Do konkurzu se přihlásilo více než dva tisíce zájemkyň. Jak se vám podařilo zvítězit?
Rozhodnutí nebylo na mně, ale na porotcích. Přihlašovací formulář se skládal ze dvou textů o mně a o tom, co dělám. Jeho součástí byla i otázka, proč by měli vybrat právě mě. Další možností byla tvorba videa, což jsem se rozhodla neudělat, nicméně bych to zájemcům určitě doporučila. Především ale dobře popsat, jakou máte vizi, co chcete změnit.
Jaká je vaše vize?
Ve formuláři jsem psala, že jsem se již na střední škole zabývala lidskými právy. V letech 2019 a 2020 jsem byla dobrovolnicí pro organizaci Amnesty International, v mém rodném městě České Třebové jsme pořádali akce pro veřejnost, například Živé knihovny, v rámci nichž několik lidí vypráví svůj životní příběh. Účastníci poté pokládají otázky, například jak vypravěči bojovali s diskriminací nebo jakou mají vizi pro lepší společnost. Dále jsem uvedla, že jsem nastoupila na Právnickou fakultu. Práva jsou oborem, který lze využít v mnoha oblastech života a dá se s ním pomoci lidem. Zároveň jsem v dubnu začala pracovat pro Konsent, což je nezisková organizace zabývající se prevencí sexuálního násilí. Děláme workshopy pro školy, firmy, bary, pro studenty i rodiče. V přihlášce jsem popsala, jaký máme v současnosti v České republice problém s definicí znásilnění a jaké mám zkušenosti s naší politickou reprezentací. Především jsem zdůraznila, že na tyto problémy reagují spíše ženy a jak je tedy důležité, aby jich na těchto pozicích bylo více. Pointa Akademie je právě ve snížení rozdílů v zastoupení žen a mužů ve vedoucích pozicích.
Jak jste se po výhře v konkurzu cítila? Co jste od Akademie očekávala?
Já jsem opravdu hodně doufala, že mě vyberou, ale když email přišel, nemohla jsem tomu uvěřit. Zároveň to bylo v den, kdy jsem udělala poslední zkoušku letního semestru, takže to byl skutečně šťastný den. Protože jsem se nikdy do podobného programu nehlásila, šla jsem do toho s čistou hlavou a nic jsem neočekávala. Vlastně jsem chvíli ani nevěřila, že je to reálné, pak jsem ale v seznamu účastnic minulých ročníků našla jméno známé, která se mnou chodila na střední školu. Takže jsem uvěřila, že něco takového opravdu je pro ženy vytvořeno a financováno.
Co tedy program nabízí? Jak probíhá výuka?
V devět ráno začínaly přednášky a workshopy, druhou částí programu byly debaty, na kterých nám reprezentanti různých oborů, zpravidla ženy, odpovídali na otázky k mnoha tématům. V rámci doprovodných programů pro nás byla připravena například jóga a strávili jsme den na farmě, kde jsme si vytvářely florarium. Většina přednášek se týkala technologií a digitální společnosti, genderové rovnosti, ale také udržitelné společnosti, protože to samozřejmě musí jít ruku v ruce. Večer jsme se účastnili večeří, na nichž jsme se blíže seznamovali s osobnostmi zapojenými do programu.
Od programu se očekává, že pomůže ženám se posunout blíže ke splnění přání a cílů. Splnil svůj účel?
