrontaci jsem si ji pro sebe demytizovala. Zjistila jsem, že hodnoty, které má moje máma, nejsou vlastně od těch evropských nebo českých natolik vzdálené, jen jsou vyhraněnější. Máma mě ale vyvedla z omylu, řekla mi, že ode mne nečeká, že jí splatím svůj život, ale že doufá, že se o ni budu zajímat a navštěvovat ji. V tu chvíli ze mě spadla velká tíha.
Vaše máma přece jenom žije nějakých 25 let v Česku, neobrousily se extrémy, o kterých mluvíte, právě českou kulturou?
Máma je v tomto ohledu takovým obvyklým příkladem Vietnamky první generace, která přišla do Česka už jako dospělá. Hodně pracovala, neumí moc dobře česky, vlastně není nijak integrovaná, spíš žije ve své bublině. A já zase vzhledem k tomu, že jsem měla českou chůvu, neumím tak dobře vietnamsky. Nerozumíme si v mnoha ohledech nejen na hodnotové úrovni, ale také je mezi námi částečná jazyková bariéra.
To musí být v případě abstraktních témat složité.
Je, často si neporozumíme. Když spolu mluvíme, nezřídka používám Google translator.
Jaký jazyk cítíte tedy jako svou mateřštinu? V jakém se vám zdají sny?
Asi je pro mě vůbec těžké definovat si, co je to mateřský jazyk. Do tří let jsem se pohybovala ve vietnamském jazykovém prostředí, ale po přestěhování do Čech jsem už nechodila do žádné jazykové vietnamské školy, máma hodně pracovala a neměla na mě tolik čas. Takže nejlépe ovládám češtinu. Teď studuju v Amsterdamu, a když mluvím s mámou, napadne mě slovo většinou nejprve v angličtině, pak si musím vzpomenout, jaký je jeho český překlad, a pokud mi máma nerozumí, najít ještě vietnamský.
Takže pohádky znáte spíše české než vietnamské?
České. A vietnamské si teprve teď hledám.
Není to jazykové schizma pro vás tíživé?
Schizofrenní to pro mě je, proto se hledání kořenů stalo i tématem mé výstavy. Dlouho jsem, zvlášť během dospívání, měla pocit, že si musím vybrat jednu, nebo druhou kulturu. Až když jsem si později začala načítat různé teoretické texty k tématu, pochopila jsem, že nemusím. A ani to nejde, protože čas vrátit a věci změnit nemůžu, ale můžu si z těch kultur vybírat. Teď je spíš otázka, jestli mě takovou dokáže přijmout společnost.
S jazykem je provázáno to, jak přemýšlíme o svém doma. Kde to pro vás vlastně je?
Teď mi často chybí Praha. Moje doma nedefinuje místo, ale určují jej lidi. Máma, brácha a mí přátelé. Až dostuduju v Amsterdamu, chci odjet na delší dobu do Vietnamu. Za příbuznými, dědou, abych se lépe naučila jazyk, ale žít tam trvale nechci, necítila bych se tam svobodně.
Nejasné návraty
Je ten pocit různorodých kořenů, které splétají jednu identitu, u dětí vietnamských přistěhovalců častý?
To je pro mě těžké zodpovědět. Na vernisáži za mnou přišly i dvě slečny s vietnamskými kořeny a říkaly, že téma splacení vlastního života rodičům je pro ně taky velmi silné a kontroverzní téma. Na druhou stranu nemám skoro žádné přátele z vietnamské komunity. Vždy jsem studovala obor, kde jsem byla jediná Vietnamka. Na žurnalistice, v ateliéru na UMPRUM i teď na škole v Amsterdamu tomu tak je.
To skoro zní, jako byste se v minulosti všeho vietnamského stranila.
Hodně jsem v dospívání chtěla zapadnout do české společnosti a vše vietnamské se mi i kvůli jazykové bariéře postupně odcizovalo. Až teď ve svém výstavním projektu jsem k vietnamskému původu zase našla cestu.
Co vlastně očekáváte od pobytu ve Vietnamu?
Jedu tam, abych se zbavila vzteku. Během práce na výstavě jsem zjistila, že jsem si do svého vztahu k Vietnamu promítla hodně negativního. Jedním z objektů, které jsem na výstavě představila, je moje verze tradičního vietnamského oltáře sloužícího k uctívání předků a hodnot. A já jsem si jej pro sebe aktualizovala, místo předků jsem tam umístila fotografie svých žijících přátel a blízkých, abych uctila hodnoty, které jsou podstatné pro mě. Odvíjejí se od rovnosti a solidarity a vycházejí z feminismu nebo LGBTQ teorií a pracují s tím, že rodina pro mě není dána pokrevním příbuzenstvím, ale kvalitou vztahů, že si ji můžete vybrat. Do Vietnamu chci jet hlavně proto, abych na něm dokázala najít také pozitivní aspekty, aby přestal být mým nepřítelem.
Zdá se, že českou kulturu na rozdíl od té vietnamské hodně šetříte. Z české strany nepociťujete žádná očekávání, se kterými by bylo potřeba se vyrovnávat?
Ano, i když ne tolik. Proto jsem mimo jiné odešla studovat do Nizozemska, protože tady nepanují žádné silné stereotypy spjaté s vietnamskou menšinou, nikdo se mě neptá, jak to, že umím tak dobře česky, a společnost je celkově národnostně pestřejší.
Na Vietnamce je alespoň podle průzkumu v Česku nahlíženo jako na ty bezproblémově integrované. Vnímáte to tak?
Nechci nijak generalizovat, ale zdá se mi, že první generace je často sama pro sebe, tím, že podniká, do kontaktu s českou majoritou tolik nepřijde. Ostatně tak to má i moje máma. Zatímco já říkám, že jedu do Vietnamu, máma vždy říká, že se vrací. Podporuje tam své příbuzné a doufá, že tam stráví stáří. To si já naopak nedokážu představit.
Foto: Adriana Vančová