Jaké bylo dětství na východě Slovenska?
Krásné. Vyrůstala jsem pro mě v bezpečné době, trávila jsem hodně času venku a máma se nemusela bát, že se mi něco stane. Kamarádila jsem se jak s romskými, tak slovenskými dětmi a nepociťovala žádné rozdíly. Má nejlepší kamarádka byla neromská holčička, která bydlela naproti nám, a dost jsme se navštěvovaly. Helcmanovce jsou krásná vesnička, kde bydlí Romové i majorita, a chudá romská osada se rozkládá až opodál. Kdybych vyrůstala tam, určitě by mé dětství nebylo stejné, byla bych segregovaná.
Segregace zásadním způsobem ovlivňuje i romské děti, které vyrůstají na nechvalně proslulém sídlišti Luníku IX, kde učíte na Základní škole Ľ. Podjavorinské. Mají děti šanci se z ní vymanit?
Samozřejmě by bylo snazší, kdyby všechny romské děti z Luníka měly takové dětství, jaké jsem prožila já, a našly ve svém životě ten správný směr, přesto věřím, že šanci mají. A to je důvod, proč jsem se rozhodla je na té cestě provázet a ukázat jim vlastním příkladem, že v životě se mohou mít lépe a to, co teď zažívají, nutně neznamená, že to tak musí být napořád.
Bylo od počátku vaším záměrem učit na Luníku IX?
Zpočátku ne, ale když jsem před rokem skončila vysokou školu, tak jsem si hledala práci na východě Slovenska, protože tam žije můj přítel a sestra. Rozeslala jsem 50 e-mailů s životopisem do různých škol, ať už do segregovaných nebo většinových, a přestože jsem vysokoškolačka, stejně jsem narazila.
Reakce rodičů
Co se stalo?
Ředitelka jedné soukromé základní školy si mě pozvala na pohovor, řekla mi, že jí ze všech uchazečů vycházím nejlépe a ona by mě brala okamžitě, jen se bojí reakce rodičů, kterým by mohlo vadit, že na škole učí Romka. Navrhla mi, že by mě přijala pod jednou podmínkou – absolvovala bych na škole týdenní zkoušku a rodičům by se řeklo, že jsem pouhá praktikantka. Teprve až podle jejich reakce by mě buď přijala, nebo odmítla. A to se mi upřímně nelíbilo. Nakonec jsem si řekla, že proč bych měla dávat energii někam, kde si mě vedení ani rodiče nemusejí vážit. Namísto toho jsem se rozhodla vložit ji do romských dětí, které ji potřebují víc než kdokoli jiný. A s tím jsem pak přijala nabídku jít učit prvňáčky na základní školu na Luníku. Od počátku jsem to brala jako výzvu a tušila, že to bude náročné, ale také jsem se těšila, že mě to hodně naučí.
Jak vás děti jako Romku-učitelku přijaly?
Děti vůbec nevnímaly, že jsem Romka, neřeší, zda je někdo světlejší, nebo tmavší. Spíše řeší to, zda si s nimi člověk povídá a jak se k nim chová. O mně si automaticky myslely, že jsem učitelka z majority, protože žádnou romskou učitelku neznaly. Ke všemu jsem se jim nepředstavila jako romská učitelka a mluvila jsme na ně výhradně slovensky. To, že i já mám romský původ, zjistily až v listopadu, kdy byl Den romského jazyka. Tehdy jsem to téma ve třídě poprvé otevřela. Vyprávěla jsem jim o své rodině, dětství, o tom, kde jsem vyrůstala, a tehdy se mě opatrně zeptaly, zda jsem Romka. Když jsem přikývla, byly z toho dost vyjukané. Starší děti z druhého stupně si myslely, že jsem dokonce adoptovaná. Ale i tak jsem si k dětem musela vybudovat vztah a nemyslím si, že jsem měla kvůli svému původu nějakou výhodu. Nakonec mě přijaly pěkně a mám pocit, že si ke mně nedovolí jako ke kolegyním pocházejícím z majority, které nastoupily ve stejnou dobu jako já.
