Převážnou část dětství bydlela Hanka v brněnském centru Kociánka, jehož posláním je podpora vzdělávání dětí i dospělých se zdravotním postižením a jejich zapojení do společnosti. Zde Hanka absolvovala základní i středoškolské vzdělání zakončené maturitní zkouškou na Obchodní akademii na škole F. D. Roosevelta. Díky podpoře dobrovolníků se mohla věnovat i uměleckým zájmům. Navštěvovala dramatický, hudební i keramický kroužek a začala také rozvíjet svůj malířský talent. „Přes dobrovolníky jsem se dostala do ARCHA komunity, která pořádá víkendové akce, tábory, divadelní představení. Bývalo mi tam moc fajn. Jezdívali jsme na vodu nebo na filmový festival do Karlových Varů. Moje dětství bylo celkem pestré,” vzpomíná pro HFC.
Nezávislost
Hanka se vždy toužila stát co nejsamostatnější. Po letech strávených v ústavní péči se stala první obyvatelkou nezávislého bydlení Domova pro mne, které umožňuje i lidem s těžkými hendikepy žít aktivně ve své vlastní domácnosti. „V té době jsem bydlela v chráněném bydlení v Bohunicích, kde se o mě starali osobní asistenti a kamarádka Zuzka, která bydlela na ubytovně v Bosonohách. Já jsem tam jezdila a přespávala u ní. Se Zuzkou jsme si pořídily kotě. Jednou nám uteklo na chodbu a čistě náhodou vykoukl ze svého pokoje Petr a vyběhly mu také kočky ven. Tak jsme se seznámili,” popisuje první setkání s partnerem, do kterého se dle svých slov zamilovala na první pohled.
Když se s přítelem rozhodli ke společnému životu, reakce některých blízkých a známých je zaskočily. „Někteří nám to přál, a jiní zase odsuzovali. Nemohli se smířit s tím, že vozíčkář, jako jsem já, si našel zdravého partnera a u přítele to bylo zase naopak. Nikdo nevěřil, že by nám to spolu mohlo vydržet,” popisuje Hanka. Ještě náročnější pro ni bylo smířit se s odezvou na její těhotenství. „Většina lidí se k tomu stavěla negativně. Říkali, ať si to nechám vzít, že nepřežije ani jedna z nás, nebo že bude malá postižená, že to nebudeme zvládat finančně,” svěřuje se s tím, že v této době byla i vlivem hormonální nerovnováhy hodně citlivá a pohled okolí se jí velmi dotknul.
Zpráva o příchodu dítěte zpočátku zaskočila i Hanku a Petra, kteří netušili, zda vše zvládnou. Rozhodli se ale zabojovat a sny o rodině si splnit. Těhotenství proběhlo bez závažnějších zdravotních problémů, i když poslední měsíce byly pro partnery velmi náročné. Především v noci byla potřeba Hanku často polohovat a budoucí rodiče se téměř nevyspali. I porod, který začal akčně cestou autobusem do nemocnice, nakonec dopadl dobře. „Malá přišla na svět tři hodiny po příjezdu do porodnice. Natálka se narodila císařským řezem v 34. týdnu, měla kyslíkovou podporu a musela být dva týdny v inkubátoru. Ale teď je to zdravá a někdy až moc aktivní holčička,” usmívá se Hanka.
Rodinný život
I po narození dcerky se rodina potýkala s nedůvěrou okolí, především Petr čelil předsudkům, že nedokáže pečovat zároveň o partnerku a malé dítě. Od přátel a Petrovy rodiny však naopak přišla vlna podpory. „Kamarádky mi chodily pomáhat s koupáním a prací v domácnosti, aby si přítel chvilku odpočinul. Jeho rodiče měli z Natálky radost a brali si ji už ve třetím měsíci k sobě na víkendy. Natálka je tam vždy ráda,” shrnuje Hanka.
Podle Hanky dnes domácnost funguje podobně jako u jiných rodin. „Sice žijeme jen z dávek od státu, ale zvládáme to, určitě to není tak, že by malá měla něčeho nedostatek. Možná kromě pozornosti, jelikož o tu se musí dělit se mnou, protože tatínek by se jinak musel nechat rozpůlit,” popisuje. Aby Petr nebyl na vše sám, využívá rodina asistenční služby Ligy vozíčkářů v rozsahu 22 hodin týdně.
Malířský talent
„Více hodin si nemůžeme dovolit, jelikož tato služba není nejlevnější. Určitě by se nám ale hodily, jelikož asistence mi pomáhá, abych mohla v domácnosti dělat věci i já sama, protože pro přítele je to velmi náročné a nemá vůbec čas na sebe,” dodává Hanka, která se snaží do rodinného rozpočtu přispět prodejem obrazů, které namalovala ústy. „Ráda bych se malování opět věnovala, ale teď na to bohužel není čas a také nemám s kým malovat. Kamarádka, se kterou jsem malovala, se odstěhovala a má práci na plný úvazek. Spoustu obrazů jsem prodala, měla jsem hodně výstav v kavárnách, galeriích, divadlech. Ráda na to období vzpomínám,” vysvětluje. Přispět rodině na asistenční hodiny můžete zde.
Podle Hanky již v dnešní době řada hendikepovaných žije plnohodnotný život s partnery a dětmi. „Trošku je mi líto těch, kteří žijí v ústavech a nemohou se realizovat. Přála bych si, aby se jim podařilo žít život podle svých představ, jako se to podařilo mně. Ale je to otázka píle, trpělivosti a odvahy a hlavně je nejdůležitější mít kolem sebe lidi, kteří budou pomáhat. Mně se tento sen naštěstí splnil a jsem za to vděčná,” uzavírá Hanka. „Můj život je teď s naší princeznou každý den plný překvapení, někdy příjemných a někdy nepříjemných, ale jsem spokojená a nikdy nelituji svého rozhodnutí, ať si o tom myslí každý, co chce,” doplňuje.