V roce 2000 vznikla pod neziskovou organizací Slovo 21 neformální skupina romských žen a pojmenovala se Manushe. Toto pojmenování vychází z romského slova Manush – člověk přechýleného do ženského rodu. A coby motto přijala trojlístek slov: edukace, sebevědomí, emancipace. Romské dobrovolnice z různých koutů Česka tak daly najevo, kam chtějí ve své práci směřovat, a tento trojjediný cíl byl pro ně vzdálenější než pro ženy z majority. Diskriminace romských žen totiž nepramení z jednoho zdroje. Přichází jak zvenčí, kdy jsou Romky diskriminovány coby příslušnice marginalizované skupiny, tak zevnitř z vlastní rodiny, kde bývá role ženy až příliš pevně rámována mateřstvím a péčí o domácnost a její členy. Manushe ale měly plán - opatrně rozšiřovat okruh lidí, o které pečují, z rodiny až na komunitu. Dnes je jich 200 a už do jejich řad patří i muži. Přesto se o jejich činnosti za hranicemi jejich čtvrti nebo obce často neví.
Zatímco neromské ženské organizace řeší sexismus a obranu proti němu, zavedení informovaného souhlasu se sexem nebo stále přetrvávající nerovnost mezi platy žen a mužů, Romky mají na bedrech mnohdy ještě základní existenční potíže a navíc se potýkají s diskriminací při hledání zaměstnání i bydlení. Z tohoto rozporu pak vychází paleta činností Manushí, které si dobře uvědomují, že je potřeba pomáhat velice konkrétně, a především na místní úrovni.
Především poslouchají své blízké, sousedy a známé, aby vždy věděly, co konkrétně lidé potřebují. Dluhové a insolvenční poradenství, doučování pro děti, potravinové balíčky nebo úklid veřejného prostranství v okolí domů, kde Romové bydlí. Množství každodenních úkolů s velkým významem pro místní, a přitom téměř neviditelným zvenčí, tvoří základ jejich agendy. O Romkách se, až na výjimky, nedá mluvit jako o feministkách (často si to ani samy nepřejí), ale jako o ženách, které se pozvolna emancipují a nacházejí prostor a sebevědomí žít podle vlastních představ.
To souvisí také s postupným proměňováním romské rodiny, především ve vymezení rolí jejích členů, které byly dosud rozděleny tradičně. V mnoha případech už neplatí, že muž je hlavou rodiny a žena je mu podřízena, ale jejich postavení se zrovnoprávňují. Nabízí se tedy otázka, jak se romská společnost může vyvíjet směrem k rovnosti pohlaví, aniž by se popřely pro Romy tolik důležité tradiční hodnoty a vazby v komunitě nebo rodině. Manushe jsou po více než dvacetileté práci pro komunitu přesvědčené, že tradice nejsou překážkou emancipace, protože stejně tak jako se vyvíjí každá jiná kultura, vyvíjí se i ta romská.
Jak je to tedy s tolik diskutovanou předurčeností role mladých dívek, žen, manželek a matek v tradiční romské rodině? Mají Romové lpět na svých zvycích a tradicích jako neměnných hodnotách, nebo je mají opustit, pokud ženám i mužům brání být svobodní? V sérii rozhovorů a profilů budeme zjišťovat, jak to vidí a cítí samotné Romky, jakou zvolily cestu a jak jsou v ní úspěšné.
Pro dnešní Romky může být rozhodování na základě vlastní svobodné vůle důležitější než kdy dříve, protože jen coby rovnoprávné členky komunity jí mohou být široce platné a v neposlední řadě také zlepšit obraz Romů v majoritní společnosti.
Stejně jako ženy z majority i je v této nelehké době svírané pandemií zastihneme v rolích celotýdenních kuchařek, nedobrovolných učitelek svých dětí nebo pečovatelek o nemohoucí seniory. Mnohdy jako jediné přispívají do rodinného rozpočtu, vedou celou domácnost, vychovávají dětí a předávají tradiční hodnoty nastupující generaci. Jednají s lékaři, na úřadech, komunikují se školou, ale přitom se nevzdávají nebo nemohou vzdát postavení, které jim v rodině a v komunitě určují tradice. Na rozdíl od českých žen se tak musejí vyrovnat se stále spíše netypickou rolí živitele a reprezentanta rodiny, která byla donedávna určena výhradně romským mužům.
Cesta za samostatným rozhodováním o vlastním životě byla pro některé z nich dlouhá a bolestná. Avšak naučily se přemýšlet samy za sebe, převzít otěže života do svých rukou a nenechat si je nikým vzít. Výsledkem jejich postupné emancipace je celá škála odlišných životních drah. Staly se veřejně aktivními ženami, které mění život Romů ve svém okolí a inspirují další ženy.
Příkladem může být Aurélie Balážová, asistentka pedagoga, která pomáhá celým generacím Romů v Bruntále řešit jejich každodenní problémy. Linda Jirásková, budoucí porodní asistentka z Chomutova, nebo Květa Tomášová, která překonala strach, vymanila se z domácího násilí a spoluzaložila komunitní centrum, v němž dnes předává své zkušenosti mladým Romkám a Romům. A že na osobní rozvoj není nikdy pozdě, dokazuje i devětasedmdesátiletá Olga Fečová, která si v šedesáti letech udělala řidičský průkaz, v pětašedesáti maturitu a v sedmdesáti se začala učit hrát na housle a malovat obrazy. Za charitativní spolkovou činnost, díky které stovky dětí místo na ulici trávily svůj volný čas výukou zpěvu a tanečních choreografií, byla navržena na státní vyznamenání.
To je jen malý výčet Manushí, které se vám budeme snažit v rámci seriálu Hrdinky romské každodennosti představit.
Autorka seriálu: Rena Horvátová
Editorka: Kateřina Čopjaková
Grafika: Michelle Adlerová
Foto: Rena Horvátová