Sama má obavu z represí, protože se stále účastní protivládních demonstrací, přesto psychiatrička Marie pomáhá lidem, kteří jsou kvůli mučení ve špatném duševním stavu. Raději chce ale zůstat v anonymitě, protože protesty proti zmanipulovaným prezidentským volbám jsou v zemi stále násilně potlačovány. Na denním pořádku je zatýkání protestujících, jejich bití i znásilňování ze strany represivních státních složek OMON. Život v nejistotě a strachu je ale vysilující pro všechny včetně těch, kteří z nejrůznějších důvodů zůstali doma: „Změnu mentality běloruských lidí už nelze vzít zpět.“
Bělorusko je poslední diktaturou v Evropě. Ovlivňuje toto extrémní státní zřízení nějak i duševní zdraví?
Nejprve musím zdůraznit, že samotní lidé tuto diktaturu umožnili – všichni se na ní 26 let podílíme. Neprotestovali jsme nebo pouze málo. Diktatura ovlivňuje lidi většinou na společenské a psychologické úrovni. V některých ohledech tu existuje více stresu a úzkosti, protože lidé mají strach. Naše společnost je také poznamenaná bezmocností, všichni se cítíme bezmocní: „Co mohu dělat? Nic. Budu tedy trpělivý a počkám.“ Nejsem si nicméně jistá účinky diktatury přímo na diagnostiku duševního zdraví, to by vyžadovalo více vědeckých studií. Je to jen můj osobní názor, ale myslím si, že v diktatuře se někteří lidé mohou dokonce cítit bezpečněji, protože veškerou odpovědnost nese stát, není potřeba žádné vlastní. Je to jako vztah s násilnickým otcem. Lidé si na tu situaci zvykli. Bojí se státu, ale také si žijí svůj každodenní život. Není to jen trvalý stav paranoie. Pokud u někoho dochází k výraznému psychickému napětí, většinou přechází v depresi nebo v maskovanou depresi, tedy v psychosomatické poruchy. Jestliže nemůžete otevřeně mluvit, nemůžete svůj život změnit, buď máte klasickou depresi, nebo se u vás objeví nějaké jiné příznaky, jako jsou onemocnění hlavy, srdce, žaludku apod.
Jak se lidé v Bělorusku léčí?
Systém stojí na velkých státních léčebnách a s tím souvisí spousta stigmat, která si duševně nemocní s sebou nesou. Naše péče je rozdělena do dvou částí: psychiatrické a psychoterapeutické. Psychiatr pracuje většinou na klinikách a v nemocnicích, psychoterapeut pracuje na poliklinikách a několik z nich i na klinikách. Služby jsou centralizované. Naše statistiky jsou nespolehlivé především kvůli stigmatizaci. Ty, kteří přicházejí do systému, máme dobře dokumentované. Ve statistikách existují nicméně chyby v diagnostice, většinou u psychiatrů ze staré školy, kteří někdy nepoužívají novou klasifikaci správně.
Modernizovalo se vůbec něco?
V Bělorusku obecně roste povědomí lidí o duševním zdraví, takže máme více pacientů. Stigma je sice silné, ale také pomalu klesá. Avšak nyní předpokládám, že k nám nepřijde ani 10 % z těch, kteří mají nějakou potřebu pomoci. Shrnuto: statistiky pacientů jsou relativně přesné, statistiky duševního zdraví pro celou zemi nikoli. Chybí nám psychiatrický personál. To se netýká pouze psychiatrie, ale zdravotní péče celkově. Mnoho lidí opouští medicínu pro jiné profese a někdy pro soukromou práci. Sama pracuji ve vládním zařízení, ale mám také soukromou praxi. Ve vládních službách nejsou peníze, a to vůbec žádné! Pracovat pro vládu jako lékařka je spíše filantropie. Kvalifikovaní lékaři se někdy také snaží uprchnout ze země.
Existují v Bělorusku nějaké destigmatizační aktivity?
Státní ne. Oslavujeme speciální mezinárodní dny věnované duševnímu zdraví, ale to je většinou jen na papíře. Psychiatrická centra se někdy snaží zorganizovat nějaké činnosti. V loňském roce začala skvělá iniciativa samotných pacientů s názvem Клубный дом Открытая душа – Klub Otevřená Duše. Jsou skvělí, opravdu si jich vážím. Snaží se získat peníze, hledají dobrovolníky, nyní si pronajímají malou místnost a pořádají přednášky, pacienti spolu s odborníky. Je to velmi malé, teprve začínají. Někteří odborníci pravidelně pořádají přednášky na různých sociálních platformách.
