„Styděla jsem se, že jsem na ulici,“ vysvětluje dnes, kdy čeká na operaci, proč nevyhledala pomoc dříve. Dvouletý pobyt na „hotelu“ ji tehdy doslova zachránil, předtím strávila osm let na ulici. Sama v sobě nenašla sílu se o sebe postarat, kvůli bolestem se dokázala pohybovat jen s velkými obtížemi. V Praze neměla lékaře, původně se do hlavního města přistěhovala z Karviné.
Pomocnou ruku paní Darině podali pracovníci Naděje, s kterými byla už před pandemií v kontaktu, ale také zaměstnanci neziskové organizace Jako doma. Oba subjekty jsou součástí projektu sociálního bydlení v Praze a pomáhají lidem nejen z ulice při procesu zabydlování. Tak se dostala do tzv. covidového hotelu. Humanitární azyl během pandemie město nabídlo od března 2020 lidem bez přístřeší, především seniorům a chronicky nemocným. Službu využily přes čtyři stovky z nich.
Paní Darina ještě během pandemie na hotelovém pokoji. Ty město Praha poskytlo lidem bez přístřeší coby humanitární azyl.
Většině se díky tomu radikálně zlepšil život. Především díky přístupu ke zdravotní péči, stabilitě bydlení a spolupráci se sociálními pracovníky. Část z nich získala s pomocí neziskových organizací bydlení na volném trhu, v nově zřízených městských ubytovnách nebo právě jako paní Darina v městských bytech. V jejím případě to trvalo dva roky.
Rychlá cesta dolů
„Kamarádka měla rakovinu a potřebovala pomoc,“ vypráví paní Darina, proč před lety přišla z Karviné do hlavního města. Tehdy za sebou měla další nevydařený vztah a rodiče se s ní stejně nestýkali – v silně věřící rodině jako rozvedená nebyla vítána. Sama vychovala dvě dcery, ale poté, co se vdaly, se už tolik nevídaly. Sítě byly zpřetrhány a v rodném městě ji nic nedrželo.
Nastěhovala se ke kamarádce a začala pracovat v O2 Aréně jako servírka. „Bylo to za málo peněz a dýška nám také moc nenechávali,“ vzpomíná. Brzy proto změnila zaměstnání. Ve výrobně lahůdek v Čelakovicích byla sice těžká práce, ale zase to měla blíž domů.
Pak se vše seběhlo hodně rychle. Kamarádka zemřela a její syn si nepřál, aby dále zůstávala v jejím bytě. Odstěhovala se proto na lahůdkářskou ubytovnu. Záhy nato jí přestala chodit výplata. Peníze za práci nedostala, ubytovnu ale platit musela. „Šla jsem za starostou, na policii, všude, ale nikdo mi nepomohl,“ říká paní Darina a pokračuje: „Hodiny jsem seděla na lavičce před výrobnou, vedoucí mi slíbila, že mi zaplatí, jen když odejdu. Odešla jsem, ale nezaplatili.“
V jednu chvíli ztratila bydlení na ubytovně i práci a v šoku zamířila na ulici. „Dolů to jde opravdu rychle, nahoru to pak trvá dlouho,“ podotýká dnes lakonicky. Rok bydlela na hlavním nádraží, jednu zimu přežila na terminálu 2 ruzyňského letiště a několik dalších let se jejím domovem stal jeden z pilířů nového železničního viaduktu na Vítkově.
Náprava potrvá roky
Paní Darina se ze dne na den stala člověkem bez přístřeší. Podle analýzy Centra sociálních služeb Praha z roku 2020 žije v současné době pouze v hlavním městě 3 900–4 900 lidí bez střechy nad hlavou. Mnohonásobně více jich žije v tzv. nejistém bydlení, jako jsou noclehárny a ubytovny, nebo přežívají u známých, kde jsou neustále ohroženi jeho ztrátou.
