Narodila jste se s glaukomem, ve třech letech prodělala neúspěšnou operací očí a zcela přišla o zrak. Jak jste se v útlém věku vyrovnala s tím, že už nikdy neuvidíte?
To, že nevidím, jsem si poprvé uvědomila ve stejném okamžiku, kdy jsem začala vnímat, že jsem na světě. Žila jsem se dvěma zdravými sourozenci a všimla si, že zatímco oni vnímají při pohledu na televizi i obraz, já o něm neměla ani páru a orientovala se jen podle toho, co se tam říkalo. Věděla jsem, že zatímco sourozenci chodili na běžnou základní školu, já musela nastoupit do internátní základní školy pro nevidomé a slabozraké v Bratislavě, kam jsem dojížděla z Trnavy. Ale tím, že jsem přišla o zrak v útlém věku, jsem to brala jako svou součást a ani jsem se nad tím příliš nepozastavovala. Jakkoliv se mělo jednat o běžnou operaci, kde se nepředpokládalo, že potom nebudu vidět.
Bránili se rodiče soudně?
Doba tomu tehdy nebyla nakloněná. Rodiče to neřešili, protože měli před sebou životní úkol, jak přistoupit k nevidomému dítěti, jak mu v jeho životě pomoci, takže na soudní dohry nebyl v tu chvíli prostor. Lékaři jim později i tvrdili, že bych časem stejně přišla o zrak. Já znám lidi s glaukomem a ti po operaci o zrak nepřišli, ale už se to stalo a změnit to nejde, člověk se s tím musel od první chvíle smířit.
Nejspíš bylo těžké v sedmi letech odejít od rodiny a vyrůstat na internátě?
Nebylo na výběr. Nastoupila jsem do školy v 90. letech, to znamená, že integrace a inkluze na školách byla nulová. A pokud se někde přece jenom vyskytla, tak v zanedbatelné míře. A jediná možnost, jak se vzdělávat, byla internátní základní škola v Bratislavě, kde jsem musela celou školní docházku přebývat. Takže mi nezbývalo než se s tím smířit a vzít to jako holý fakt. Brzy mě to zocelilo, osamostatnilo a vlastně i odlišovalo od mých vrstevníků a sourozenců, které když hospitalizovali v nemocnici, tak po rodičích velmi plakali, protože neuměli být sami. Ale já to moc dobře uměla. Ale samozřejmě byly chvíle, kdy mi bylo těžko, mobilní telefony tehdy nebyly a mně se po rodině stýskalo.
Dvojitá diskriminace
Jak moc vás v takových chvílích podrželi spolužáci a pedagogové?
Na škole jsme byly všichni na jedné lodi. Každý z nás byl více nebo méně zrakově postižený. Bylo nás ve třídě 15 žáků, takže to mezi námi bylo takové až rodinné. I někteří pedagogové se snažili a byli skvělí. Díky tomu jsem poznala mnoho úžasných lidí, se kterými se ráda potkávám dodnes. Na druhou stranu po škole jsme se jako děti ocitaly v rukou vychovatelů a i když se mělo jednat o speciální pedagogy, bohužel v tomhle někteří z nich absolutně selhávali. Od té doby tvrdím, že by si měl člověk dávat pozor na to, co druhému říká, protože my už na to můžeme zapomenout, ale dotyčného to může ranit natolik, že na to nikdy nezapomene. A to se stalo i mně. Poslouchala jsem o sobě takové věci, které mi vzaly sebevědomí, a nebojím se říct, že i způsobily do určité míry trauma, protože díky této zkušenosti jsem na několik let vypadla ze školského systému.
Jak to?
Na základní škole se někteří učitelé vyjadřovali k mé osobě s nedůvěrou, měli zato, že na běžnou střední školu nemám. Argumentovali tím, že nikdy nezvládnu být dostatečně integrovaná mezi zdravými studenty a mé výsledky budou velmi špatné. Zástupkyně ředitele mi tehdy vtloukala do hlavy, že mám šanci dostat se maximálně na obor košíkářka. A i když jsem toužila jít na gymnázium a získat kvalitní vzdělání, po skončení povinné školní docházky mi nezbývalo nic jiného než jít na učení do Levoče a začít studovat obor administrativní technický pracovník, který byl určený pro zrakově hendikepované. A to i přesto, že mé studijní výsledky byly vynikající a mohla bych si maturitní obor dovolit. Sama sebe jsem přesvědčovala, že když jsem vyrůstala mezi nevidomými na základce, tak mezi nimi budu i na střední a je to tak v pořádku.