Nikoliv paranoia, ale skutečnost
Čím konkrétně se ve své práci zabýváte?
Většinou úzkostmi, depresemi, reakcemi na těžký stres a poruchami přizpůsobení, obsedantně-kompulzivními poruchami a organickými duševními poruchami. Pracuji s lidmi, kteří často mají problémy ve společnosti, v práci, s partnery, ale zároveň jsou ve společnosti schopni žít. Jsem psychiatričkou osm let, předtím jsem byla nějakou dobu praktickou lékařkou.
Přichází za vámi teď v době protivládních protestů více pacientů?
Zvyšuje se počet pacientů s úzkostnými poruchami, poruchami přizpůsobení a depresí. Potřebujeme čas, abychom získali více dat a analýz. Setkávám se dokonce i s některými psychotickými poruchami vyvolanými násilím. Vím o několika sebevraždách, které se pravděpodobně týkají zkušeností s násilím a zastrašováním. Potřebujeme možná několik měsíců, abychom zjistili, jak jsme na tom s posttraumatickou stresovou poruchou. Očekávám však, že po takovém množství tak šokujícího násilí můžeme očekávat obrovský nárůst pacientů s těmito potížemi. Před protesty jsme o takovém násilí a mučení v takovém počtu a intenzitě četli pouze v knihách o druhé světové válce. Ve všech případech tu mluvíme o lidech, kteří byli uvězněni a biti nebo měli jiný násilný kontakt s policií. Musíme ale také mluvit o jejich příbuzných, ti jsou samozřejmě také poznamenáni. Jen na okraj, mám dva zajímavé případy pacientů se sociální fobií, kterým stávající situace, dá se říct, pomohla. Díky tomu, že se účastní protestů, si našli přátele a nečekaně se socializovali. To je samozřejmě vzácné a překvapivé. Je důležité zmínit, že existuje spousta lidí, kteří se aktivně protestů neúčastní, ale jsou ovlivněni napětím ve společnosti, strachem a nejistotou. Samozřejmě nesmíme zapomenout na konflikty mezi členy rodiny ohledně jejich politického přesvědčení, takže bohužel roste také domácí násilí.
Víme, že protestující jsou nejen vyslýcháni a vězněni, ale také mučeni. Jste v kontaktu i s takovými pacienty?
Je zajímavé, že takoví pacienti za mnou nikdy nepřišli do mého státního zaměstnání, ani jeden! Pouze do mé soukromé praxe nebo si mě najdou prostřednictvím mé dobrovolnické práce. Lidé se vládních služeb obecně extrémně bojí. S mými kolegy, dobrovolnými psychology a psychiatry, se snažíme spočítat rozdíl a myslíme si, že nakonec si přijde pro pomoc jen asi 10 až 15 % lidí, kteří ji opravdu potřebují. Nyní je všude prostě příliš mnoho strachu. Věznění lidé například svědčili o tom, že dochází k sexuálnímu zneužívání, a to jak mužů, tak žen. Znám traumatologa, který nyní pracuje s mužem s poškozeným konečníkem, který byl týrán klackem. Některé ženy se mnou mluví o tom, že byly znásilněny, jiné byly sexuálně napadeny, například svlečeny, osahávány nebo jim bylo vyhrožováno. Násilí se děje neustále. Pokud jde o fyzické mučení, téměř všichni lidé, kteří byli uvězněni na začátku srpna, byli biti. Také to potvrdili téměř všichni lidé, s nimiž jsem poté pracovala. Jedna žena mi řekla, že byla postavena před řadu policistů OMON. Jeden z nich jí řekl, aby utíkala: „Budu počítat do deseti a pak budeme střílet“. Takže běžela a oni naštěstí stříleli do vzduchu, aby ji vyděsili. Ženy, které byly zajaty a uvězněny, často říkají, že byly umístěny ve velmi úzkém dusném prostoru. Musely tam stát, někdy bylo opravdu nesnesitelné vedro, jindy zima. Celou noc slyšely své muže z jiné místnosti křičet bolestí. Pak zpívaly Kupalinku (běloruská folklorní píseň) a modlily se. OMON a policie používají kombinaci psychologického a fyzického mučení. Nyní je to, jako kdyby stát válčil se svými vlastními lidmi. Když se spolu bavíme, říkáme si, že žijeme v okupaci.