A jak vás přijali kolegové a kolegyně?
Byla jsem mezi 45 učitelkami jedinou romskou učitelkou. Kolektiv podle mě nebyl ztotožněný s tím, že do něj přišla romská učitelka. Některé se mě ptaly, zda jsem nová asistentka pedagoga, a když jsem odpovídala, že jsem učitelka, byly překvapené. Musela jsem si získat i jejich respekt a dát jim najevo, že jsem na stejné úrovni, přestože mám jinou barvu kůže.
A jak na vás reagují romští rodiče?
Nemám problém, že by rodiče do školy nechodili a nezajímali se o školní výsledky svých dětí nebo bych se s nimi nemohla dohodnout. Nestává se mi, že by na třídní schůzky přišli tři čtyři rodiče. S tím mají problém některé mé kolegyně a mají ho, i když je potřeba něco podepsat, třeba teď na konci roku žádosti na obědy, tak učitelky musí přijít za rodiči na sídliště. Já to mám opačně, většina rodičů chodí za mnou do školy. Já za nimi chodím jen tehdy, pokud se vyskytne nějaký problém, a já vím, že se v jejich prostředí vyřeší rychleji než ve škole. Dost se mi osvědčila komunikace přes sociální sítě, protože telefonní čísla jim většinou nefungují. S rodiči mám i dennodenní kontakt, když si své děti vyzvedávají ze školy. Při té příležitosti se vždy ptají, zda jejich dítě ve škole poslouchalo nebo jak se mu dařilo. Pokud se o ně rodiče zajímají a dbají na to, aby ve škole fungovaly, prosperují děti bez problémů.
Zajímají se vaše kolegyně, proč se s problémy s rodiči nepotýkáte?
Ani ne, zdá se mi, že to nijak zvlášť neřeší. Jen občas některá z nich pronese, že jsem jejich, tak proto si ke mně nacházejí cestu.
Jak se vám s prvňáčky pracovalo?
Pracovalo se mi dobře, i když z počátku jsme museli zvolit pomalejší tempo. Avšak nakonec z 16 dětí postoupilo do druhého ročníku 14. Děti za sebou mají opravdu velký kus práce, což jde znát i z mého hodnocení, které jsem dětem psala ke konci školního roku. Když totiž nastoupily do školy, mluvily výhradně romsky a slovenštinu neovládaly. Neznaly abecedu ani číslice a dnes bez problémů čtou, dokáží popsat jakoukoliv situaci, matematika jim jde levou zadní, v ostatních předmětech jsou také úspěšné. Až si říkám, že mi je některých líto, že jsou na škole, která je segregovaná. A to teď nemyslím nijak zle, protože i na naší základce mohou dosáhnout úspěchů. Ale vím, že kdyby docházely na školu, kde je většina dětí neromského původu, mělo by to pro ně další bonus, protože by s majoritou přicházely daleko víc do kontaktu, mohly by se od sebe navzájem učit, uzavírat přátelství. Tohle jim segregovaná škola nemůže nabídnout.
Mají rodiče dětí zájem, aby jejich děti přestoupily do běžné základní školy, kde je větší zastoupení žáků z majority?
Rodičům šikovných dětí jsem tu možnost nabízela, ale pro ně je jednodušší, že jejich děti navštěvují školu v blízkosti jejich domova a nemusejí nikam dojíždět. Ale ne všechny děti z Luníku docházejí do naší školy, jiné dojíždějí do města, kde je soukromá základní škola, ale opět romská.
Co jako společnost při vzdělávání dětí z vyloučených komunit nezohledňujeme, ale přitom bychom měli?
Určitě sociálně znevýhodněné prostředí, ve kterém děti vyrůstají. Děti nemohou splňovat standardy jako děti z běžných rodin, kde umějí nastavit harmonii a zajistit je materiálně. Kde děti dostávají lásku, pozornost a rodiče se jim věnují. Žáci v mé třídě vyrůstají bez takové té stoprocentní pozornosti. Děti nejsou zvyklé slyšet, že je má někdo rád nebo je někdo chválí, nejsou zvyklé na pohlazení nebo objetí. Přitom potřebují fyzický kontakt s rodiči, protože to jsou zkrátka ještě děti. Ta rodičovská láska spočívá u některých rodičů v tom, že se dětem snaží dát všechno, co mohou, když mají, ale to emocionální jim po celou dobu jejich dětství nejsou schopni dát na sto procent.