Posun vnímám. Do programu jsem přišla s pocitem, že tam nepatřím, že to, co dělám, není dost. Realita byla taková, že téměř všechny účastnice měly stejné pocity, byť toho přes svůj nízký věk dokázaly mnoho. První den jsme v rámci workshopu odpovídaly na otázky a jedna z nich byla, co nás drží zpátky, čeho se bojíme. Většina těch holek včetně mě napsala, že mají obavy, protože se cítí nedostatečné. Pointou školy bylo mimo jiné pomoci nám s těmito pocity bojovat a budovat své sebevědomí, které bývá u žen, byť k tomu často nemají důvod, potlačené. Po absolvování školy jsem více asertivní, sebevědomá, nemám již takový problém s imposter syndromem a věřím, že to mělo stejný efekt na každou ze zúčastněných žen. Také jsem dostala možnost vyslechnout si vize ostatních účastnic, které měly znalosti z různých oblastí a rozdílné zkušenosti, takže mohly ostatním vysvětlit, jaké ony vidí další kroky, které je potřeba provést. To mě obohatilo o zkušenosti ze zahraničí, které jsem do té doby neměla možnost vidět. Dalo mi to motivaci a inspiraci, abych mohla více bojovat.
Za co chcete bojovat?
Nyní se chci zaměřit především na Českou republiku, kde bych ráda pomohla zlepšit situaci v oblasti sexuálního násilí a obtěžování. Situace se zlepšuje, sice pomalu, ale za poslední roky můžeme pozorovat obrovské rozdíly. Nejvíce se chci soustředit na nápravu definice znásilnění, byť to je běh na dlouhou trať. Věřím ale, že změna přijde. (Více informací o nápravě definice znásilnění v českém zákoně si přečtěte zde.)
Jaké konkrétní kroky pro tuto změnu aktuálně podnikáte?
Činnost je především osvětová s cílem motivovat společnost, aby vyjádřila zájem o změnu definice. Před volbami jsem například pracovala na anketě mezi kandidáty do senátu, které jsme požádali o vyjádření k problematice. Nabídli jsme jim také schůzku, se zájemci jsme se sešli, problém jim vysvětlili a ukázali příklady z praxe, což zvyšuje šanci, že se k případnému budoucímu návrhu přikloní. Stejná anketa bude probíhat i mezi prezidentskými kandidáty. Pořádáme také kulaté stoly v poslanecké sněmovně nebo veřejné akce týkající se problematiky.
Jak dlouho se aktivismu věnujete a co vás k němu motivuje?
Na střední škole jsem se věnovala hlavně studiu a brigádám, ale v soukromém životě jsem už na sociálních sítích směřovala k tématům lidských práv a problematice sexuálního násilí. Z rozhovorů v rodinném prostředí nebo na veřejnosti jsem pochopila, že je tu problém, a vnímala jsem, že lidé úplně nechápou respekt, nerozumí konsentu. Organizaci Konsent jsem sledovala už od roku 2018 a hodně jsem obdivovala jejich práci, schopnost se k problému stavět přímo a snahu šířit osvětu i mezi konzervativnější částí společnosti, která si mnohdy neuvědomovala, že tu nějaký problém je. Dnes lidé už problém vidí, byť ne každý ho chce řešit. Díky uvědomění se více zapojuje i mladší generace. Mladší lidé mají zájem o worshopy Konsentu a zapojují se do šíření informací na svých sociálních sítích. V dnešní době vidím poměrně často i lidi mladší než já, jak se zapojují do řešení problémů v České republice i zahraničí a vyjadřují k nim svůj názor. To si myslím, že je důležitá změna a že mladí už chtějí být slyšet. Záleží jim také na respektu k druhým, k sobě, ke společnosti, k přírodě. Na to jsme se v Konsentu rozhodli zaměřit v novém projektu Generace K (Konsenzuální generace). Je to za nás generace, která není vymezena věkem, ale hodnotami. Projekt je určen všem, kteří se snaží pomoci svému okolí a zapojit se do změny přístupu k sexu a vztahům.
Mluvila jste o tom, že jste se cítila méněcenná. Objektivně ale mnoho takto aktivních mladých lidí není. Co ve vás pocit nedostatečnosti vyvolávalo? Myslíte si, že se týká všech mladých lidí nebo spíše žen?