Proč se represivní složky po psychickém týrání a bití dopouštějí na protestujících ještě sexuálního násilí? O sexuální vzrušení zde, předpokládám, nejde…
Myslím si, že jde především o ponížení obětí. Je to standardní zločin, demonstrace moci nad vězni a vězeňkyněmi.
Sama se účastníte pravidelně demonstrací a poskytujete první pomoc. Jak to probíhá?
Nosím s sebou lékárničku, dříve jsem bývala praktickou lékařkou. Chodí i další kolegové, kteří poskytují první pomoc, ale také traumatologii, chirurgickou pomoc. Tito zdravotničtí dobrovolníci jsou často cílem OMON, který je vyloženě loví bez ohledu na to, že právě poskytují lékařskou pomoc. Dokonce se na ně přímo zaměřují a mlátí je ještě více, protože se odvážili pomáhat protestujícím! Já a mnoho lékařů přesto cítíme odpovědnost být tam a pomáhat zraněným. Pokud jde o psychologickou pomoc, nemohu ji na demonstracích poskytovat. Na protestech jsou dva stavy: jsme velmi energičtí, šťastní, že se vidíme, že je nás mnoho. Nebo utíkáme a bojíme se. Neexistuje tu prostor pro jakékoli poradenství.
Jak vy sama pracujete se svým strachem, který na vás musí po stresových situacích dolehnout?
Hmm, to je těžká otázka. Možná si na vše prostě zvykám? Část své síly čerpám z jistoty, že jsme na správné straně. Můžeme diskutovat různá politická přesvědčení, to je v pořádku, nikdy naprosto jistě nevíte, kdo má pravdu. A jako psychoterapeutka jsem zvyklá sdílet různé vidění světa různých lidí a mít přirozené pochybnosti. Ale nikdo nemá právo nikoho mučit za jakýmkoliv účelem. Vlastně mám větší strach ze ztráty důstojnosti než ze samotných represí. Část síly čerpám z jednoduchých malých činů: pověsit banner, napsat článek, jít na protest, pomoci zraněnému člověku, dát rozhovor. To pomáhá zbavit se trochu toho nahromaděného vnitřního napětí a strachu. A také mám podporu jiných lidí i některých neznámých. Lidé mi třeba pohlídají děti, přinesou mi nákup atd.
Čeká mě soud, ale nebojím se
Příslušníci OMON jsou velmi viditelní coby hlavní nástroj represí. Co si o nich myslíte?
Většina z nich jsou podle mého názoru úplně normální lidé. Jsou pod vlivem propagandy, nemají dostatek vnějších informací, myslí si, že protesty jsou organizovány ze zahraničí atd. Je nutné pochopit, že jsou relativně malým „uskupením“ a cítí za sebe jakousi společnou odpovědnost. Někteří z mých pacientů mi například řekli, že když byli po setmění zajatí, uslyšeli šéfa OMONu křičet - „Zabili nám šest kamarádů v Mogilevě, takže se jim musíme hned pomstít!“ Musíme pochopit, že OMON jsou odměňováni za násilné chování a jsou potrestáni, pokud neplní příkazy. Někteří z nich si o sobě myslí, že jsou spasitelé naší země a jejích obyvatel. A víte, pocit beztrestnosti a neomezené moci nad zajatými lidmi je také velkým pokušením – vzpomeňme na známý stanfordský vězeňský experiment, který ukázal, že brutalita a násilí nejsou dílem psychopatů, ale běžných lidí, kteří neodolají nepřekonatelnému tlaku okolností.
Máte obavu, že by příslušníci OMON mohli mít přístup k citlivým datům vašich pacientů a nějak je zneužít?
