Oldřich Bureš je původně profesí produkční. Když působil u pořadu jedné ze slovenských televizí, která plnila divákům přání, zavedlo ho natáčení za delfínoterapií do Turecka. „Najednou jsem viděl terapii, kdy se ti lidé během šesti dní měnili před očima. Zaujalo mě to. A během těch dvou týdnů jsem také trochu jakožto milovník zvířat změnil názor na delfinária,” vzpomíná. Později se stal sám delfínoterapeutem a dnes se těmto terapiím věnuje už přes deset let. Jak delfínoterapie funguje? „Delfíni používají echolokaci. Je to vlastně vibrace. Když máš například záněty, urychlí vibrace množení buněk a mnohem rychleji se to zahojí. Pak máš třeba také dítě, které strašně křičí. Je v neklidu, vystresované. Zezadu k němu připlave delfín a dítě se uklidní, aniž by delfína vidělo. Když si pak navíc položíš hlavu do vody, skenují ti hlavu,” vysvětluje. Spektrum jeho klientů je velmi široké. „Mám hlavně děti s mozkovou obrnou, autismem nebo nějakým vzácným genetickým onemocněním. Delfínoterapie je u nich často taková poslední věc, kterou chtějí rodiče zkusit, zda to něco udělá,” říká. „Nikdy nevíš, co se s klientem stane, většinou ale máš pozitivní výsledky. Pokud to jde přes mozek, dokáže s tím delfín občas něco udělat.” Přestože se objevují hlasy ochránců zvířat, kteří delfinária odsuzují a považují za týrání zvířat, vidí Oldřich situaci jinak. Říká, že delfíni se dnes už odchytávají zcela výjimečně, dostávají se tam zejména ze záchranných stanic, kdy by ve volné přírodě zahynuli. „Pokud chceš pracovat s delfínem, nemůžeš mu ublížit. Vše, co s ním budeš dělat, musí být navíc hrou. Jakmile mu ublížíš, přestane ti věřit a vrátí ti to.” Práce s delfíny i klienty je podle něj psychicky náročná. Nedokáže proto odhadnout, jak dlouho bude tuto práci schopen vykonávat.
Jak ses dostal k delfínům?
Dělal jsem na Slovensku produkčního televizního pořadu Modré z nebe, ve kterém se lidem plní sny. Měl jsem na starost ty terapeutické a cestovací. Jezdil jsem tedy pořád s nějakými vozíky a hendikepovanými lidmi po světě. Jeden z posledních snů v roce 2009 pak byla delfínoterapie. Sehnali jsme delfína v Turecku. Natáčeli jsme tam tři dny, štáb pak odjel, ale já jsem tam zůstal. Ta slovenská rodina by se totiž nedomluvila, tak jsem s ní zůstal čtrnáct dní. Tehdy tam také byly děti z lucemburských děcáků, které zažily zneužívání, týrání nebo obchod s lidmi. Měl jsem možnost vidět dvě skupiny těchto dětí, které absolvovaly delfínoterapii a začaly se měnit přimo tam. Dříve jsem spolupracoval s Rozkoši bez Rizika, kde se koncentrovalo hodně zneužívaných lidí, a u těch není úplně způsob, jak se zbavit traumatu, které si táhnou celý život. Najednou jsem viděl terapii, kdy se ti lidé během šesti dní měnili před očima. Zaujalo mě to. A během těch dvou týdnů jsem také trochu jakožto milovník zvířat změnil názor na delfinária.
A jak se pak člověk z produkčního stane delfínoterapeutem?
Vrátili jsme se na Slovensko, odvysílalo se to a začali se ozývat lidé, že by i oni na delfínoterapii chtěli. Začal jsem to tedy domlouvat spíše v roli překladatele. Už ten samý rok tam odjeli první Slováci a vzhledem k tomu, že se moc Čechů a Slováků v cizině nedomluví, tak jsem byl furt na telefonu. A po té sezóně mi pak jeden z tamních lékařů navrhl, jestli si nechci udělat kurz, protože Čechů a Slováků začalo být víc. Je dobré, aby terapeut dokázal komunikovat s klientem v mateřštině. A tak jsem si kurz delfínoterapeuta udělal v roce 2010 a od té doby delfínoterapeutim. Byla to tedy úplná náhoda.
V čem terapie spočívá?