Z čeho tak usuzujete?
Jak může dát matka lásku deseti dětem najednou? Nedá se to. Mnohdy je to tak, že mi děti řeknou, že přijdou ze školy domů a máma je pošle ven, aby mohla uložit ke spánku miminko. A ony přijdou domů až večer. Takže lásku rodičů dostávají, ale když je v rodině další miminko, ocitají se tak trošku na druhé koleji, což je nutí se osamostatnit, protože máma se momentálně věnuje mladšímu sourozenci a točí se kolem domácnosti. Přitom to těm šestiletým sedmiletým dětem chybí. Proto jsem zavedla jednou týdně na 15 minut aktivitu, kdy si děti lehnou, pustím jim relaxační hudbu, zavřou si oči a odpočívají si. Já chodím mezi nimi a sem tam je pohladím po vláskách a vyprávím jim příběhy. Ony se zklidní a jsou šťastné, že se jim někdo věnuje.
Kdyby se kdokoliv chtěl vydat vaší cestou, co byste mu doporučila?
Aby si uvědomil, že tyto děti nejsou v některých ohledech jako běžné děti. Nejsou vyhrané, nevědí, jak si hrát, jak mezi sebou spolupracovat, nevezmou si knížku a nejdou si prohlížet jen tak obrázky, což předškolák před nástupem do první třídy dělá. Jako by tam chyběla jedná část vývoje, konkrétně předškolní, kdy rodič jakožto průvodce svému dítěti ukazuje v knížce květinu, auto nebo ho učí rozpoznat barvy. A my pak po nich chceme, aby vydržely sedět 45 minut v lavici a spolupracovaly s učitelem, jenže oni to z počátku nevydrží, protože nechodily od tří let do školky nebo tam byly maximálně rok. Moje děti byly jako mravenečkové, pořád měly potřebu se přesouvat z jednoho bodu na druhý. S takovými dětmi si nemůžete nalistovat stránku v učebnici nebo jim celou hodinu něco vysvětlovat na interaktivní tabuli a vyžadovat po nich absolutní ticho, protože ony nevědí, co to ticho je. Jsou to děti většinou z početných rodin, kde jsou přítomny malé děti a ticho tam neexistuje. Proto se mi osvědčilo často měnit aktivity a do výuky zapojovat pohyb.
Někoho zajímat
Chybí dětem „z ghett” zážitky a dovednosti získané v zájmových kroužcích, které jsou podle expertů důležité pro jejich rozvoj?
Zájmové kroužky umožňují dítěti trávit čas smysluplně, rozvíjet svůj talent, poznávat nové a možná i nevšední aktivity. U nás si kroužky organizuje každý pedagog přímo na škole. Funguje tady i sbor Devjatkakere čhave, který vystoupil v roce 2021 v talentové soutěži Česko Slovensko má talent, vede jej sbormistr Ondřej Ferko. Děti mají možnost vystupovat na různých akcích, teď se chystají na festival Pohoda. Moji žáci chodí k Salesiánům na výtvarné a kreativní aktivity, ale podílejí se i na zkrášlování Luníku. Pravidelně chodí své okolí uklízet. Já dětem chystám od září volnočasové kroužky, chtěla bych podpořit jejich seberozvoj a také zařadit pohybové aktivity.
Jak se dětem na Luníku žije? Přeci jen je to další generace Romů, která tam vyrůstá.
