„Do reflexe queer životů ve vizuálním umění obrovským způsobem zasáhla pandemie AIDS. Přestože statisticky jsou oběťmi hlavně gay muži, i queer lidí, kteří nejsou gay muži, se dotkla, protože byli a jsou členy stejných komunit. A nejde jen o zkušenost nemoci, ale také, a možná hlavně, zkušenost stigmatizace, která je živá dodnes,” říká historik umění Ladislav Zikmund-Lender, který se zabývá queer uměním. Queer umění podle něj vznikalo vždy, není jen doménou posledních desetiletí. „Ať už je to třeba Leonardo da Vinci nebo Michelangelo, který nám zanechal krom jiného řadu sonetů, v nichž otevřeně a jednoznačně vyjadřuje neheterosexuální lásku a touhu. Queer interpretací da Vinciho děl se zabýval už Sigmund Freud,” říká Zikmund-Lender. Jeho samotného zajímají také sbírky, které někteří gay sběratelé vytvářeli, a díla do nich vybírali právě queer optikou. Podrobně se zabýval sbírkou známého českého literáta Jiřího Karáska ze Lvovic. „Ukázalo se, že Jiří Karásek ze Lvovic nejen že měl jakýsi queer kabinet uměleckých děl, ale zároveň si ta díla i objednával,” říká Zikmund-Lender a dodává, že autorům často sám předepisoval, jak mají díla i postavy v nich vypadat. „Velká sbírka, kterou si vybudoval, byla podle dostupných zdrojů přístupná Karáskově homofilnímu okruhu. Je to podle mě moc hezký příklad, který ukazuje, že to vždy nebylo jen o tom, že by homosexuální autor maloval nahé chlapy, ale o tom, že queer umění a vizualita měla moc vytvářet komunity a pomáhat dalším s vyrovnáním se s vlastním trápením,” uzavírá.
Existuje něco jako queer umění?
Myslím, že určitě. Umění s přívlastkem - tedy queer, ženské, afroamerické, romské i jiné umění existuje a je potřeba. Můžeme se ptát k čemu, kvalitní umění je přece jen jedno. Jenže to, co myslíme tou kvalitou, bylo utvářeno po staletí v institucionálním prostředí, které ovládaly nerovné podmínky. Instituce i kritiku ovládali především bohatí, bílí patriarchové. Je tedy pak otázka, jestli i ta „kvalita“ umění nereprezentuje víc než cokoli jiného nerovnosti ve společnosti. Já si myslím, že ano. Další otázkou je, co tím „queer uměním“ myslíme. Jsou různé možnosti. Existuje celá řada vágních definic, které nám v porozumění tomu, co to je, nepomohou, dokonce naopak. Nedefinují ani celou škálu toho, co bychom si mohli pod queer uměním představit. Tím se ty definice stávají nefunkčními. Jedna z nich je od Jamese Saslowa, což je profesor na Newyorské univezitě (CUNY). Ten ve své v mnohém průlomové knize Pictures and Passions: A History of Homosexuality in the the Visual Arts, která vyšla v roce 1999, v úvodu píše, že umění založené na neheterosexuálních vzorcích je nebe plné hvězd, které se neustále proměňuje. To je sice poetická metafora, ale je nám celkem k ničemu. Ukazuje nám jenom, že je to něco velmi proměnlivého a tekutého, což je pravda. Český literární vědec Martin C. Putna v knize Homosexualita v dějinách české kultury navrhuje, že queer literatura je od queer lidí, o queer lidech a pro queer lidi. Je to samozřejmě velmi zjednodušená, ale pro základní představu funkční definice.
Spočívá Putnova definice v tom, že musí dílo splňovat všechna tři kritéria zároveň?