Podobně jako máš kanisterapii nebo hipoterapii, je i tohle terapie za pomoci kontaktu se zvířetem, tedy delfínem. Hipoterapie je hodně o fyzičnu, ale třeba u kanisterapie jde hodně o psychiku. Nikdo ti moc nevysvětlí, co to ve skutečnosti je, ale řekne, že to prostě funguje. Delfínoterapie je vlastně úplně to samé, jen jsi s delfínem ve vodě. Hladíš ho, máš s ním kontakt, případně můžeš i jezdit na jeho ploutvi.
Má to nějaké principy?
Na světě je několik škol. Kolem delfínoterapie se pohybuje spousta lidí od fyzioterapeutů, psychologů až po šílené ezoteriky. Způsobů, jak to dělat, je poměrně hodně. Někdo věří jen na echolokaci, někdo zase používá delfína vycvičeného na povel vysílat vlny, což se mně osobně nelíbí. Mám rád, když se delfín rozhodne sám, jestli vysílat bude, nebo ne. Pak jsou terapie, kdy jsou s ním lidé v bazénu a plní s ním úkoly. Většina terapií je ale o tom, s delfínem být a hrát si s ním. Já třeba používám hru jen v tom případě, když vidím, že se klient nudí. To pak házíme míč a podobné věci. Pro mě je ale mnohem důležitější, aby byl klient v klidu a navázal s tím zvířetem kontakt. Jsou totiž například hyperaktivní děti, které mají problém s koncentrací. Když jsou v klidu s delfínem, docela to funguje. Když si s nimi ale budeš házet míč, koncentrace nikdy nedocílíš. Obecně je také důležité, jaké je prostředí kolem. Neměly by tam být rušivé elementy. Občas proto musíš od bazénu vyhnat i rodiče.
Jaká je v tom tvá úloha?
Jsem bójka (smích). Musíš dostat klienta do dostatečného komfortu, aby se zvířete nebál, aby byl v pohodě. Různí klienti reagují různě. Často ho jen držíš ve vodě, hlídáš, aby delfínovi nesáhl na špatné místo. Pak jsou lidé, co jsou ležáci a s těmi různě ve vodě polohuješ. Mám jednoho malého kluka, kterému jen stačí ležet ve vodě, plácat se vedle delfína a je blažený. Funguje to na něj. Jsou klienti, kteří si chtějí nechat od delfína „oskenovat” hlavu. Ale ty nemůžeš každému položit hlavu do vody. Bylo by to pro ně takové trauma, že je lepší je jen držet a dát jim pocit bezpečí. U některých klientů se to postupně lepší a s každou další terapií se vzdaluju do chvíle, kdy je s delfínem sám. Já jsem na dosah, kdyby se něco stalo. Když se klient na delfína naváže, tak už jsi jenom bójka, která je tam pro bezpečnost.
Mluvíš o skenování hlavy delfínem. Co to znamená?
Delfíni používají echolokaci. To znamená, že když například hledají ve vodě potravu, jsou schopni echolokací zjistit, jak to je daleko, jak to je velké. Dokáží jí také omráčit zvíře. Je ale také dokázané, že echolokace léčí. Je to vlastně vibrace. Když máš například záněty, urychlí vibrace množení buněk a mnohem rychleji se to zahojí. Pak máš třeba také dítě, které strašně křičí. Je v neklidu, vystresované. Zezadu k němu připlave delfín a dítě se uklidní, aniž by delfína vidělo. Když si pak navíc položíš hlavu do vody, skenují ti hlavu. Měl jsem třeba klienta, který se narodil bez části mozku. A delfín mu po té hlavě okamžitě šel. Ne že by ho chtěl kousnout, ale zajímalo ho, co se děje. Poznal, že je ten mozek nějak jinak. Pokud budu mít klienta, který má například umělý kyčelní kloub, budu to do pěti minut vědět podle toho, jak se delfín chová. Ty body, které nejsou v pořádku, si sami najdou a léčí je.
Jací lidé patří mezi tvé klienty nejčastěji?
Mám hlavně děti s mozkovou obrnou, autismem nebo nějakým vzácným genetickým onemocněním. Delfínoterapie je u nich často taková poslední věc, kterou chtějí rodiče zkusit, zda to něco udělá. Nikdy nevíš, co se s klientem stane, většinou ale máš pozitivní výsledky. Pokud to jde přes mozek, dokáže s tím delfín občas něco udělat. Ale vždy říkám, že to není stoprocentní. Mám také hodně dětí, které nemluví, děti s ADHD, dyslektiky, dysgrafiky.
Delfín skutečně dokáže udělat něco s dyslexií a dysgrafií?
