„Kdo nepije, čelí posměškům,“ říká abstinentka. „Ve společnosti se traduje, že bez pití není zábava.“

Obrázek: nepit-je-normalni-small

Simona se ve dvaceti letech rozhodla ze zdravotních důvodů změnit životní styl a přestat pít alkohol. Přestože šlo o její osobní rozhodnutí, brzy zjistila, že okolí jej ne zcela akceptuje. Pravidelně se ve společnosti potýká s přemlouváním, posměšnými poznámkami či vtípky a názorem, že k zábavě alkohol ‚prostě patří‘. „Nejvíc mi na tom vadí, že tohle gró o normálnosti pití bez sebemenších výčitek předáváme i dál našim dětem. Mně je srdečně jedno, jak moc kdo pije, ale nemyslím si, že je v pořádku brát děti na vinobraní, do hospod a na vyloženě picí akce a naprosto bez zábran se před nimi opíjet. Co tím asi předáváme dál?” říká Simona pro HFC. „Podle mě se v naší společnosti tak nějak přirozeně traduje, že bez pití není zábava. To, že máme super pivo (taky ho mám ráda, jen ho prostě už nepiju), neznamená, že ho budeme každý den lemtat po litrech a ještě tenhle vzorec chování předávat našim dětem,” dodává. S tím, že se abstinující člověk často nesetkává s podporou okolí a naopak čelí postoji, že ten, kdo nepije, je spíše divný než obdivuhodný, souhlasí i řada odborníků. V minulém roce na problém upozornila například kampaň Nepít je normální, kterou připravil Úřad vlády s Ministerstvem zdravotnictví ve spolupráci s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a Českou televizí. „Alkohol v Česku představuje určitou tradici. Kultura pití je u nás dlouhá a alkohol je dostupný. Dokonce i studenti pravidelně do průzkumů uvádějí, že nemají problém si alkohol opatřit i bez občanky. Regulace je prakticky nulová. Pít v Česku je prostě normální. A přitom brát drogy jako normální nevnímáme, a alkohol drogou je,“ uvedl v rámci kampaně ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. 

Simona v období puberty abstinentkou nebyla. Alkohol byl ale dle ní jedním ze spouštěčů zdravotních problémů. „Nevím, jestli to bylo právě mým ne zrovna zdravým životním stylem nebo prožitým traumatem (kamarádka spáchala sebevraždu), ale asi spíš kombinace všeho dohromady. Začalo to tím, že jsem měla zdravotní komplikace, kvůli kterým jsem musela snad milionkrát na krevní testy, které stále nebyly ok, až mě moje dětská doktorka poslala na Bulovku na specializovanější testy,” popisuje. Tam ale místo krevních testů podstoupila pouze test moči, ve které lékaři odhalili přítomnost THC. „Tím byla celá záležitost lékařsky uzavřená,” vzpomíná Simona, jejíž zdravotní problémy ale neustaly. 
„Mně se ale od té doby začaly rozbíhat různé neidentifikovatelné zdravotní problémy. Více než rok jsem žila v permanentním strachu ze smrti, do toho mi zemřela kamarádka. A alkohol byl věc, která mé stavy vždycky mnohonásobně zhoršila,” přibližuje. Kvůli předchozí nepříjemné zkušenosti zprvu odmítala svoji situaci řešit, v období po maturitě však začaly být problémy natolik závažné, že se rozhodla opět vyhledat lékařskou pomoc a zároveň začít zcela abstinovat. „Zjistilo se, že jsem si vypěstovala panickou poruchu. Nemoc jsem začala řešit, teď spolu umíme koexistovat a komu to neřeknu, netuší, že se s něčím takovým potýkám. Nepití mi už zůstalo a postupem času se z toho stal tak trochu životní styl,” dodává.

Nepochopení

Když se Simona rozhodla pro abstinenci, s překvapením pochopila, že změna se nebude týkat jen užívání alkoholu. „Zjistila jsem, o kolik přátel a známých přijdete, když s nimi najednou nejdete do hospody a když jdete, dáte si limču a odcházíte kolem půlnoci a ne až nad ránem. Zkrátka, je s vámi strašná nuda a to se kolem dvacítky nenosí. Takže stručně, nepiju nejprve ze zdravotních důvodů a nyní už hlavně proto, že si nemyslím, že alkohol dělá přátele a nechci být obklopena lidmi, kteří mě mají rádi jen proto, že se se mnou dobře paří,” říká k tomu.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že užívání či neužívání alkoholu je záležitostí osobní volby, Simonina zkušenost je jiná. „Moji přátelé a rodina mě znají, takže se většinou omezí na pouhé ,a fakt si nedáš ani skleničku?’ a potom mě nechají být. Pokud jsme ale v hospodě, kde jsou spíš známí než kamarádi, celkem často se potýkám s dlouhým přemlouváním, posměšnými poznámkami a vtípky na téma těhotenství. Od hospodských se mi dostává zásadně znuděného výrazu. Od těch žoviálnějších pak přicházejí další vtípky na téma ,to si nedáte naše super pivo? Nevíte, o co přicházíte’. Vím,” popisuje Simona. „Proč je problém jít do hospody, baru, na koncert a nedat si alkohol? Prý to k tomu patří, ale kdo to určil? Prý je to pak větší zábava, ale mě už třeba nebaví, že se mi motá hlava, že utratím spoustu peněz. Umím se bavit i samotnou společností lidí nebo hudbou,” dodává.