Jenže nebylo…
Nebylo. Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že i když jsem vychodila základní školu pro nevidomé, jezdila jsem na tábory, kde byly děti bez hendikepu, a nikdy se necítila izolovaná. Proto jsem se rozhodla po týdnu z učiliště odejít a zkusit se dostat na gymnázium. Jenže jsem narazila. Nikdy by mě nenapadlo, že vydat se na střední školu bude v mém případě tak těžké a setkám se kvůli svému hendikepu s odmítnutím. Třeba na jednom gymplu mě odmítli přijmout, protože přede mnou tam studovaly dvě slepé dívky, které školu nedokončily, a třetí už riskovat nechtěli. Argument, že nelze takhle paušalizovat, neuspěl. Oslovila jsem i gymnázium, kde už jeden nevidomý student byl, což byla pro mě naděje, ale opět jsem se mezi dveřmi dozvěděla, že na studium u nich nemám. Jak na to bez přijímaček přišli, mi dodnes není jasné. Po několika neúspěších jsem dokonce zkoušela i gymnázium pro nevidomé v Praze, ale nebylo tam možné zůstat na internátu i o víkendu. Tento boj nakonec trval čtyři roky a já se po celou tu dobu snažila najít školu, která by byla inkluzivní a neměla by problém začlenit mezi zdravé studenty nevidomou studentku.
Kde podle vás pramenila nedůvěra některých pedagogů a později i ředitelů oslovených gymnázií?
Těžko říct, odkud to pramenilo. Nebyla jsem žádný rebel ani problémové dítě. Podle mě to bylo čistě subjektivní, patrně v tom hrála roli sympatie, dost možná i mé romství. Vzpomínám si, že mi jedna vychovatelka na základní škole řekla, že stejně v 15 letech otěhotním a nic ze mě nebude. A já si uvědomila, že se přesně takhle o romských holkách mezi většinovou společností smýšlí.
Nakonec se vám podařilo dostat se na gymnázium ve Vrbové, které nebylo určené pro děti se zrakovým postižením. Jaké to pro vás bylo?
Pomohla mi krajská samospráva, která nám doporučila gymnázium ve Vrbové. Díky tomu jsem nakonec nastoupila na gympl v 19 letech jako zcela integrovaná. Teprve tam jsem se cítila po dlouhé době dobře. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem se s vyučujícím vždy musela domluvit, zda při testech budu psát na notebooku, nebo zkouška proběhne ústně. Jinak jsem se snažila, abych byla vnímaná jako běžný student. A právě na gymplu jsem si ověřila své schopnosti, protože po celé čtyři roky jsem měla průměr 1,0, což mi přidalo na sebevědomí, a věděla jsem, že budu studovat dál.
Vystudovat masmediální komunikaci na univerzitě Cyrila a Metoděje v Trnavě se vám nakonec podařilo. Odjakživa jste toužila stát se novinářkou?
Byl to můj sen. Vystudovat masmediální komunikaci byla pro mě jasná volba. To byl i důvod, proč jsem byla ochotná vydržet všechna ta odmítnutí a předsudky, které jsem v cestě za svým vzděláním musela snášet.
Když se na to podíváte s odstupem času, byl podle vás slovenský školský systém připravený vzdělávat děti s postižením v hlavním vzdělávacím proudu?
Nejsem odborník, jen člověk, který si tím prošel, ale myslím si, že vždy záleží na přístupu samotné školy. Na gymnáziu, kde jsem studovala já, o inkluzi zhola nic nevěděli, ale byli neuvěřitelně otevření a vstřícní se to naučit. A pak máte školy, které se to naučit mohou, ale nechtějí. Ale celkově je dnes společnost daleko otevřenější a vnímá, že hendikepovaní mají také právo vzdělávat se kvalitně. Rodiče i děti přijímají spolužáky s postižením daleko přívětivěji než tehdy. A pokud jsou dveře integrace a inkluze zatím pootevřené, my bychom je měli otevřít dokořán.