V posledních čtyřech letech se za koalice vedené primátorem Zdeňkem Hřibem (Piráti) hlavní město Praha snažilo systematicky zvýšit dostupnost bydlení. Zastavilo privatizaci městského fondu, začalo s opravou nepoužívaných bytů. Od roku 2019 seniorům, zdravotně postiženým, rodinám s dětmi i lidem v sociální tísni poskytlo k pronájmu celkem 659 bytů.
Paní Darina po deseti letech života bez přístřeší při podpisu nájemní smlouvy na sociální byt v Kontaktním centrum na pražském Magistrátu.
Rozjel se také provoz Městské nájemní agentury, přes kterou Praha poptává volné byty na svém území a následně je nabízí k pronájmu lidem v bytové nouzi. Je připravená nová výstavba a obnova družstevního bydlení. Vedle toho město poskytuje nájemní byty lidem z podporovaných profesí, jako jsou hasiči, policisté, zdravotníci, učitelé nebo sociální pracovníci (celkem 451 bytů od roku 2019).
Byl založen Sociálně nadační fond, který mimo jiné pomáhá přispívat lidem na kauce, jež je nutné složit při nájmu komerčního bytu. V programu sociálního bydlení vzniklo šest kontaktních míst pro bydlení, která Pražanům nabízejí základní orientaci a pomoc při řešení potíží souvisejících s bydlením. Včetně systému podpor a dávkového poradenství.
Právě na jednom z nich byla vyřízena žádost paní Dariny o městský byt. Otázka dostupného bydlení v Praze je ovšem tak zanedbaná, že náprava situace podle odborníků z Platformy pro sociální bydlení potrvá další roky.
Bez party nepřežiješ
„Nejdůležitější je najít si dobrou partu,“ vysvětluje podle svých draze nabitých zkušeností základy přežití na ulici paní Darina. Nejprve se držela muže, kterému sama občas předtím dávala peníze na Masarykově nádraží. „Ten mě naučil všechno: jak neztratit věci a především ohlídat si doklady,“ vypráví. „Když člověk u sebe nemá doklady, tak ho sebere policie,“ osvětluje jejich důležitost.
Ze začátku měla jen hlad a byla jí zima. Postupně se zorientovala. Začala chodit na brigády a s partou si pořídili stany, na její žádost si koupili i plynovou bombu. „Potřebuji ráno kafe, jinak nefunguju,“ říká. V partě jich bylo až osm, z toho jen dvě ženy. Navzájem si pomáhali, hlídali si věci. Začali si i vařit. Většinou polívky. „Bramboračku, zelňačku, fazolovku, gulášovku, hrachovku, boršč,“ vypočítává a pokračuje: „Někdy také párky a vše, co bylo levné.“
V zimě, když bylo chladněji, jim vydrželo jídlo i dva dny. Paní Darina obvykle nakoupila vše potřebné a uvařila na jednom vařiči, pak se to rozpočítalo. Nevařilo se každý den, bombu měli tak na 10-14 dnů. Nakupovat se chodilo do levných potravin, jeden z party měl navíc známého v Albertu a ten jim občas nechal prošlé jídlo. „Někdy i maso, jednou jsem dělala sedmdesát karbanátků,“ usmívá se.
Pomalu si vytvořila svoji rutinu. Bydleli pod mostem u hlavního nádraží, ráno vždy běžela do sprchy blízké pobočky organizace Naděje a pro vodu do kanystrů. Vozila ji zpátky v tašce na kolečkách. „Kluci ji koupili kvůli mně, abych ty kanystry nemusela tahat v ruce,“ vzpomíná.
Okolí hlavního nádraží v Praze, místa, kde paní Darina trávila většinu dne a kde spávala po osm let života na ulici.
Chodila do práce, většinou uklízet. Buď na brigády pro Prahu 1, nebo na tržiště kolem stánků. Nějakou práci nabízela i Naděje, kde se dalo i najíst, ale obvykle jen těm, kteří ji potřebovali. „Práci chtějí všichni, ale pro lidi z ulice je jí málo,“ vysvětluje. V Naději ji dostávali více méně jen ti, kteří si potřebovali vydělat na náhradu ztracených dokladů nebo na cestu domů.