Pít alkohol je normální

Příčinu pak vnímá Simona v tom, že v Česku je užívání alkoholu normou. „U nás je normální jít alespoň jednou týdně na pivko. V určitém věku se dokonce ani nikdo nepozastaví nad tím, že jste dva dny v týdnu (většinou o víkendu) úplně pod obraz. Přitom podle studií a průzkumů je to už v podstatě alkoholismus,” pozastavuje se. 

Podobně popisuje situaci i pan Petr, který po podstoupené léčbě již tři roky abstinuje a pravidelně navštěvuje skupinu Anonymních alkoholiků. „V Česku je nenormální alkohol nepít. Často se setkávám s tím, že když na různých setkáních, pracovních i osobních, řeknu, že nepiji, jsem považován za divného až za lehce vyloučeného z dané společnosti. Bohužel, kdo nepije v Česku alkohol, je automaticky divný nebo zvláštní,” svěřil se pro HFC. „Reakce pijáků mě lehce dráždí, ale už jsem si na ně zvykl a snažím se je ignorovat. Alkohol jsem si ani tak nedal, bojím se smrti,” dodává.

Alkohol je problém

S tím, že nadměrná konzumace alkoholu je v Česku častá, vnímaná jako problematická je přesto málokdy, souhlasí i řada odborníků. „Spotřeba alkoholu v České republice je 11,7 litru čistého lihu na osobu za rok a tím v Evropě zaujímáme druhé místo spolu s Francií. Reklama na alkoholické nápoje často podprahově zobrazuje alkohol jako běžný prostředek k relaxaci, uvolnění, co už neuvádí v jakékoliv podobě varování, že se jedná o produkt se závislostním potenciálem, jehož užívání má rizika,“ uvedla Jarmila Vedralová, národní koordinátorka pro protidrogovou politiku, v rámci kampaně Nepít je normální, s tím, že celospolečenské náklady spojené s nadměrnou konzumací alkoholických nápojů dosahují 59 miliard ročně.

„Ročně se u nás pro poruchy vyvolané alkoholem ambulantně léčí 27 tisíc osob, kvůli předávkování alkoholem nebo z jiných vnějších příčin pod vlivem alkoholu – především v důsledku nehod a sebevražd pak zemře 800 lidí. A to nevyjímaje děti, kde je průměrný věk konzumace první sklenice alkoholu u nás 12 let a mimo jiné 20 % žáků 9. tříd přiznává pravidelné pití alkoholu,“ doplnil pro kampaň přednosta Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice Michal Miovský. Podle Evropské školní studie o alkoholu a jiných drogách z roku 2019 alkohol v životě pilo 95 % šestnáctiletých studentů, přičemž 42 % lze považovat za pravidelné konzumenty alkoholu. Ve srovnání s předchozími roky se dle autorů míra konzumace alkoholu mezi studenty mírně snížila, především poklesl výskyt pravidelného pití.

Regulace reklamy

Jedním z podnětů ke změně by podle Ministerstva zdravotnictví mohla být regulace reklamy na alkoholické nápoje. „Jsem rozhodně pro přísnější regulaci reklamy na alkohol. Na rozdíl od reklam na cigarety, které jsou v zásadě zakázány, se ty na alkohol objevují všude. Alkohol je v nich prezentován jako něco, co je dennodenní součástí našeho života a dělá lidi spokojené a šťastné. Přitom v reálu je to přesně naopak. Alkohol způsobuje těžkou závislost, rozvrat rodin a další neštěstí,“ popsal Adam Vojtěch. 
Součástí opatření pro regulaci, které navrhuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s Odborem protidrogové politiky Úřadu vlády, by měl být například zákaz zaměřovat reklamu na alkoholické nápoje na děti a mládež, vytvářet dojem, že pití alkoholu přináší společenský nebo sexuální úspěch nebo že je prostředkem řešení osobních problémů.

Kdo by chtěl být nenormální?

Projevy okolí jsou pro Simonu nepříjemné, chuť dát si alkohol v ní však neprobouzejí. „Nejsem a nikdy jsem nebyla na něm závislá. O mnoho, vlastně o většinu, přátel jsem přišla, ale mám nové, jiné, lepší, kteří se mnou tráví čas kvůli mně a ne kvůli tomu, že mají s kým popíjet v parku nebo hospodě,” podotýká. Dle ní je normální alkohol pít i nepít. Co je správné, si už každý musí rozhodnout sám.

„Pokud mám ale říct, jaký přístup je podle mě ideální, tak takový, abychom svůj postoj k alkoholu nepředávali dalším generacím. Nelíbí se mi, že děti vyrůstají s vědomím toho, že je v pohodě se opít, že je v pohodě zahánět stres nebo oslavovat alkoholem a jinak to vlastně ani neumíme. Už jste někdy viděli oslavu, kde by se nepil alkohol? Já se marně snažím vzpomenout si, kdy jsem byla takové svědkem a to je vlastně docela smutný fakt. Opravdu si myslím, že každý může pít, jak se mu zlíbí, jen se nějak neumím smířit s tím, že je normální pít a kdo nepije, je nenormální. Kdo z nás by chtěl být třeba v pubertě nenormální? V dospělosti je to už o něco snazší, ale zbavovat se návyku stejně není prča,” uzavírá.

Foto: Repro kampaně Nepít je normální