Dokáže. Jsou poměrně dobří na dysgrafii. Záleží ale, odkud přichází. U těch zneužívaných dětí z Lucemburska byo zajímavé, že se většině z nich po terapii razantně změnil rukopis.
Musíš si k těm diagnózám vždy něco nastudovat?
Spíš se musím ptát rodičů, jak to dítě reaguje. Ale obecně platí, že nic moc dosavadního v bazénu u delfína neplatí. Děti se u delfínů často chovají úplně jinak než běžně. Měl jsem teď třeba klienta autistu. Rodina s ním komunikovala tak, že na něj furt řvala. To dítě nemělo žádný prostor, protože ho matka pořád okřikovala. A jak byl ve vodě, hladil delfína, jezdil mu na ploutvi a při tom křičel. Asi tři dny. Nebylo to proto, že by se bál delfínů. Tím, jak se nemohl doma projevovat, ty emoce s delfínem pustil a tři dny ve vodě řval.
Jak terapie probíhá?
Napoprvé by správně mělo proběhnout deset terapií po třiceti minutách. To znamená desetidenní terapie s tím, že v neděli neplaveme. Mám klienty, kteří jezdí pátým rokem. S těmi už děláme třeba jen osm i šest terapií. Tam přijde moment, kdy to pro to dítě přestane být terapie a je to jen zábava.
Celkově je to hodně o emocích. Často jsou zabědnění rodiče, zejména otci. Jsou předem nastražení, že za to zaplatili takové peníze, a moc tomu nevěří. Pak je úžasné pozorovat, jak se do toho postupně zblázní, když vidí, že se jejich dítě mění.
Jsou výsledky, o nichž mluvíš, dlouhodobé? Změní se něco i pro život té rodiny?
Samotná práce sice výsledky má, ale nikdy s ním neuděláš za dvanáct dní takový posun. Je důležité, aby ho dál rozvíjeli i po příjezdu domů. Mám rád, když to celé bere rodina i jako společnou dovolenou. Já jsem tam i od toho, abych jim pomáhal si to užít i mimo bazén. Dítě má své terapeuty doma, mají vlastní plán. Když budeš mít pro příklad autistu, který celý den kouká na televizi, přivezeš ho na delfínoterapii, a po návratu ho zase před tu televizi posadíš, tolik tam ty výsledky patrné nebudou. Pokud s ním naopak budeš dál pracovat, v 90 % případů nějaké výsledky budou. A je otázka jaké. Měl jsem například hlucho-slepou holčičku, která se ve vodě s delfínem poprvé v životě úsmála. Člověk si může říct, zda stojí za jeden úsměv zaplatit takové peníze, že to je přece blbost. Ale ono to za to těm rodičům stojí. Poprvé viděli u dcery nějakou emoci. A hlavně si uvědomili, že si i to dítě uvědomuje svět kolem sebe. Měl jsem třeba i rodiče, kterým lékaři řekli, že je jejich dítě jenom zelenina, ať ho nechají v ústavu. Ty děti ale mají emoce a ty z nich rodiče dostávají díky práci s nimi. A delfíni jsou občas schopní škálu emocí rozšířit.
Jaký má ta práce vliv na tebe? Nemyslím ani tak tu práci s dětmi, ale spíše každodenní kontakt s delfíny.
Spíš negativní. Nic se nesmí přehánět. Je to jako paralen. Když si vezmeš jednu čtyřstovku, srazí ti teplotu, vezmeš si ale několikanásobně víc a oddělá ti játra. Tohle je podobné. Delfíni současně přitahují spoustu magorů, kteří si tím řeší své osobní problémy. Z řad terapeutů jsem už zažil několik sebevražd nebo syndromů vyhoření. Bylo to ale myslím tím, že toužili po kontaktu s tím zvířetem a vidělo ho dost nerealisticky. Je to ale i tím, že tě delfíni ovlivňují. Dělají ti bordel v mozku. Já se vždycky v listopadu vrátím z Turecka a už to dělat nechci. Je to strašná dřina. Do toho tě nenávidí lidi, kteří tě obviňují ze zneužívání zvířat. Je to psychicky i fyzicky náročné. Člověk občas přijde domů, kouká do zdi a říká si, zda to má vůbec zapotřebí. Proto je důležité, aby měl nějaký ventil, kdy to ze sebe dostane, odreaguje se. A čas od času chodím k psychoterapeutům.
A je to delfíny, nebo klienty?
Obojím.
Jaký máš s delfíny vztah?
