Petřina vnitřní bolest se v jejích 17 letech naplno projevila sebepoškozováním, anorexií a silnou sebenenávistí. Postupně byla devětkrát hospitalizována, docházela na terapie a k psychiatrovi a byla jí diagnostikována těžká hraniční porucha osobnosti. „Chtěla jsem umřít, protože ta psychická bolest byla nesnesitelná. Mé pocity zoufalství mě totálně ničily a přesvědčovaly mě, že se musím zabít, že na světě není pro mě místo, nikdo mě nemá rád a nikdy mě mít rád ani nebude, nic nedokážu, protože jsem nula,” vzpomíná. „Postupně jsem si ale díky terapii začala uvědomovat, že pokud já nebudu chtít a nezačnu hlavně dělat konkrétní kroky, pokud zůstanu v pozici pacienta a bezmocného jedince, tak se nic nezmění a nikdo a nic mi nepomůže,” dodává.
Šanci na nový život jí dala intenzivní terapie a podpora v terapeutické komunitě pro lidi s poruchou osobnosti organizace Kaleidoskop. „Poprvé jsem zakoušela, že jsem chtěná, že mám své místo, že mě lidi mají rádi a nechtějí mi ublížit. Že umím být šikovná a mám potenciál. A mohla jsem se učit mít se ráda!” popisuje. „Tahle moje zkušenost mi dala schopnost empatie a porozumění, zvláště těm lidem, kteří si procházejí něčím podobným,” vysvětluje, proč se rozhodla pro poslání peer konzultantky, tedy osoby, která svoji zkušenost s duševním onemocněním využívá pro pomoc druhým. „Hrozně mě baví to, že můžu to těžké v životě, co se mi stalo, přeměňovat na něco, co má hodnotu. Co pomáhá a může být pro druhé povzbuzením a hlavně nadějí! Zotavení je o naději, že bude lépe, a zároveň součástí naděje je i pravda, že se občas i tak můžeme cítit pěkně blbě, ale i tak je to v pořádku,” dodává.
Když pomáhám druhým, zapomínám na své problémy
Nelehké dětství silně ovlivnilo i život osmačtyřicetileté Romany. „Narodila jsem se jako první ze čtyř sourozenců a rodiče na mě kladli velké nároky. Samé jedničky ve škole byly samozřejmostí, stejně jako účast a umístění se na 1. místě ve školních soutěžích. Každodenní kroužky - hudební škola, výtvarná škola, angličtina, němčina, gymnastika plus domácí práce a starání se o sourozence. Neměla jsem ani minutu volného času pro sebe. Byla jsem zoufalá a často jsem si představovala, jak ležím v rakvi v dlouhých bílých šatech jako princezna a jsem mrtvá. Tato představa mě hrozně uklidňovala, konečně jsem nic nemusela,” vzpomíná. V pubertě se problematický vztah s otcem vyhrotil v domácí násilí. Romana nakonec přerušila studium na vysoké škole a odešla pracovat do Japonska, kde byla následujících 10 let šťastná.
V 31 letech se kvůli studiu japanologie na Univerzitě Karlově vrátila dočasně do Čech. Zde se její stav ale začal pomalu horšit, až nebyla schopná ani dojet do Prahy. „Tehdy jsem pochopila, že se děje něco vážného, a navštívila jsem poprvé psychiatričku. Ta mi po vyslechnutí mých obtíží řekla, že mám depresi, bez jakéhokoliv vysvětlení mi podala recept a řekla: ,Na shledanou za 3 měsíce.’ Po lécích mi bylo špatně od žaludku, ani psychika se nelepšila. Tenkrát jsem netušila, že antidepresiva člověk musí brát několik týdnů, aby se to nějak projevilo. Léky jsem přestala brát a zůstala jsem úplně bezmocná a jenom jsem ležela,” popisuje období, které nakonec trvalo 4 roky. Změna přišla až ve chvíli, kdy nemoc přijala a začala se s ní učit žít. Zažádala si o částečný invalidní důchod a našla práci jako peer konzultantka v Oblastní charitě Polička. „Když pomáhám druhým lidem s podobnou zkušeností, svým klientům, zapomínám na své problémy. Připadám si sice stále jako začátečník, ale práce mě naplňuje a baví,” uzavírá.
Hrdinové vlastních příběhů
Příběhy Petry, Romany a dalších čtyř peerů si můžete přečíst v rámci kampaně #PEERpomaha Studia 27 – zaostřeno na duši, kterou můžete v současnosti zahlédnout na citylightech umístěných v Praze. Peer je člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním a pomáhá ostatním sdílením, rozhovory a podporou, která je založena na rovnocenném vztahu. V současné době je v České republice vyškoleno téměř 170 peerů. Tuto v zákoně zatím neukotvenou profesi už mají ve svých týmech zastoupeny některé psychiatrické nemocnice, domy duševního zdraví a řada organizací poskytujících sociální služby.
„Lidé s duševním onemocněním se často potřebují stát znovu hrdiny vlastních příběhů. Někdy se po přidělení psychiatrické diagnózy totiž cítí spíš jako oběti. A právě peeři jim k tomuto obratu mohou ukázat cestu,“ vysvětluje manažer projektu Břetislav Košťál. „Sami jsme si prošli těžkými zkušenostmi a nestydíme se o nich hovořit. Duševní nemoc nám toho mnoho vzala, ale zároveň dala našim životům smysl. Stavíme na hodnotách, které se osvědčily jako nejlepší strategie přežití v letech a měsících těžkého utrpení. Těmi hodnotami je přátelství, soudržnost, otevřenost a také cesta ke svobodě a sebepoznání,” uzavírají členové spolku Studio 27 – zaostřeno na duši.