„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. Michal měl navíc silnou podporu rodiny a několik kvalitních pedagožek. Všichni společně ho průběžně motivovali k tomu, aby ve studiích pokračoval. Přes menší odbočky se nakonec dostal až ke svému vytouženému oboru. V posledních ročnících střední školy se mu navíc otevřela i další možnost: díky stipendijnímu programu organizace Romea se mu dostalo finanční podpory nezbytné pro plnohodnotnou účast na vzdělávacím procesu. Michal je tak dnes sebevědomým studentem, který má vedle školy a stáže na ostravském magistrátu kapacitu i na to, aby motivaci předával dalším romským dětem. Splní se mu jeho sen stát se hydrologem v Českém hydrometeorologickém ústavu? Přečtěte si celý rozhovor, ve kterém líčí své zážitky podrobněji.
Jaká byla tvá cesta českým školstvím? Jak probíhalo tvé studium na ZŠ a SŠ a to současné?
Už na zápisu do první třídy ZŠ jsem si padl do oka s jednou paní učitelkou. Později se stala mou třídní na prvním stupni. Hodně mi pomáhala a podporovala mě, měla na mě velký vliv. Žil jsem jenom s maminkou a měl v sobě silnou motivaci se ve škole snažit. Podpora přicházela i z rodiny; máma do mě investovala 120 % svých sil. Na prvním místě u nás byla škola a úkoly, zábava směla přijít na řadu až potom. Bral jsem to jako samozřejmou věc.
Chodil jsi na standardní ZŠ v Bohumíně. Našel sis tam už tehdy vztah ke svému budoucímu oboru?
Víceméně ano, už tehdy mě nejvíc bavila vlastivěda a prvouka. Ze začátku jsem to ale neměl úplně snadné. V Bohumíně sice žije hodně Romů, já se ale ocitl shodou okolností jako jediný ve třídě. V první a druhé třídě mě začaly děti šikanovat. Nebyl jsem v tom sám, šikanované byly všechny děti, které byly něčím odlišné, ať už šlo o brýle nebo třeba o tloušťku. Šikana byla verbální i fyzická. Jednou došlo k tomu, že se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit? Naštěstí byla třídní učitelka úžasná, pochopila, že za tím stojí kluk, který na mě ukázal. Nakonec se ke všemu přiznal, omluvil se, ale nebýt jí, nevím, jak bych dopadl. Dost mě to tehdy sebralo.
Jak to vypadalo v dalších ročnících?
Na druhém stupni se to napětí naštěstí dost zásadně uklidnilo, do třídy navíc přišly další romské děti. Znovu jsem měl štěstí na skvělou paní učitelku, začal jsem se pod jejím vedením připravovat na přijímačky na střední školu. Můj otec i já jsme to řešili prakticky denně, už dva roky před tím, než to začalo být aktuální. Nevěděl jsem, kam chci jít, ale táta mě neustále směroval na střední průmyslovou strojní školu na obor výpočetní techniky. Neměl jsem k němu vztah, ale táta prosazoval, že Ostrava je průmyslové město a že pokud se chci uživit pouze s maturitou, měl bych si tenhle obor vybrat. Na školu jsem se nakonec dostal – a znovu jsem měl štěstí na skvělé období i prostředí.
Měl jsi zjevně štěstí na kvalitní pedagogy. Myslíš, že bys to tehdy zvládl i bez jejich podpory? Měl jsi silnou vůli?
Já jsem měl díkybohu podporu úplně od všech. V první řadě od rodiny, a to i od té vzdálené, a vždycky i od pedagogů a přátel. I na střední škole jsem byl jediný Rom, žádné problémy jsem tam už ale nepocítil. Z vyprávění svých romských kamarádů znám příběhy, kdy je okolí včetně učitelů od studia odrazovalo, mně samotnému se to ale naštěstí nepřihodilo. Už na základní škole jsem hodně tíhl k přírodě, zajímalo mě vodstvo, povodně a podobná témata. Chodil jsem na ekologický seminář a jezdil se svou učitelkou na ekologické konference. Jak už jsem ale říkal, namísto přírody jsem skončil u těžkého průmyslu. Nakonec jsem si ale našel vztah i k němu.
Co se dělo po maturitě?
Ve čtvrtém ročníku nastal velký zlom. Měl jsem strach ze všech předmětů, jistý jsem si byl jen jedním: češtinou, konkrétně slohem. Ten mi vždycky šel, miloval jsem ho a učitelka mě často chválila. A u maturity se stalo to, že jsem to přehnal. Tak strašně jsem se snažil svůj text vyšperkovat a dovést k dokonalosti, až se mi povedlo minout žánr zadání – rozepsal jsem se tak moc, až jsem to „přepálil“. Byl jsem nepochopen. Sloh mi neuznali. Tehdy se mi zhroutil svět. Psali jsme odvolání k CERMATu, ale nepomohlo mi to. K maturitě jsem musel jít znovu v září, s totálně podlomeným sebevědomím. Připadal jsem si hloupý a neschopný. Naštval jsem se a řekl si, že půjdu do práce. V červnu jsem nastoupil do Vítkovických sléváren, pracoval jsem tam jako obsluha strojů. Ve škole ale byli ochotní na mě počkat: řekli mi, že mi podrží místo na VŠ, pokud si v září dodělám maturitu. Mezitím šla maminka na operaci a já se ocitl v těžké situaci: chtěl jsem zůstat v práci, aby měla rodina zajištěný příjem. Zbytek rodiny mi ale řekl: v žádném případě, musíš se držet studia. A tak jsem v září po úspěšně složeném reparátu konečně nastoupil na svůj vysněný obor Fyzická geografie a geoekologie na přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, kde jsem dodnes.
