Jak tě vlastně napadlo začít se věnovat tématu LGBT+ seniorů?
V letech 2005–2008 jsem se na malé vesnici starala o onkologicky nemocnou maminku. Mamka nakonec zemřela doma. Zdravotníci mě odrazovali od domácí péče s tím, že to doma nezvládneme. Musela jsem koordinovat zdravotníky, charitu, sousedy a všechny další lidi, kteří nám pomáhali. Nakonec se to povedlo, ale byl to pro mě silný zážitek. Viděla jsem, jak moc je to práce, když má člověk rodinu a zázemí. Jaké to musí být pro lidi, kteří jsou sami? V té době mi bylo přes 40, byla jsem bez dětí, ztrácela vztah a začala jsem hledat, jestli je tady vůbec nějaká podpora a programy pro lidi, jako jsem já. A nic jsem nenašla.
Znala jsem ale PROUD a líbilo se mi, že se zaměřuje na prosazování systémových změn. Přiměřeně věku lidí, kteří tam působili, se organizace soustředila na rodinu a děti. Oslovila jsem je tedy s nápadem, že bych rozjela seniorský program. Stala jsem se členkou a začala se postupně rozhlížet. Jako klíčové se ukázalo téma sociálních a zdravotních služeb, protože tam jsou LGBT+ senioři a seniorky nejkřehčí. Dokud zůstávají ve svém prostředí, mohou si ho moderovat a cítí se v relativním bezpečí. Ale když se dostanou do pobytového zařízení nebo do nemocnice, jsou tam vystaveni jiným podmínkám a ty pro ně nemusejí být vždy přátelské.
Jak těžké bylo přesvědčit personál a vedení zařízení sociálních služeb, že je to důležité téma?
Potřebovali jsme data o situaci v Česku. Dotazníkem jsme oslovili organizace pobytového typu z databáze ministerstva práce a sociálních věcí. Návratnost nebyla velká, ale ukázalo se, že většina těchto zařízení o specifické situaci svých LGBT+ klientů ani nepřemýšlí. K výsledkům dotazníku jsme pak zorganizovali první besedu v baru Krásné ztráty. A bylo narváno. Došlo mi, že je to přeci jen téma, které lidi zajímá. Přišli odborníci, kteří se zabývají stárnutím, lidé ze samospráv, z ministerstva, z univerzit. Z komunity přišli hlavně ti mladší.
A pak se nám podařilo získat grant z Norských fondů, takže jsme zadali skutečný výzkum situace LGBT+ seniorů a seniorek v Česku. Vydali jsme zprávu o stárnutí, uspořádali pilotní semináře pro samosprávu a sociální pracovníky v Brně a v Ústí nad Labem. Červenou nití, která se od té doby táhne všemi našimi aktivitami, je snaha vytvořit inkluzivní prostředí v sociálních službách a částečně i zdravotnických zařízeních, kde se LGBT+ klienti a pacienti nebudou bát být sami sebou. Díky různým spolupracím jsme se pustili i do osvětové činnosti, s organizací ŽIVOT 90 se například podařilo dostat téma stárnutí na festival Prague Pride.
Většinu činností jsem dosud dělala dobrovolnicky. Kolegové a kolegyně z PROUD mě podpořili, kde bylo třeba, ale nedařilo se mi rozšířit tým o další lidi, kteří by se spolu se mnou stárnutí víc věnovali. V současné době začínáme pod brněnskou organizací STUD vytvářet zatím neformální iniciativu k LGBT+ přátelským sociálním službám. Rádi bychom rozvíjeli know-how v celém Jihomoravském kraji.
V čem se život LGBT+ seniorů liší od jejich heterosexuálních vrstevníků?
Chci předeslat, že to není jednolitá skupina. Každé písmenko v té zkratce má svá specifika, navíc každý má individuální životní situaci. Vždy říkám, že LGBT+ lidé nejsou specifičtí svou orientací, ale tím, jak na ni reaguje společnost. Když se narodili v první polovině 20. století, jejich historická zkušenost mohla být po velkou část života poměrně negativní.
Mají také odlišné sítě vztahů a pomoci. Výzkumy ze Západu říkají, že LGBT+ senioři a seniorky mají dvakrát větší šanci, že budou stárnout bez partnera, a 4x větší šanci, že budou bez dětí. Když si vezmeme, že 80 % péče poskytují ve stáří právě partneři a děti, je jasné, že LGBT+ lidé jsou v tomto znevýhodnění. Na druhou stranu si mnohdy vytvářejí alternativní strategie stárnutí, kterými na případnou absenci prokreační rodiny reagují. Mají svou tzv. rodinu volby složenou z kamarádů a osob, které si do svého nejbližšího okruhu sami vybrali, nebo rodinu, kterou tvoří bývalé partnerky/partneři.
Na LGBT+ seniory se vztahují také formální znevýhodnění, např. registrovaní partneři nemají nárok na vdovský/vdovecký důchod. To může znamenat významnější dopad po příjmové stránce.
Mají LGBT+ a hetero senioři zájem se spolu setkávat, nebo se drží spíš odděleně?