Nedávno jsem změnil delfinárium. Ale mám jedno takové staré v Antalyy, kam se furt vracím. Vždy vyjedu někam, kde naučíme trenéry, jak se to dělá, a pak se zase vrátím do toho původního. Zjistím, že to jinde prostě není ono. V tom už totiž nepotřebuju ani trenéra na platformu. Tam už jsem se zvířaty tolik napojený. Je to jako když máš psa a cítíš, v jaké je náladě a naopak. Já si třeba občas pomyslím, co by ten delfín mohl udělat a on to opravdu udělá. Přečtou si tě a stačí pak udělat malý pohyb a oni ví, co po nich chceš. Udělají třeba salto. S novými delfíny je trochu delší práce, než se vzájemně poznáte. Oni sice rychle zjistí, že jsi terapeut, ale trvá, než si získáš jejich důvěru. Máš třeba nezvladatelného klienta, který delfínovi švihne vedle oka nebo do ucha, tak ti pak bude míň důvěřovat. Když tě naopak zná, spoustu věcí neřeší. Musí se cítít bezpečně.
Proč to ten delfín dělá? Co z toho má?
Hodně často je to pro ně jen práce. Jsou ale případy, kdy vidíš, že má o toho člověka zájem. A že tam je napojení mezi tím zvířetem a klientem. Letos mi například odplul delfín s klientkou doprostřed bazénu, kde se zastavili a ona si ho hladila. Já jsem se bál, aby mu něco neudělala, protože mu pořád sahala do očí, ale ten delfín mi naznačil, abych je nechal být. Koukali si do očí a chtěli být v tu chvíli sami. Měli mezi sebou nějakou komunikaci a já jako terapeut bych je rušil.
Jsou momenty, kdy se delfín vzepře?
Když ti odplave doprostřed bazénu, jsi ztracen. Může se ti taky stát, že si naplánuješ, kdo bude s kým plavat a delfíni si klienty vymění. Mně se to díkybohu nestalo, ale jsou případy, kdy delfín klienta odmítl. Nikdo nepochopil proč.
Jak jsou takové terapie nákladné? Proplácí je pojišťovna?
Samozřejmě že ne. Je to dost nákladné. Má cena je 285 euro za třicetiminutovou terapii. To je skoro tři tisíce euro za deset terapií, plus ubytování a letenky pro rodinu. Čtyřčlená rodina tak vyplázne přes sto tisíc. Jsou nadace, které na to vybírají peníze, jiné proti delfínoterapii naopak jdou. Nevěří tomu. Pak jsou rodiče, kteří na to peníze mají, a jsou rodiče, kteří sice bohatí nejsou, ale ty peníze do toho dají. Protože vidí výsledky.
Proč některým lidem delfínoterapie vadí?
Já se setkávám se dvěma přístupy. A já proto nemám rád, když mě tak přátelé někde ve společnosti představují. Jedni totiž projevují velký zájem, když mě někdo takhle představí, jiní mě odsuzují, protože to vnímají jako týrání zvířat. Je to také dané tím, že od pradávna platí představa nějakého propojení mezi delfínem a člověkem. Velká část těch výsledků není prokázaná výzkumy. Proto tomu i někteří lidé nevěří.
Výsledky tedy vědecky prokázané nejsou?
Byly dělané studie. Ale někteří odborníci je neuznávají, protože byly dělané na malém vzorku pacientů. Je to těžké, protože ti lidé, kteří delfínoterapie podstupují, jsou hodně různorodí a každý má jiné podmínky. Výsledek pak může být u každého jiný. Delfínoterapeutů je na světě současně strašně málo.
A nejde skutečně o týrání delfínů?
Je to, že máš doma pejska z útulku, jeho týrání?
Ty toho delfína, který je uzavřený v nějakém akváriu, přeci nutíš k práci.
Ty toho psa máš ale taky na zahradě. A třeba mu také dáváš nějaké příkazy, k něčemu ho využíváš. Krmíš ho, dáváš mu pocit domova a bezpečí. Pro některé ochránce je i tohle týrání zvířat. Já se přiznám, že nejšťastnější psi, které znám, jsou ti turečtí pouliční.
Ano, můžeš na tu práci pohlížet jako na týrání zvířat. Jsou delfinária, kde delfínům dělají hnusné věci. Delfín je na druhou stranu jedno z mála zvířat v divoké přírodě, které se snaží člověka kontaktovat a využívat . Naučil se s ním i spolupracovat. Například s rybáři v Brazílii. Delfíni jsou zvířata. Potřebují mít pocit bezpečí, jídlo a nesmí se nudit.