Martin to asi myslí buď, anebo. Většinou se ale různě kombinují. Já sám si nejsem jist, zda je nutné hledat nějaké queer kódy, ikonografii nebo estetiku, přestože se takovým směrem ubírá řada teoretiků i estetiků. Myslím, že zakódování queer životní zkušenosti a rozklíčování těch kódů je to podstatné, je ale také otázka, jak se dekódování v různých historických obdobích odehrává. Jinými slovy, že se třeba mytická postava Ganyméda stala reprezentací a kódem lásky a sexuality dvou mužů, je známá věc, ale podstatné je, jak to bylo v různých historických situacích vnímáno, proč, jak se k tomu různí aktéři vztahovali, jak tyto obrazy vnímali, kdo ty nové vytvářel, pro koho a s jakými motivacemi. A to už vůbec není jednoduché odkrývat.
Pokud se zaměříme na vizuální umění, je queer umění něčím novým, nebo prostupuje celou historií? Je možné dohledat stovky let zpátky díla, která je možné interpretovat tímto způsobem?
Jedna věc je queer čtení - tedy přesvědčení, že ten význam vkládá do obrazu až divák, že ho začne vztahovat na svou zkušenost. To je zcela legitimní způsob interpretace a vytváření nových významů. Každé vizuální dílo je ale vícevýznamové. Liší se tím od díla diskurzivního, jehož význam by měl být co nejjednoznačnější. U obrazu je tomu opačně, je významově nevyčerpatelný. Nové čtení je nedělitelnou součástí a vlastností každého vizuálního díla. Jiná věc ale je, jestli a jakým způsobem tyto obsahy byly čteny v minulosti. Je prací historika vizuální kultury, aby to rozkryl a vyložil. Vědecké výzkumy na toto téma, které se začaly objevovat od konce 80. let, dokládají, že něco jako queer čtení a kódování ve vizuálním umění existovalo vždycky, protože vždycky existovali také queer lidé. Ti měli potřebu svou zkušenost vtělit do vizuálního díla i proto, že napříč historií ji neměli možnost zakódovat do textu. Bylo tomu totiž zamezováno morálkou, zákonem, medicínou nebo vším dohromady.
Je ve způsobech vyjádření queer tematiky rozdíl u umění například z 90. let minulého století a uměním z období baroka? Nebude to současné více aktivistické a otevřené?
Ono se to tak může jevit ani ne proto, že by dnešní doba byla liberálnější nebo že by byli autoři v queer sděleních otevřenější, ale proto, že okolnosti, za nichž ta díla vznikají, jsou nám bližší, čtení současné vizuality je nám srozumitelnější a všichni ho známe, protože v něm žijeme. U historických období musíme vizuální sdělení složitěji rozkrývat, protože je nám vzdálený vizuální jazyk, někteří badatelé tvrdí dokonce to, že nejenom jinak vnímáme, ale i jinak vidíme než barokní člověk. V případě tak intimních věcí, jako je sexualita, byl diskurz, tedy mluvení a psaní o neheterosexuální zkušenosti, v západním světě společensky nepřijatelný a byl podroben represi. Je proto mnohem složitější rekonstruovat významy vztahující se k erotické touze. Chybí prameny osobní povahy, které by nám řekly ne to, jak queer lidi vnímal státní aparát a společnost, ale jak se vnímali sami. Naše představa je, že žijeme v nejlepším možném světě, což je v řadě ohledech možná pravda, v jiných ale až tak ne. Týká se to i oblasti sexuality, kdy si myslíme, že žijeme v nejliberálnější době, ale ono to tak úplně nemusí být. Představu o sexualitě musíme vždycky vztahovat k systému její disciplinace. Takže zatímco smýšlíme o středověku jako o době temna a represe, tak naopak pravidla kolem sexuality byla daleko volnější, než jaká byla později. Nemůžeme proto říct, že by nám bylo současné (queer) umění bližší, protože žijeme v liberálnější době, ale proto, že mu líp rozumíme.