Předpokládám, že v běžném životě něžijeme nikdo v uzavřených komunitách podle své orientace nebo genderové identity. Z naší studie LGBT senioři/rky – neviditelná menšina ale vyšlo, že pokud by měli jít do sociálního nebo zdravotního zařízení, nebojí se starší lidé ani tak personálu, který se tam o ně bude starat, jako svých vrstevníků, s nimiž tam budou pobývat. Před pár lety jsme pilotně vyzkoušeli program na sblížení heterosexuálních a neheterosexuálních seniorů a seniorek nazvaný „Senior 21. století leseb a gayů se nebojí“. Na besedách v Tišnově a v Kostelci nad Orlicí bylo plno. Trošku jsme se toho báli, ale bylo to bezvadné. Každý totiž máme nějakou jinakost, nějaký menšinový stres, protože každý jsme v nějaké menšině. A když to sdílíme a povídáním se zbavíme strachů, strašně moc to pomáhá. I na tyto aktivity začínáme teď v Brně navazovat.
Má smysl pro staršího člověka, který prožil život ve skrytu, se na stará kolena outovat? Co mu může coming out přinést?
To je individuální. Jsou „late bloomers“, kteří se outují třeba v padesáti nebo i sedmdesáti letech, protože potkají někoho, s kým mají opravdový vztah a nechtějí ho tajit. Ale znám i spoustu lidí, kteří zůstanou, jak byli, protože není důvod to měnit. Potkala jsem pána, který se coming outu bál i proto, že všichni kolegové v zaměstnání ho znali jako heterosexuála. A teď by zjistili, že k nim celý život nebyl upřímný.
Na našich besedách se lidé často ptají: „A to se teď budou muset všichni v těch sociálních službách outovat?“ Ne. Na nás je, abychom vytvořili bezpečné prostředí pro ty, kdo to budou chtít s někým sdílet a být sami sebou. Nechystá se žádný povinný coming out ve vyšším věku. Jen pokud budou mít dostatečnou důvěru, že zařízení je LGBT+ přátelské, budou se moci klidně vyoutovat.
Životní zkušenost LGBT+ seniorů je velmi odlišná od toho, jak žijí mladí LGBT+ lidé. Mají senioři vůči dnešní mladé generaci vůbec pochopení?
Slýchávám od nich, že dneska se ti mladí mají, můžou si žít svobodněji. Možná je v tom trochu lítost, že oni sami to tak neměli. Ale myslím si, že to těm mladým přejí.
Z mé aktivistické praxe mám pocit, že panuje větší vstřícnost od mladších vůči starším. Dnešní mladí lidé se zajímají o stárnutí. Asi si to, že budou stárnout, uvědomují mnohem víc, než jsme si to uvědomovali my. Celkově jsou všemu otevřenější. A zajímá je, jak žily LGBT+ generace před nimi. Na ostravském Pridu nám řekli, že jsou vděční za to, že jim starší lidé prošlapali cestu. Mladí jsou vůči stárnutí nastavení opravdu pozitivně. U těch starších je tam ostych, jak je mladá generace třeba na různých LGBT+ akcích přijme. Ale není se čeho bát.
Jak se vůči LGBT+ seniorům staví většinová společnost? Nejsme zvyklí vídat ani starší hetero páry, že by si na veřejnosti projevovaly náklonnost. Jsme připraveni na to, vidět dva dědečky držet se za ruce?
Lidi jsou vždy dojatí, když vidí starší pár, jak se vede za ruce. Připadá jim to hezké, když se ti dva k sobě mají tak něžně. Co je horší, je sexualita. Ta je u seniorů zahalena spoustou předsudků. V oblasti intimity, vztahů, sexuality starších lidí máme ještě co dohánět.
U LGBT+ lidí navíc většina veřejnosti redukuje jejich vztah na sexualitu. Mnozí si představují jen jejich sexuální styk, místo aby stejně jako u hetero párů vnímali celý komplex vztahu, který má mimo jiné i erotickou stránku, která se s věkem může proměňovat, ale nemizí.
Mám zajímavou zkušenost z Vídně, kde jsem byla na lesbické konferenci. Všimla jsem si, že čím déle země otevřeně řeší LGBT+ práva, tím starší byly její zástupkyně na té konferenci. Z Holandska, které mělo jako první rovné manželství pro stejnopohlavní páry, přijely dvě lesby, které už samy byly babičkami. Pak tam byly účastnice z postsovětských středoasijských republik, které byly mladé a říkaly, že vůbec žádné starší lesby ve své zemi neznají. Pocit bezpečí a vítanosti má na viditelnost LGBT+ seniorů velký vliv.
Jaké stáří budou mít jednou LGBT+ lidé, jimž je dnes třicet?
Neodvažuju se nic předvídat v tomto světě, který je plný všelijakých krizí, ale i změn v pozitivním slova smyslu. Nemyslím si, že vývoj je vždy lineární a vede k zářným zítřkům. Každá generace si svoji pozici musí vybojovávat znova a znova. Je potřeba jít do veřejného prostoru a povídat si s druhými, pěstovat dobré vztahy napříč různými skupinami – věkově, orientací, genderovým vyjádřením, pracovně. Jakákoli pestrost je matérie pro život. Když začneme vysévat jen řepku olejku, bude nás to dusit stejně, jako když všude budou moci být jen heterosexuálové, nebo jen homosexuálové. Není to přirozené.
Foto: Archiv Jolany Novotné