Velmi špatně. Když vidím některé z nich, jak se k sobě navzájem chovají, jak si dokáží i ublížit, aniž by musely, tak si říkám, že to je odpověď na to, v jakém prostředí žijí, co zažívají a zda se o jejich pocity doma někdo zajímá. A oni to pak ze sebe takovým způsobem ventilují. Pokud je učitelka empatická, ochotná a je to v její moci, tak se o dítě zajímá i nad rámec své práce, ale na to vždy není prostor. Když máte ve třídě 20 dětí, tak nemáte šanci se zajímat o pocity každého svého žáka. Já jsem měla štěstí na svou asistentku, která mi dost pomohla. Když jsem viděla, že mi některé dítě přišlo ráno unavené nebo skleslé, tak jsem ji poprosila, aby si s dítětem popovídala. Ale na druhém stupni to takhle nefunguje a pak se ta skupinka dospívajících dětí musí se svými pocity vypořádat sama, a ne vždy je to šťastné. Na škole působí sice skvělá psycholožka, speciální pedagogové a inkluzivní tým, ale ani v jejich moci není pracovat s každým jednotlivým dítětem na škole.
Jak moc se vás dotýkají osudy vašich žáků?
První měsíc mě některé jejich příběhy doháněly k pláči. Je velmi náročné se od toho odosobnit. Minulý týden přišla do školy žačka, které rodiče zalehli sourozence. Je zbytečné říkat, že byla úplně zničená. Nebo se vám dítě svěří s tím, že otec přišel opilý a doma vyváděl nebo fyzicky napadl matku. V takovém případě jde výuka stranou a je na tom pedagogovi, aby situaci v takové chvíli uchopil, s dětmi si o tom popovídal a snažil se, aby se jim trošku ulevilo. Stává se, že některé z dětí dorazí do školy bez svačiny, je hladové a čeká až na oběd. Na druhou stranu nemáme téměř žádné záškoláctví, protože škola to velmi přísně hlídá a rodičům za neomluvené hodiny hrozí vězení. Ale pak to dopadá tak, že nám posílají do školy i nemocné děti.
Když jste se rozhodla studovat pedagogiku, věděla jste, že se chcete zaměřit na vzdělávání dětí z vyloučených komunit?
Na střední škole pedagogické jsem tu vizi ještě neměla, to se změnilo až v okamžiku, kdy jsem se potkala během studií s dalšími romskými vysokoškoláky, kteří stejně jako já byli stipendisté Romského vzdělávacího fondu. Tehdy jsem se začala o problematiku a témata týkající se romských dětí zajímat. A to natolik, že jsem během svého bakalářského i magisterského studia dělala výzkumy v mateřských a základních školách a zjišťovala příčiny problémů romských dětí a posléze i adaptační problémy na základní škole. Za svou bakalářskou a diplomovou práci jsem získala Cenu rektora.
Absolventi pedagogických oborů nemají s dětmi z vyloučených komunit žádné zkušenosti. Jak moc vás škola na učení připravila?
Naše vysokoškolské studium nebylo zaměřeno na práci s žádnou menšinou, natož s romskou. Bylo nás tehdy celkem 150 studentů a já si říkala, že ani jeden z nich si pravděpodobně nebude umět s dětmi z vyloučených komunit poradit, protože s nimi nikdy nepřišel do styku. Proto jsem si při výběru praxe zvolila školu, kterou navštěvují převážně romské děti, a narazila jsem na Reedukační centrum v Košicích, kde je až 80 % žáků z romské menšiny. Zatímco spolužačky z toho byly ve stresu, mně to tehdy velmi pomohlo a hlavně utvrdilo v tom, že se romským dětem chci věnovat. Z našeho ročníku, kde bylo 14 studentů, pracuji v segregovaném školství jen já a dvě další spolužačky učí na škole, kde je větší koncentrace romských žáků. Zbytek se podobným školám vyhýbá. Nebyli na to připraveni, protože i kdyby pedagog chtěl pracovat s romskými dětmi, měl k nim vztah, tak mu chybí zkušenosti. Takovému učiteli hrozí, že by svou práci za pár měsíců položil. Proto jsem se během posledního ročníku, kdy jsem působila ve studentské radě, podílela na akreditaci nových předmětů a snažila se protlačit předměty zaměřené na práci s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí. Zdůrazňovala jsem, že Romové nejsou na běžných základních školách, ale právě na segregovaných nebo na školách, kde je velké procento romských žáků z vyloučené lokality. Upřímně nevím, jestli se mi to nakonec podařilo prosadit, akreditace byla schválena až letos a já to zatím nesledovala.