Intenzita a přístup k vytváření a čtení vizuálního umění a jeho funkce se v posledních padesáti, sto nebo dvou stech letech tak radikálně změnily, že je velmi těžké je porovnávat. Dnes každý z nás vytváříme tisíce obrazů ročně proto, že máme v kapse zaznamenávací zařízení a zahlcujeme jimi svět. Jednak je vytváříme, jednak jsme nuceni je i číst a vnímat, často i proti své vůli. V dobách minulých bylo přitom vytváření ačtení obrazů něco velmi elitního.
Dokážeš zmínit konkrétní příklad díla z dávnější historie, na které můžeme queer optikou pohlížet?
Napadají mě erotické rytiny od bratrůAnnibale a hlavně mladšího Agostina Carracciho, což byli významní italští akademici. Krom toho, že se zabýval seriózním uměním, vytvořil předlohy pro rytiny, které měly pornografickou funkci. Ty jsou v podstatě heterosexuální, přestože muskulatury některých žen by mohly být snadno zaměněny za muže, ale ukazují nám, že tehdejší morálka nebyla tak opresivní, jak bychom si mohli představovat. To samé se týká i postihu za homosexualitu, respektive sexuální styk mezi muži. Postihy například v tzv. době temna, kterou si spojujeme s násilnoju rekatolizací, nebyly zdaleka tak četné. Co se týká vizuálního umění, tak je zajímavé si všímat, jakým způsobem jsou do něj queer zkušenosti zakódovávané. Ať už je to třeba Leonardo da Vinci nebo Michelangelo, který nám zanechal krom jiného řadu sonetů, v nichž otevřeně a jednoznačně vyjadřuje neheterosexuální lásku a touhu. Queer interpretací da Vinciho děl se zabýval už Sigmund Freud. Freud se snažil najít jakési vzorce ve vývoji jedince, které když se vytvářejí, tak podporují homosexuální sklony, a ty opíral o „důkazy“ v da Vinciho obrazech. Ačkoli dnes víme, že neheterosexuální identita je vrozená, že obraz nikdy nemůže sloužit jako důkaz toho či onoho a že dokonce ani tak nezáleží na tom, s kým da Vinci doopravdy spal, je queer čtení da Vinciho díla stejně lákavé, jako bylo pro Freuda. Chybějícím kouskem skládanky bylo objevení da Vinciho kresby Angelo Incarnato v roce 1990, která zobrazuje Giana Giacoma Caprottiho, přezdívaného Salai, „ďáblík“, který byl údajným da Vinciho partnerem.
Poměrně důležitou částí rozkrývání queer čtení vizuálních děl a toho, jakým způsobem bylo možné v minulosti číst nebo projektovat queer zkušenost do výtvarného umění, pak tvoří sběratelství. Homosexuální muži totiž na jedné straně patřili k neprivilegované menšině, zároveň ale velmi často byli velmi privilegovaní ve smyslu ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu. Měli tedy možnost kumulovat umělecké a historické sbírky. To, jakým způsobem si vybírali umělecká díla a jak je zasazovali do vlastních interpretací, nám může poměrně dobře ukazovat, jak byly queer významy do umění vkládány, přestože o původních záměrech autorů nic nebo skoro nic nevíme.
Co umělci v rámci současného queer umění řeší nejčastěji? Jsou nějaké vzorce?
Pochopitelně jsou dobově daná témata, která vycházejí ze životních podmínek neheterosexuálních lidí. Já bych ale velmi nerad sklouzl k definicím queer témat a ikonografie, tedy souboru motivů, které by byly jakkoli univerzální. Současné umění je globalizované a situace neheterosexuálních lidí je napříč světem velmi různá, od kapitální perzekuce po stejnopohlavní manželství a adopce. To, když vyzdvihnu témata umění, která řeší západní svět, bylo přehlíživé vůči zbytku světa, kde se řeší něco úplně jiného.
Předpokládám ale, že pro každou dobu určité vzorce jsou.
