„Byl jsem už několikrát hospitalizovaný. A když jsme pak s mojí doktorkou snižovali léky, dostalo se to pod únosnou úroveň. Přestal chápat svět takový, jaký je, a začal jsem si ho v hlavě vytvářet sám,“ začíná své vyprávění pro HFC pan Vladimír, který žije s diagnózou paranoidní schizofrenie. „Věřil jsem věcem, které nebyly pravda a které mě ovládly tak, že už se to nedalo nijak zvládnout.“
Vladimír následně strávil nějaký čas v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích. Poté, co se dostal z akutní fáze, začal chodit do místního stacionáře, kde se dozvěděl o neziskové organizaci Green Doors. Ta provozuje několik podniků, které se snaží začlenit lidi s duševním onemocněním zpět do pracovního procesu. „Organizace Green Doors spolupracuje s lidmi, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním a snaží se s nimi spolupracovat na cílech, které je navrátí na otevřený trh práce, anebo spolupracuje na nacházení úplně nové pracovní zkušenosti,“ vysvětluje Zuzana Tonhauser, vedoucí restaurace Mlsná kavka. „Provozujeme tři podniky - V. Kolona, Café Na půl cesty a Mlsná kavka. V kavce pracují profesionálové z gastro oboru a klienti sociální služby. Ti pracují na pozicích v kuchyni, na place a na baru. Cílem pracovní rehabilitace je získávání a upevňování pracovních dovedností, které potom klienti mohou použít na otevřeném trhu práce,“ doplňuje.
Lidé, kteří do Mlsné kavky přicházejí, se nacházejí v různých fázích zotavování. „Zotavování je cesta, jak žít s duševním onemocněním, jak tím životem procházet a plnit si své životní i pracovní role,“ vysvětuje Tonhauser. Zájemce o práci v Mlsné kavce se může přijít do restaurace podívat, seznámí se s jejím fungováním a následně může nastoupit na jednu z pozic. Zpočátku má při sobě asistentku, která ho zaučuje a poskytuje nově příchozímu klientovi podporu. „Každý ty asistence potřebuje různě dlouhou dobu, nicméně se snažíme, aby je člověk co nejdříve už vůbec nepotřeboval a mohl fungovat jako plnohodnotná pracovní síla v týmu,“ podotýká Tonhauser.
Vladimír si byl podle svých slov prohlédnout všechny tři podniky a nejzajímavější pro něj byla právě restaurace Mlsná kavka, kde začal pracovat na place – roznášel hostům jídlo a pití. „Měl jsem v té době sebevědomí na nule a bál jsem se, jestli to zvládnu,“ přiznává. Postupně se vypracoval na pozici barmana, v níž se našel. Pracovní rehabilitace by však v podnicích, jako je Mlsná kavka, nebyla možná bez stálých zákazníků. „Naši zákazníci jsou i naším trenažerem, protože přes ně náš klient získává přirozenou pracovní zkušenost. Je důležité zmínit, že se snažíme demonstrovat naši zkušenost a skutečnost, že je možné se z duševního onemocnění zotavit a že člověk, kterého v průběhu života potká duševní nemoc, může plnit všechny důležité životní role,“ zdůrazňuje Zuzana Tonhauser. Nicméně i mezi zákazníky těchto podniků jsou tací, kteří mají o duševním zdraví zkreslené představy. „Jeden takový štamgast si myslel, že já tady koučuju ty lidi, co mají zdravotní problémy, a myslel si, že já jim pomáhám. Ale já přitom byl tím klientem, který měl ty problémy. Říkal, že ti lidi, co tu dělaj, že to je hrozný,“ vzpomíná Vladimír. I přesto si myslí, že se postoj veřejnosti mění k lepšímu.
Zuzana Tonhauser
Lidé, jako je Vladimír, jsou většinou do Green Doors podle Zuzany Tonhauser posíláni z jiných sociálních služeb. Zároveň si však lidé s duševním onemocněním nacházejí tyto podniky sami na internetu nebo na ně pacienty odkazují samotní psychiatři, když věří, že by právě jim mohla pracovní rehabilitace pomoci. Pracovat zde mohou lidé maximálně dva roky. „Když víme, že u nás bude člověk končit, pracujeme s ním na tom, aby věděl, kam může přejít, a byl sám iniciativní. Poskytujeme i službu začleňování na trh práce. Takovému člověku pomůžeme hledat práci, poradíme, jak napsat životopis, motivační dopis a poskytujeme mu potřebnou podporu v přecházení na otevřený trh práce,“ dodává Zuzana Tonhauser. Tuto zkušenost si nemůže vynachválit pan Vladimír a lituje, že o něčem takovém nevěděl už během vysokoškolského studia. „Potkalo mě to na škole. Studoval jsem architekturu na ČVUT a ve třeťáku jsem byl poprvé hospitalizován, bylo toho na mě moc,“ ohlíží se zpět Vladimír. Ač školu i přes duševní potíže dokončil, architektuře se nevěnuje. Zpětně ho mrzí, že se neustále hnal za dokončením školy, přitom by mu podle jeho slov pomohlo, kdyby se mohl obrátit na podnik, jakým je právě Mlsná kavka a pracovat v něm třeba jako brigádník. „Ohromně by mi to pomohlo a mohl jsem se třeba vyhnout hospitalizaci. Kdybych to byl věděl, zvolnil bych ve škole. Řekl bych si, že škola je důležitá, ale hlavní je být zdravý a zůstat naživu, mít kolektiv a práci, co tě baví.“ Vladimír totiž na škole neměl mnoho přátel a dává si to za vinu. „Měl jsem to řešit, ale nevěděl jsem jak.“
Vladimír
V Mlsné kavce se dostal mezi lidmi a uvědomil si význam své pozice a práce v týmu. Podle něj je taková práce coby předstupeň běžného zaměstnání skvělá. „Je super ujistit se, že na to člověk má a že když na sobě bude pracovat, může se dostat zpátky do formy a možná ještě lepší,“ neskrývá Vladimír nadšení. Nyní by se chtěl profesionálně věnovat svým koníčkům – focení a interiér designu. „Pracuju na sobě, ale teď je to se zakázkami těžké i pro profesionály, natož pro mě. Byl bych rád, kdyby mě v souvislosti s focením nebo navržením interiéru někdo oslovil,“ přeje si.
Foto: Zdeněk Chaloupka