Jak se vám dnes oproti dřívějšku žije?
Dnešní společnost je otevřenější a modernější. Hendikepovaný se může snáz začlenit, než tomu bývalo kdysi, a to i díky technologiím a různým programům, které nám nevidomým usnadňují život. Díky tomu můžeme poslouchat elektronické knihy, fungovat na sociálních sítí, můžeme psát knihy a pracovat. Stále ale znám nevidomé, kteří jsou na pracovním trhu diskriminovaní, přestože jejich zdravotní stav by v zaměstnání, které si vybrali, nebyl překážkou. Společnost, i když je otevřenější, si stále neuvědomuje, že hendikepovaný člověk nemůže vyžít jen z invalidního důchodu, další příjem potřebuje. Já osobně jsem se s nedostatkem práce nesetkala, pracovat jsem začala už na vysoké škole.
Nové příležitosti
Fanoušci literatury vás dnes znají také jako spisovatelku tří románů a spoluautorku románu Nevidím zlo. Věnovala jste se psaní od dětství, nebo jste se k němu dostala až v dospělosti?
K psaní povídek jsem se dostala už na základce, dost mě v tom podporovala učitelka slovenštiny na prvním stupni. Psala jsem spíš smutnější texty a pak je četla spolužákům na dvoře. Někdy se stalo, že má povídka spolužáky natolik dojala, že se rozplakali. V patnácti jsem psala povídky humorné a spíš do šuplíku a pak s psaním přestala. Vrátila jsem se k němu až na vysoké.
A vydala v roce 2017 první román Poškvrnená, který vypráví příběh rodiny Byronovcových a jejich dcery Grace, kterou matka pošle do internátní školy. Jak moc jste se v knize inspirovala vlastním příběhem?
Grace mi byla ze všech těch postav, kterým jsem vdechla život, nejbližší. Protože i ona se musela potýkat s předsudky a překonávat překážky, které jí život připravil. Internát tam však takovou roli nehraje, protože ten příběh začíná, až když ho hrdinka opouští.
Neměla jste po úspěchu debutu obavy z ohlasů na druhou knihu?
Reakce na Poškvrnenou byly překvapivě příznivé, i když na Slovensku „letí“ spíš erotické romány, lidem se však líbilo poselství knihy. To bylo následující: jestliže se nevyrovnáme s minulostí, bude nás pronásledovat po zbytek života. Díky tomuto historickému románu jsem si vybudovala pověst autora, který dokáže čtenáře přimět k hlubšímu zamyšlení. Proto jsem neměla obavy a do své další knihy „Všetci sme cigáni“ jsem promítla své četné zkušenosti s rasismem.
Jedna z knih „Nevidím zlo“ jste vytvořila ve spolupráci se slovenskou spisovatelkou Kristínou Ježovičovou. Jak spolupráce fungovala?
Tady se ukázalo, že nemůžete psát knihu s každým. Pokud se už k tomu odhodláte, musí to být člověk, který vám sedne a je naladěný na stejnou notu. Díky tomu nedocházelo mezi mnou a Kristínou ke konfliktům, shodly jsme se na tom, jak se bude vyvíjet. Obě máme na knize stejný podíl, tedy jednu kapitolu napsala ona, druhou já.
Jak se vám hledal vydavatel pro vaše knihy?
První kniha se mi vydávala úplně nejlépe. Mám dodnes mezi spisovateli přátelé a to mi dost pomohlo se rozhodnout. Oslovila jsem vydavatelství Elist, které se nijak nezaměřovalo na hendikepované nebo menšiny žijící na Slovensku a nepatřilo ani mezi ty největší. Kromě jména o mně nic nevěděli, takže to, že jsem nevidomá nebo Romka, jim zprvu nebylo jasné. Ale věrná jsem mu nezůstala, každá má kniha má jiného vydavatele.
A to byl záměr?
Ani ne, ale někteří vydavatele nemají rádi knihy s větším rozsahem stran, a proto bylo potřeba oslovit někoho jiného.