Asi ano. Do reflexe queer životů ve vizuálním umění obrovským způsobem zasáhla pandemie AIDS. Přestože statisticky jsou oběťmi hlavně gay muži, i queer lidí, kteří nejsou gay muži, se dotkla, protože byli a jsou členy stejných komunit. A nejde jen o zkušenost nemoci, ale také, a možná hlavně, zkušenost stigmatizace, která je živá dodnes. Pak to jsou vizuální artefakty, které se vztahují k fenoménu LGBTIQ+ hrdosti. Ať už je to třeba duhová vlajka, již vytvořil v roce 1978 Gilbert Baker v San Francisku. Měla nahradit dřívější symbol růžového trojúhelníku převzatý z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Právě vizuální kódování queer emancipačních snah jsou také důležitou součástí toho, o čem se bavíme. A mohou to být i letáky, placky, trasparenty nebo ziny – časopisy tvořené odspodu, které byly součástí queer vizuální kultury – viditelnosti. Je to také kultura drag – kultura zábavy, převleků, kostýmů, oslavy a současně ironie. Už z toho výčtu je zřejmé, že jde o věci, které bychom jen zřídka označili za umělecké dílo z tradičního pohledu dějin umění jako například mramorové sochy nebo závěsné malby na plátně v rámu. Když se vrátím hned k tvé první otázce, tak při definování „queer umění“ je možná problém definovat spíše to, co je v tomto ohledu umění,než to, co je queer. Většina z těch věcí totiž nejsou tradičně chápaným vysokým uměním a ani nemohou být. Neheterosexuální lidé většinou při konstrukci představy „umění“ nebyli. Buď se jako tvůrci přizpůsobili, nebo měli smůlu. To byl případ třeba Jana Zrzavého. Jako mladý umělec, než působil ve skupině SURSUM, tvořil velmi svobodomyslná díla, která tematizovala nepatriarchální konstrukci vlastní maskulinity (třeba autoportrét Princ) nebo sublimovanou touhu po mužské sexualitě (obraz Antikrist). Později byl ale otevřeně a nevybíravě „obviňován“ z homosexuality a začal se věnovat tématům, kde i když šlo o intimnější vztah dvou mužů, bylo to vždycky ambivalentní. Nebo když v roce 1903 vystavil malíř Miloš Jiránek své skandální plátno Sprchy v pražském Sokole, rozpoutalo to obrovské odmítnutí. Jediný, komu se obraz zamlouval a veřejně to deklaroval, byl Jiránkův přítel, gay kritik William Ritter. To, že by jeho „jiný“ hlas a „jiný“ postoj mohl být validní, nikdo na umělecké scéně nepřipustil a Ritter byl už vždycky outsiderem.
Existují vedle toho příklady vysokého umění, které dokáží to téma dobře komunikovat?
I vysoké umění se týká zejména homosexuálních mužů, kteří měli a mají přístup k ekonomickému i kulturnímu kapitálu, a to nejen jako sběratelé, ale také jako tvůrci. Projevů lesbického umění proto tolik nenajdeme. Možná ani tak ne proto, že by byly lesbami, ale spíš proto, že byly ženami. Neměly proto do toho světa takový přístup jako muži. Mezi muži je těch příkladů poměrně dost - ať už to je David Hockney, Andy Warhol nebo Francis Bacon, kteří se svou queer zkušeností otevřeně pracovali od 50. nebo 60. let. Jak ukazují nedávné výzkumy, i u Warhola ale nastaly určité autocenzurní strategie, kdy v době, kdy se jeho kariéra začínala slibně rozvíjet, buď sám nebo zásahem kurátorů či novinářů o své sexualitě nemluvil a třeba své homoerotické kresby z mládí zatajil. Přesto jsou na jedné straně respektovanými inovátorskými umělci, na straně druhé celkem otevřeně žili jako homosexuální muži. Pak ale existuje obrovské množství vizuálního materiálu, který je spíše kýčem nebo vizuální kulturou. Queer kýč ale do potřeb queer komunit, ať už jde o erotiku nebo emancipaci, spadá a naplňuje je stejně jako queer „umění“. Ať už to je erotický až pornografický materiál, například v podobě tvorby Tom of Finland, jehož obrovská obliba po 2. světové válce zasáhla globalizovanou západní queer kulturu, případně to jsou zmiňované časopisy nebo aktivistické objekty. Současně si nemyslím, že by na jedné straně bylo vysoké queer umění a na opačném konci queer kýč. Jsou to dvě strany téže mince.