Stipendisté programu Baruvas
Jak se ti studuje?
Je to hodně náročné, člověk je odkázaný na vlastní silnou vůli. Oproti střední škole je každému jedno, jak si studium zařídíš.
Kdy ses poprvé doslechl o možnosti získat romské stipendium? Co všechno bylo v nabídce a co tě nejvíc zaujalo?
O stipendiích jsem se někdy v roce 2016 dozvěděl náhodou z internetu, tuším, že z jakési reportáže. Tehdy jsem byl ve druháku na střední. Zaujala mě hlavně informace o tom, že na konci roku se koná společné setkání všech stipendistů. V tu dobu jsem ze svého okolí neznal nikoho ve svém věku ze stejné komunity, s kým bych se mohl o studiu a s ním spojených problémech bavit, takže to okamžitě přitáhlo mou pozornost. Maminka se zpočátku strachovala, jestli se nejedná o nějaký podvod, ale přesvědčil jsem ji, vyplnili jsme přihlášku a na konci srpna 2016 už proběhl víkend romské hrdosti, kterého jsem se zúčastnil. Bylo mi čerstvých 17, sbalil jsem si věci, sedl na vlak a už jsem byl na Doubravce – tradičním potkávacím místě. Dozvěděl jsem se, že jsem stipendium získal.
Pomohl vám program především finančně?
Tehdy ještě nebyla 75% sleva na jízdné pro studenty, jako je tomu dnes. Jízdné z Bohumína do Ostravy bylo šíleně drahé, platil jsem 1500 korun za čtvrt roku. Pro studenta to bylo dost. Koupit jsem si mohl i strojírenské tabulky, pomůcky, učebnice, tisk a podobně. Peníze jsem navíc využil i na studentské pobyty.
Co další nabídky z programu? Podpora romského mentora například?
Nejvíc jsem využil doučování. Moje slabá stránka je dodnes angličtina, rozumím jí, ale neumím mluvit. Absolvoval jsem i několik nabízených kurzů, například fotografii nebo psychologický seminář. A každoročně využívám setkání Baruvas, je to moje srdeční záležitost. Vidět ostatní studenty v podobné situaci, jako je ta moje, pro mě byla veliká motivace.
Stačí ti poskytnuté prostředky? Nemusíš si k nim ještě přibírat nějaké brigády?
Od listopadu mám placenou stáž na Magistrátu města Ostravy na odboru ochrany životního prostředí. Jsem tam moc spokojený, pracuju v oboru a jsem za to placený, brigádu si tedy hledat nemusím.
Stipendisté programu Baruvas
V čem ti dává projekt stipendií největší smysl? V čem vidíš jeho největší přínos pro studenty?
V doplnění financí, které v rodině scházejí, a motivaci pro studenty. Často je jim zdůrazňováno, že na studium mají schopnosti a že se nemají vzdávat. Z našich setkání si odnáším nejen motivaci, ale i celoživotní kamarády. Jsme dodnes v kontaktu, voláme si a stýkáme se i mimo stipendijní pobyty.
Loni přišla užší skupina studentů s nápadem pořádat motivační semináře pro další, mladší romské studenty, jakousi spontánní peer-to-peer aktivitou. Jak to funguje?
Udělali jsme několik výjezdů, jeden například do Chanova. Bylo to podle mě hodně důležité. Ze začátku byli sice studenti stydliví, báli se komunikovat, ale asi po hodině se protrhla hráz a začali se nás vyptávat: co máme udělat, abychom mohli jezdit s vámi na setkání? Náš příjezd ocenila i paní ředitelka. Myslím si, že má význam jim ukázat, že vzdělání skutečně je důležité, že má velkou váhu. Že vám sice nikdo nezaručí, že s deseti tituly budete mít nejlepší život, spoustu peněz a budete šťastní, ale je nesporné, že vzdělání otvírá brány do spousty dveří, ze kterých si můžeme dál vybírat. Naše další výjezdy sice přerušila pandemie, až se ale přežene, hodláme v nich pokračovat.
Zajímalo by mě, jak to máš s vděkem. Je to taková složitá kategorie: člověk dostane něco zadarmo – měl jsi někdy pocit, že je to příliš zavazující? Nemůže to být pro člověka paradoxně zátěž, veliký tlak?
Přiznám se, že jsem loni měl myšlenky na to, že se školou skončím. Pak jsem si ale uvědomil, že už bych nemohl jet na Baruvas. Jako pracující člověk bych neměl mezi studenty co pohledávat. To mě nakoplo: běž na tu zkoušku, zkus to ještě jednou, řekl jsem si. Co se týče vděku, vždycky jsem měl pocit zdravého závazku. Na kampaň jsme s maminkou i sami přispěli, sice to mohl být jen zlomek toho, co bylo za léta investováno do mě, ale vnímali jsme to jako důležité gesto.
Jaký bude výstup tvého studia? Co bys rád dělal po škole?
Rád bych se uplatnil například na Českém hydrometeorologickém ústavu jako hydrolog. To je můj největší sen. Kdyby to nevyšlo, rád půjdu jinam, do jakéhokoli oboru souvisejícího s vodou, s vodstvem, s ekologií.
Podpořit romské studenty formou stipendií můžete ZDE.
Foto: Archiv Michala Gábora a Petr Zewlakk Vrabec