Jak si představujete svět kolem sebe? Vracejí se vám vzpomínky na dobu, kdy jste ještě viděla?
Vůbec ne, na dobu, kdy jsem viděla, si už moc nevzpomínám. Moje fantazie není vizuální, nepředstavuji si, jak věci vypadají. Vnímám věci ze své perspektivy, třeba zvuky, vůní nebo emocí. Vždycky říkám, že moje oči jsou moje ruce. Svůj svět beru jako ostatní, nechybí v něm emoce a radosti, chybí v něm jen zrak.
Co vám osobně psaní přináší?
Psát je pro mě jako dýchat. V jednom podcastu jsem nedávno slyšela, že jedním ze signálů, že jsme našli ve svém životě své poslaní, je, že když si večer lehneme, máme pocit, že svět je lepším místem, než byl předtím, a tak to přesně cítím. V mém osobním životě mi může být i těžko, mohu být smutná, nemocná, ale když začnu psát, všechny mé strasti najednou odezní.
Jak moc vás ve vaší tvorbě ovlivňuje váš hendikep?
Když píšu, tak vůbec nezáleží, zda jsem hendikepovaná nebo ne, protože pokaždé na to během psaní zapomenu. Naplno se věnuji jen příběhu a postavám, které tvořím a přenáším je na stránky papíru. To už se víc než to, že jsem nevidomá, objevuje v mé tvorbě téma romství, rasismu a předsudků.
Setkáváte se s tím často?
Když trpíte nějakou formou hendikepu, a ještě k tomu jste Rom, je to o to horší, než kdybyste jím nebyl. Najednou máte dvojitý hendikep, se kterým se musíte vyrovnávat. Někteří lidé mají pocit, že si k vám mohou víc dovolit než ke zdravému člověku. Během té doby, co jsem vyrůstala, uvědomila jsem si, že někteří lidi v sobě rasismus a předsudky mají hluboko zakořeněné a vidina šance, že by se to u nich změnilo, je mizivá. Momentálně si tím procházejí mí synovci, kteří chodí do školky, a ostatní děti je od sebe separují a poukazují na ně, že jsou cigáni. A je úplně jasné, že si to ty děti přinášejí z domu, kde to zpravidla začíná. Pokud je dítě nucené o někom takhle smýšlet a rozdělovat, tak je jasné, že to bude dělat i v dospělosti, a to je jedna obrovská chyba, které se rodiče na svých dětech dopouštějí.
Co by v případě romské menšiny na Slovensku pomohlo v jejich snaze za integraci?
Na to neexistuje jedna odpověď, protože bychom museli hledat řešení nejen na straně majority, ale i Romů. Nikdo není bez viny. I my jako Romové bychom se měli zasadit o to, abychom žili jako plnohodnotní členové této společnosti a sami se z ní nevyčleňovali.
Momentálně už třetím rokem píšete pro server Netky.sk, jakým tématům se věnujete?
Začínala jsem s křesťanskou tematikou a hledala příběhy lidí, kterým víra doslova změnila život. Psala jsem třeba o narkomanech, kteří roky bojovali se svou závislostí, a právě víra je přiměla to nevzdat. Píšu také rozhovory se známými osobnostmi, přesto příběhy ze života, třeba maminky autistického dítěte, lidí, na které je toho naloženo opravdu hodně, mi přijdou nejzajímavější. Ačkoliv mě práce na Netkách baví, ke konci měsíce odcházím.
Budete se naplno věnovat vašemu křesťanskému podcastu Na káve s Mišel, nebo se chcete naplno věnovat své knižní tvorbě?
Budu se i nadále věnovat svému podcastu, což je asi má nejmladší aktivita, ale především jsem dostala nabídku ze slovenských Hospodářských novin, kterou jsem okamžitě přijala. Věnovat bych se měla tematice zdravotnictví, což je obor, do kterého jsem doposavad nepronikla. A do toho píšu historický román, který ponese název Hviezdy z karamelu. A i když opět stojím na počátku, velmi se těším na to, kam mě tyto zkušenosti opět zavedou.
Foto: Michaela Mihoková