Přes léto pracovala v baru pod kyvadlem na Letné. Uklízelo se tam v noci, to si pak ráno zaskočila do kanceláří organizace Jako doma. „Dávali mi tam i snídani, tak hodní na mě byli,“ vypráví. Nejtěžší podle ní bylo čištění zdí od graffiti, protože se pracovalo s chemikáliemi.
Její každodennost ovšem narušovala obrovská nejistota. Život jí i ostatním v partě komplikovaly především neustálé krádeže věcí. Kvůli drogově závislým, kteří bydleli v blízkých železničních tunelech, jim věci občas doslova mizely pod rukama. Sama nikdy závislá nebyla, i když z počátku taky trochu zkoušela „čůčo“, jak říká. Pak si ale uvědomila, že tahle cesta nikam nevede.
Jídlo jim brali i potkani. Křik, hádky a násilí se jim v jejich malé skupině sice dařilo regulovat, ale dlouhodobý nápor na psychické a fyzické zdraví postupně přestali zvládat. „Dva jsou už mrtví. Jeden umřel přímo na Hlaváku, druhý v nemocnici,“ říká paní Darina.
Konečně v bytě
Sama začala mít obrovské potíže s chůzí. Do práce mohla jít, jen když si vzala prášky na bolest. Od okamžiku, kdy se dostala na „covidový“ hotel, a tím i po mnoha letech k praktickému lékaři, je na neschopence. Nyní, již v novém bytě, který získala k pronájmu od města, čeká na operaci kyčle a doufá, že se jí po uzdravení opět podaří pracovat.
Žije z příspěvku v hmotné nouzi ve výši 3860 Kč, z toho 1500 Kč dostává ve stravenkách. Nájem v malé garsonce zaplatí díky příspěvku na bydlení. Nábytek má z nábytkové banky, sama si koupila jen televizi, na kterou si dva roky šetřila. Omezila kouření, protože na to již nemá, ale nelituje toho. „Na ulici se naučíte uskrovnit,“ směje se. Pochvaluje si hlavně klid a soukromí, které jí nové bydlení přineslo.
Paní Darina se poprvé dívá z okna svého nového domova – městského sociálního bytu.
Svým dcerám nikdy neřekla, že žije na ulici, protože to nedokázala. „Štve mě jen, že jsem to nenakopla dříve a že to odneslo zdraví,“ říká a pokračuje: „Prostě jsem se moc styděla za to, v jaké jsem situaci, a to mě úplně paralyzovalo.“ Její nový domov zatím působí trochu stroze. Nemá zde záclony ani koberce nebo nějaké ozdoby, minimum věcí. „To přijde postupně, teď je důležité, že mám konečně vlastní střechu nad hlavou,“ doplňuje.
Nájemníci magistrátu dostávají k pronájmu byty úplně prázdné, bez vybavení. Pokud nájemník splňuje předem daná kritéria, v případě sociálního bydlení je to především potřebnost, a nějaký z městských bytů je volný, je mu nabídnut. Podmínkou je pouze minimálně dvouletý trvalý pobyt v Praze.
Paní Darina ve svém bytě, který si pomalu zařizuje. Nábytek získala z nábytkové banky, na televizi šetřila dva roky.
Po nabídce následuje prohlídka bydlení. Potencionální nájemník byt může odmítnout a požádat o jiný. Pouze ale ze závažných důvodů, jako je například vzdálenost lékařské péče a podobně. Podle pracovníků magistrátu se to ale v programu sociálního bydlení stává jen vzácně.
Dokladem toho je i paní Darina: „Jsem prostě vděčná, že konečně můžu někde bydlet, jak je to velké, kde byt je, není podstatné.“ Na volný byt se čeká minimálně několik měsíců, spíše déle. Většina z potřebných se ke stálému bydlení prostřednictvím města zatím nemá šanci dostat. To by se mohlo změnit.
Foto: Petr Zewlakk Vrabec