Jak to vypadá s queer uměním v Česku?
Zajímavé je, že postoj státního socialismu k homosexualitě byl poměrně ambivalentní, ať už se to týká liberalizace ženské sexuality, tak emancipace homosexuality, která u nás byla dekriminalizovaná v roce 1961. Po roce 1990 by se dal očekávat boom queer umělců, ale nic takového úplně nenastalo. To se týká také lesbických umělkyň, o nichž napsala poměrně zásadní text Věra Sokolová. Vyšel v roce 2005 v časopisu Umělec. Ptala se, jestli jsou lesbické umělkyně dobrovolně neviditelné. Ukázala, že stále platí, že je diskriminuje fakt, že jsou ženami, ale také to, že třeba na rozdíl od zobrazování mužské homosexuality se témata lesbické touhy obtížněji zviditelňují. Poměrně otevřená mysoginie je ve světě současného umění přítomná pořád.
Ten boom ale nenastal ani u homosexuálních mužů. První queer umělec, který s tím začal otevřeně, ale neprvoplánově pracovat, byl Mark Ther v roce 2001. Liberalizace, která měla po roce 1990 nastat, v tomhle směru nepřišla. Jiná otázka je ale ta queer vizuální kultura. Už v roce 1991 proběhla výstava fotografií Roberta Vana, která měla hlavně emancipační, zviditelňující efekt. Bylo přirozené, že součástí prvních moderních průvodů hrdosti, které se začaly konat na konci 90. let v Karlových Varech, byly i výstavy queer obrazů, přestože většina z nich měla spíš amatérský charakter.
Jaká je situace dnes?
Právě Mark Ther je v tomhle zásadní postavou. V rámci svých studií odjel do USA, což je podle mě pro neheterosexuálního umělce zásadní zkušenost. Podstatné je i to, že si vybral videoart, který není jednorázovým obrazem, ale má vlastnost časovosti. Dokáže o věcech vypovídat epičtěji, složitěji. Mark Ther začal pracovat v první dekádě 21. století, což u nás byla doba velmi intenzivního emancipačního boje za práva neheterosexuálních lidí. Dnes to naopak pro současnou generaci z nějakého důvodu není téma. Je otázka, zda je za tím přesvědčení, že v městské privilegované vrstvě, v níž se většina umělců nachází, mají dostatečný pocit bezpečí a nemají tu potřebu, nebo zda je to generační záležitost a pocit jakéhosi vyčerpání politiky identit. Situace v Polsku taková zdaleka není. Nevím.
Jak ses ke queer umění dostal ty sám?
Když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct, navštívil jsem poprvé Louvre. Ve sbírce 19. století, která tehdy byla nekonečně dlouhá´, šlo o přehlídku francouzského akademismu, kde nikdo moc není a kde je zastoupena poměrně rozsáhlá přehlídka realistických mužských aktů. Pro mě to byl silný zážitek. Poprvé jsem zažil zkušenost, kdy jsem byl před obrazem sexuálně vzrušený. Konkrétně to byly obrazy Odpočívající římský voják od Germain-Jeana Drouaise z roku 1785, Pastevci u Amyntasova hrobu od Barona Pierre-Narcisse Guerina z roku 1805 a Cháron procházející stíny od Pierra Subleyrase z doby před rokem 1735. Tehdy mi to přišlo jako něco, za co bych se měl stydět. Současně to bylo něco neopakovatelného. Při studiích dějin umění jsem se pak mnohokrát sám sebe ptal, jak jde to, že ty obrazy vidím asi jinak než většina lidí, dohromady s tím, že se jejich studiem chci profesně zabývat. Nejde oddělovat to, kým jsem, od toho, čím se zabývám. A proč to pak nespojit tak, že se zkusím mimo jiné zabývat tím, jestli třeba někdo přede mnou ty obrazy nevnímal stejně jako já, ať už jako tvůrce nebo divák, a jestli o tom třeba nenechal nějaké svědectví.