My psychiatři obvykle shromažďujeme citlivé informace o našich pacientech. A opravdu nevíme, co všechno se s nimi děje. Vím, že traumatologové například musí podat hlášení o úrazech a ty používá policie. Osobně nevím, co se s informacemi o psychiatrických pacientech děje, ale bojím se toho. Lidé, kteří se bojí přijít požádat o psychiatrickou péči, mají naprosto přiměřené obavy. Mohly by skutečně být použity proti nim. Jeden z mých starších kolegů mi vyprávěl, že jeden z jeho pacientů ho během rozhovoru varoval, že u oken psychiatrické léčebny se skrývají lidé v tmavých šatech, kteří ho hledají. Myslel si, že je to klasická paranoia. Ale podíval se ven a opravdu je tam viděl! Vláda zde do všeho výrazně zasahuje. Hledají nás, všechny protestující, dobrovolníky, aktivisty. Snaží se mapovat i například naše finanční kanály. V psychiatrické péči tedy nikdy otevřeně nediskutujeme o protestech. Někdy jsou i dobrovolníci lékaři zajati a chodí k soudu atd. V příštích týdnech musím jít také k soudu já, pravidelně se účastním demonstrací.
Co vám hrozí?
Pokuta nebo uvěznění na několik týdnů. Nevím, který z rozsudků je pravděpodobnější, je to jako hra, ruleta. Příliš se ale nebojím. Nyní je to součástí nového normálu. Ale bojím se, že budu zraněna, zabita, uvězněna na několik měsíců… Toho se opravdu bojím. Mám své pacienty, mám svou rodinu, své děti. Takže pokuta nebo pár týdnů ve vězení pro nás teď nejsou moc děsivé.
Je motivace stále silná nebo se energie protestů po dvou měsících snižuje?
Po volbách jsme byli šokováni a naštvaní. Možná jedna čtvrtina Minsku přišla do ulic, mnoho, mnoho lidí. Vládla euforie, je nás tolik, vyhráli jsme! Pak jsme pochopili, že jsme nevyhráli, že to nestačilo. Nyní vykrystalizovalo určité jádro lidí, které učinilo etické rozhodnutí, že se věci musí změnit. Musíme vytrvat. Nesmíme se vzdát. V Minsku se stále asi 80 až 100 tisíc lidí účastní aktivně protestů. Existuje poměrně malá skupina lidí, kteří chtějí násilné protesty, ale rozhodně to není většina. V noci lidé provádějí spousty partyzánských činů. Většina z nich jsou graffiti, vyvěšování bílo-červeno-bílé vlajky po městech apod. Vzácně někdo poškodí majetek OMONu, policistů nebo Lukašenkových blízkých spolupracovníků. Mnoho lidí daruje peníze. Mnoho z nás se účastní tzv. zahradních aktivit. To znamená, že se sousedi scházejí, organizují večírky a další formy spolupráce. Jsou to takové protestní pochody na dvorku. To se nestalo celá desetiletí. Organizátoři jsou pronásledováni úřady. Někteří lidé jen sedí doma a cítí strach, nedělají nic, i když jsou proti režimu. Někteří lidé stále drží s vládou, ale není jich mnoho, rozhodně méně než těch proti ní.
Jakou pomoc byste uvítali ze zahraničí?
Musíte mít nezávislé informace o protestech v Bělorusku. Chtěla bych, abyste věděli, co se tady doopravdy děje. A v oblasti psychiatrie bychom možná ocenili některé kurzy práce s traumatem, nemáme v této oblasti dostatek zkušeností. Pokud je někdo ochoten poskytovat specializované online kurzy, pomohlo by nám to. Některé již dostáváme z Izraele, Ukrajiny a Dánska. Nevím, zda petice fungují, zda mohou něco ovlivnit, ale možná můžete tlačit na svou vládu a EU směrem k sankcím. V žádném případě by neměli legitimovat Lukašenka. Myslím, že je skvělé, když lidé v Evropě jakýmkoli způsobem projeví svou podporu, je to velmi důležité.
Máte naději na lepší budoucnost Běloruska?
Bez naděje nemůžete žít. Jen teď nevím, kolik času, kolik energie a kolik krve to bude stát. Myslím si ale, že změnu mentality běloruských lidí už nelze vzít zpět. Vláda to nemůže udělat. Říkám tu: „zubní pastu nevmáčkneš znovu do tuby.“
Pokud máte odpovídající vzdělání a chcete pomoci s on-line psychoterapeutickými kurzy v ruštině nebo angličtině, ozvěte se autorovi rozhovoru na e-mailovou adresu : jiripasz(at)gmail.com.
Autor: Jiří Pasz, spolupráce Kateřina Duchoňová
Foto : NEXTA