Jsem si jistá, že se to týká i mladých mužů, protože tlaky ze strany společnosti jsou nejen na ženy, ale i na muže. Stereotypně se od nich očekává, že musí být silní, musí zajistit rodinu, nemohou projevit emoce, a to v nich může vyvolat nejistotu. Neměli bychom to ignorovat a naopak jim nabídnout pomoc a s pocitem nedostatečnosti bojovat u obou pohlaví. Myslím, že u žen jsou tyto pocity silnější v souvislosti s prací a kariérou. Vzbuzují je především tlaky ze strany společnosti, různá očekávání a také porovnávání se s ostatními a s těmi, které vidíme v médiích. Vnímám ale, že i nerealistické zobrazování v mediích a na sociálních sitích se zlepšuje, byť stále zdaleka nevidíme realitu. Mnozí mladí si už uvědomují problémy, které to způsobuje, a snaží se být trochu více sví a ukazovat více reálného života na sociálních sítích.
Setkala jste se vy osobně se stereotypy a předsudky?
Teď si nic konkrétního nevybavím. Člověk se s tím setkává tak často, že si to ani neuvědomuje.
V médiích se můžeme setkat s případy, kdy učitelé říkají studentkám, že se nehodí pro technické a IT obory a nebo že matematika je pro ně zbytečná. Případně s dovětky, že žena stejně bude doma s dětmi.
Co se týče narážek na rodinu, tak jsem také slyšela, že já se budu starat o manžela a budu doma s dětmi. Setkala jsem se i s výčitkami, že pořád pracuji a nemám čas na to, abych se o někoho starala. Když se proti tomu postavím, tak dostanu odpověď, že budu, že nemám na výběr. Ze strany starší generace slýchám, že se tato role ode mě čeká. A i na vysoké škole se do výuky nebo příkladů, které řešíme, promítají genderové stereotypy. Někdy se z toho dělá sranda, ženy jsou cílem vtipů. Školy se proti tomu snaží bojovat, ale někteří učitelé nechtějí svoje praktiky měnit.
Jak tyto problémy reflektovala ve své výuce Akademie?
Především se snažili posílit naše sebevědomí. Poznali jsme řadu lidí z celé Evropy, kteří se snaží svojí prací přispět k rovnoprávnější a udržitelnější společnosti. Předávali nám cenné informace a rady. Jedna z trochu humornějších, byť znepokojujích, byla, že podle výzkumů průměrný muž odpoví na nabídku zaměstnání, i když splňuje pouze polovinu požadavků, zatímco žena posílá životopis v případě, že splňuje 80% a více. Takže nám radili, abychom se nebály zkoušet žádat o pracovní pozice, byť nesplňujeme všechny uvedené požadavky. Také nám doporučovali zkoušet stáže na místech, která nás zajímají. Stačí na krátkou dobu, abychom zjistili, zda nám práce vyhovuje nebo jestli chceme něco jiného. Ale především, abychom využívaly příležitostí, které nám společnost nabízí, což ženy často nedělají, a šly za svými sny. Protože když to neuděláme my, udělá to někdo jiný a často právě ti muži, i když třeba v konkrétním případě nemají takové schopnosti a znalosti jako některé ženy.
Znáte další iniciativy, které na změně pracují? Do činnosti kterých organizací jste se zapojila?
V současné době se zapojuji především do Konsentu. Od příštího roku bych chtěla zkusit nastoupit na praxe v Profem, což je organizace, která pomáhá obětem domácího a sexuálního násilí. Konsent se věnuje spíše edukaci a prevenci, zatímco Profem již pracuje přímo s obětmi, kterým nabízí poradentskou a právní pomoc. Samozřejmě Amnesty International, které se zaměřuje na mnoho problematik. Pak tu je iniciativa Respektuju, která funguje především na Instagramu. Skvěle umí předat mladým lidem informace a otevřít témata, která jsou ještě pořád v České republice tabuizovaná, například gender, což je slovo, které někteří lidé nemohou ani slyšet. Existuje také feministické sdružení SdruŽeny, které pracuje v Brně. Pořádají například feministické konference a feministické školy. Ženám také pomáhají organizace Rosa a Persefona.