Současně ale mohou toužit po svobodě. Nevím, jak se do těch delfinárií dostávají, ale pokud ho někde na volném moři odchytneš, omezíš ho v jeho svobodě. Nikdo se jich na to neptal.
Dneska se delfíni už téměř neodchytávají. Já jsem teď například dělal se dvěma delfíny z volné přírody, které našli poloutopené, zamotané a polámané v síti. Měli dvě možnosti - nechat je chcípnout, nebo je vytáhnout a léčit. V druhém případě máš plus mínus čtrnáct dní na to, delfína vyléčit natolik, abys ho vypustil do volné přírody. Krmíš ho tak, aby si co nejméně uvědomoval, že ho krmí člověk. Po více jak dvou týdnech si na to ale delfín navykne. Když ho pak vypustíš do přírody, bude automaticky vyhledávat lidi a bude od nich chtít rybu. Ti, u nichž se to nestihne, pak právě zůstávají v různých delfináriích, protože by ve volné přírodě zemřeli. Ano, je důležité koukat na to, jak stále péči o delfíny vylepšovat. Tím, že delfíny znám, vím, jak vypadá vystresovaný deflín a delfín v pohodě. A neřekl bych, že v našich delfináriích jsou v nějakém extrémním stresu oproti přírodě. Delfíni skoro nespí, spí v takovém zvláštním polobdělém stavu. V delfináriu občas spí úplně. Kvůli pocitu bezpečí. V přírodě musí pořád koukat, zda odněkud nepřijede nějaký žralok.
Nepoužívá se v delfináriích při drezurách násilí?
Pokud chceš pracovat s delfínem, nemůžeš mu ublížit. Vše, co s ním budeš dělat, musí být navíc hrou. Jakmile mu ublížíš, přestane ti věřit a vrátí ti to. My jsme měli jednou v delfináriu takového nového namachrovaného trenéra. A delfíni ho měli úplně na háku. Na tréninku sice fungovali, ale při představení pak na jeho povely dělali úplně něco jiného. Pak se najednou postavili doprostřed bazénu a neudělali už vůbec nic. A v hledišti pět set lidí. Když se jim nelíbíš, dokáží tě úplně zdeptat. Musíš na ně být navázaný.
Zvířata, která tam skáčou před diváky, jsou pak ta samá, co jsou zapojena v terapii?
Většinou ano. Jsou sice delfinária, kde na terapie používají staré vysloužilé delfíny, ale i tak s nimi musíš pořád dělat nějaký trénink, aby se nenudili. Ta terapie je totiž pro ně nenáročná.
Co je to tedy za delfíny?
Krom těch zachráněných delfínů dnes fungují také rozmnožovací programy. Já ale pracuju hodně s delfíny, kteří byli původně ruští armádní. Rusové a Američané mají dodnes jednotky delfínů a lachtanů, které používají například na lovení cvičných torpéd na volném moři. Američané je také používají na bránění svých válečných lodí, kdy na ni například nějaký potapěč chce něco přidělat. Mají je také na hlídání přístavů. Poznají, že tam někdo plave, přijedou a dají signál. V Sovětském svazu byl člověk, který se jmenoval Petrušin. Ten dostal v 70. letech od armády asi 200 delfínů s tím, aby je po vzoru američanů vycvičil k bojům. Když Sovětský svaz padl, neměli už peníze na to, se o ty delfíny starat. Petrušin si založil firmu, přetáhl si je k sobě a začal je vyvážet do Turecka, Lybie a dalších zemí, aby je dostal ven. Jinak by zřejmě pochcípali hlady. A s těmihle delfíny já pracuju. Kdysi byli vytažení z Černého moře, jsou to kluci, dnes jim je kolem pětatřiceti nebo čtyřiceti let. Když pak delfín zemře, zasáhne to celé delfinárium. Je to člen rodiny.
Jak dlouho to ještě budeš dělat?
Záleží, v jakém období se mě na to ptáš (smích). Hodně je to o tom, jak dlouho na to budu fyzicky mít. Může mi z toho taky časem jebnout. Mám taky nadaci, kdy plníme přání přeživších rakoviny, nebo je to poslední přání. Každý rok takhle mám asi pět klientů. A z toho člověku může rupnout v hlavě taky. Takže nevím. Už teď jsem ale za zenitem, jsem profesně nejstarším delfinoterapeutem široko daleko.
Foto: Archiv Oldřicha Bureše