Pomáhá vaší profesi znalost romského jazyka?
Na škole je 800 žáků a všichni jsou Romové. Romština tam jde slyšet, ale ne ze strany učitele. Já ji používám běžně, jinak by to nešlo. Pravda, moje romština není až tak plynulá, proto jsem se přihlásila do tříměsíčního kurzu určeného pro učitelky, který nabízela organizace EDU Roma. Ale mám ve své třídě asistentku, která romštinu ovládá perfektně. Učíme slovenský jazyk na základě romského jazyka. Takže třeba abecedu jsme odvozovali od romských slov. Pomáhají mi k tomu nápovědné obrázky, které dětem ukazuji na interaktivní tabuli. Třeba A jako armin, což v romštině znamená zelí. Nebo B jako balo, což je zase prase. A když jsme se naučili rozpoznávat písmena, začali jsme si je vyvozovat ze slovenských slov, takže už ne armin, ale anděl. Písmena a slova jsme si po celý školní rok zapisovali do deníčků a děti si je kdykoliv mohou opakovat.
Do světa dětí
Během studia jste v rámci programu Erasmus+ absolvovala v Praze dvouměsíční stáž v Národním ústavu pro autismus. Proč?
Od počátku studia jsem měla takovou vnitřní intuici, že bych jednou s autistickými dětmi chtěla pracovat. O autismu jsem si toho dost načetla a chtěla jsem zjistit, jak funguje jejich svět. Možná za to mohla i má vlastní zkušenost z rodiny, můj bratranec měl symptomy autismu, i proto jsem chtěla zjistit, jak se dá s autistickými dětmi pracovat. Byla to jednoznačně další výzva. A když jsme v předposledním ročníku dostali nabídku zúčastnit se stáže, tak jsem si řekla, že buď teď, nebo nikdy, protože pak už na to při plném pracovním nasazení nebude čas.
Co všechno bylo součástí stáže?
Měla jsem možnost navštívit Respitní centrum, kde jsem se setkala s těmi nejtěžšími případy autismu u dospívajících a dospělých jedinců. Nakoukla jsem do speciálního pedagogického centra a seznámila se s diagnostikou autismu. Navštívila jsem mateřskou školu pro děti s autismem, a dokonce se jako dobrovolník účastnila letních táborů, kde byly už děti, které navštěvovaly základní školu. Vedla jsme tam i hodiny jógy, což jim dost pomáhalo v koordinaci pohybu. Když se člověk přiblíží k autistickým dětem, měl by vědět, jak je může zaujmout, dát jim prostor na seberealizaci. Zároveň je to obrovská zodpovědnost, kterou v tu chvíli máte. Děti s autismem mají mnohdy i velmi agresivní projevy a amoky. A musíte neustále brát ohledy na jejich individuální potřeby. Já jsem například ráno přišla na tábor, dostala jsem dvě tři děti na starost a mamka jednoho z nich mi v rychlosti řekla, že její syn nemá rád, pokud se ho někdo dotýká, dostává amok, když mu někdo něco bere, velmi rád uklízí, bojí se psů, nemá rád hluk. U těchto dětí musíte předvídat, co se může stát a co může u nich vyvolat problém, a tomu předcházet. Ale je to krásná práce a nádherný pocit, když vás to dítě aspoň částečně pustí do svého světa.
Používáte nějaké metody, které jste se naučila během stáže v NAUTISu, přestože romské děti ve vaší třídě netrpí autismem?