Když jsem končil školu, nebylo v Česku moc vědců, kteří by do té doby něco takového dělali. Snažil jsem se proto zpočátku kopírovat vzory ze zahraničí, zejména Whitney Davise, který se jako první seriózně zabýval tím, jak spolu souvisí fakt, že Johann Joachim Winckelmann měl partnerské vztahy s muži, a to, jak hodnotil a klasifikoval klasické antické umění a tím dal vzniknout kánonu dějin umění. Inspirativní mi přišel také zmiňovaný James Saslow, který to téma právě pojednával v celé šíři, včetně aktivistické vizuality. A zahrnoval do toho i sbírky. Těmi sbírkami se pak zabýval znovu Whitney Davis, kterého jsem v roce 2009 pozval přednášet do Česka. Přišlo mi fascinující právě prostřednictvím queer sbírek zjišťovat, že tu v minulosti byli lidé, kteří měli zájem o umění a na základě své sexuální identity nebo erotické touhy vybírali umělecká díla tak, aby vyjadřovala to, kým jsou. O něco podobného jsem se proto pak pokusil v souvislosti s Jiřím Karáskem ze Lvovic, který byl známý jako literát a majitel obrovské knihovny. Zároveň byl sběratel.
Co jsi vybádal?
Dělal jsem ten výzkum už před víc než deseti lety, ale pořád s tím dělám parádu na mezinárodních konferencích (smích). Když jsem se do toho ponořil, zaměřil jsem se na to, zda když sbíral umění, obsahovaly jeho sbírky i něco queer. A ukázalo se, že Jiří Karásek ze Lvovic nejen že měl jakýsi queer kabinet uměleckých děl, ale zároveň si ta díla i objednával. K tomu se také dochovala rozsáhlá korespondence napůl v češtině a polštině. Ukázalo se, že si je Karásek zadával u polského malíře Wlastimila Hofmana, kterému za ty obrazy i trochu platil, začal mu ale na revanš pořádat v Čechách výstavy, například v Topičově salonu. Hofman tedy o Karáskově orientaci věděl, dokonce v dopisech nechával pozdravovat jeho partnera, ačkoliv byl sám heterosexuál a měl manželku. Karásek si kromě toho vytvářel obrovskou queer knihovnu, v níž měl ikonická díla od Sapfó po Sigmunda Freunda, na stranu druhou mu Jan Konůpek, který byl dvorní ilustrátor jeho knih, dělal homoerotické ilustrace. Dospělo to do takové míry, že se Karásek stal jakýmsi konceptorem. Sám vymyslel, jak bude obraz vypadat, jaká bude kompozice a prvky. Karásek to Hofmanovi předkresloval v dopisech. Na těch dílech se pak objevovaly tradiční homoerotické náměty jako svatý Šebestián či Ganymédes, kterého obdivoval další významný queer tvůrce Václav Krška, mezi nimi hodně antických sportovců nebo faunů. Velká sbírka, kterou si vybudoval, byla podle dostupných zdrojů přístupná Karáskově homofilnímu okruhu. A to mi přijde nesmírně zajímavé. Je to podle mě moc hezký příklad, který ukazuje, že to vždy nebylo jen o tom, že by homosexuální autor maloval nahé chlapy, ale o tom, že queer umění a vizualita měla moc vytvářet komunity a pomáhat dalším s vyrovnáním se s vlastním trápením.
Foto: Lukáš Houdek