Aplikuji hlavně relaxaci, to jsem se naučila právě během stáže s autistickými dětmi. Často se stalo, že děti po prodělaném amoku potřebovaly relaxovat a mít klid. Moje děti mají od začátku školního roku ve třídě polštářky, pouštíme si relaxační a meditační hudbu, cvičíme každé ráno čtvrt hodiny jógu. Děti mají lepší náladu, jsou víc soustředěné na výuku, než když to kvůli učivu nestihneme. Některé děti trpí poruchami chování a když se začnou vztekat, není žádoucí na ně křičet nebo jim něco vysvětlovat. Účinnější je snažit se je nejprve uklidnit a pak teprve řešit, co se stalo a proč k tomu došlo.
Inspirujete děti svým příkladem?
Snažím se o to každý den. A děti jsou naštěstí velmi zvídavé a na všechno se ptají. Zajímají se, kde jsem byla na dovolené, kde bydlím, jestli mám auto. Když jsem byla v únoru v Paříži, ukazovala jsem dětem fotografie památek. Hned poznaly Eiffelovku a přály si ji vidět na vlastní oči. A já jim říkala, že kdybych neměla vzdělání, zaměstnání, že bych si cestu do Francie dovolit nemohla. Na interaktivní tabuli jim občas pouštím dokumenty z různých zemí, třeba Itálie, Thajska, z Číny, vždycky si o dané zemi chvilku povídáme a to všechno jim pak dává větší rozhled a hlavně možnost vidět i ten svět okolo. Často se stává, že za mnou chodí mé žačky a říkají, že se chtějí stát učitelkami, ale že si vyberou jen takové děti, které je budou poslouchat. (Smích)
Jaké z nových metod se vám ve výuce osvědčily?
Celý školní rok jsem se snažila vést děti k pozitivní motivaci k učení. Dařilo se mi do výuky zakomponovat různé inovativní metody jako storytelling, kdy jsem dětem vyprávěla příběhy úspěšných Romů nebo dětské příběhy, které by je mohly inspirovat. Zavedla jsem i motivační systém za dobré chování – děti dostávaly těstoviny, které si skladovaly v lahvi. Měly tam vyznačené různé odrážky a když dosáhly první, proběhla motivační beseda s romskou osobností. Druhá byla společná příprava pizzy ve školní kuchyňce a třetí výlet do zoo. Často jsem do vyučování zapojila výuku na interaktivní tabuli, což děti hodně bavilo. Příští rok budeme poprvé zkoušet tablety, což zase bude pro děti něco nového.
Prezidentka Zuzana Čaputová vás spolu s dalšími Romy přijala v roce 2021 při příležitosti Mezinárodního dne Romů v prezidentském paláci jako bojovníky v první linii během pandemie. Jak na setkání s hlavou státu vzpomínáte?
Bylo to milé setkání v těžké době. Paní prezidentka ocenila naše úsilí a poděkovala nám za to, že jsme pomáhali zvládat pandemii a její sociální dopady v marginalizovaných komunitách. Pozváni byli zdravotníci, sociální a terénní pracovníci, kteří pracovali v osadách, jež byly jako ohniska nákazy uzavřeny. Lidé mnohdy neměli přístup k potravinám, k lékařské péči a jen díky zdravotníkům, kteří docházeli přímo do osad, se podařilo situaci ustát. Mně poděkovala za doučování romských dětí během první i druhé vlny. Pomáhala jsem dětem s domácími úkoly a přípravou do školy. Později jsem spolupracovala s pedagogickou fakultou a Státním pedagogickým ústavem a dostala se do školy do Gelnice. Doučovala jsem romské děti ze 3. a 4. třídy, které se vzdělávaly offline. Snažila jsem se jim pomoci dohnat, co nestihly.
Spoluzaložila jste občanské sdružení Romové pro budoucnost, čemu se věnujete?
Ta vize byla mého přítele, který vyrůstal v osadě a dnes studuje na vysoké škole politologii. Já jeho nadšení sdílela, dává mi smysl pomáhat romským dětem. Vznik neziskovky jsem brala jako možnost provozovat volnočasové aktivity s dětmi, zaměřit se na vzdělávání. Momentálně sestavujeme projektový tým, snažíme se podávat žádosti na projekty, ale zatím neúspěšně, protože jako neziskovka nemáme žádnou historii.
Foto: Archiv Stanislavy Dotkové