Kateř jako nebinární osoba, která se neidentifikuje ani jako žena, ani jako muž, používá nebinární jazyk. Koncovky charakteristické pro mužský nebo ženský mluvnický rod nahrazuje nebinárním „x“.
Trans tématem se zabývá nejen tvůj absolventský film Lidi, ale i předchozí Proč se cítím jako kluk?. Jak se na to vyučující na FAMU tvářilx?
FAMU je docela velká instituce, každá z 12 kateder má vlastní mikrosvět. Dokážu si představit, že na většině ostatních kateder bych tyto filmy nemohlx natočit. K respektu ze strany vedení mi pomohlo to, že mám za sebou řadu filmů, které získaly ocenění – samozřejmě i tato škola hodně slyší na ocenění a spousta lidí se tam k umění vztahuje přes počty cen. Katedru dokumentární tvorby teď vede Alice Růžičková, která je velmi otevřený a respektující člověk. Bylo by to asi náročnější s jejím předchůdcem, panem profesorem Vachkem, který pro mě byl umělecky velice důležitý, ale v této otázce zůstával velmi konzervativní.
Takže přístup školy byl maximálně respektující v možnostech daných lidí, ale já jsem si vytvořilx svoji paralelní skupinu lidí, v níž jsem se mohlx emancipovat a film mohl růst. Kdybych se soustředilx jen na FAMU, řešilx bych už od začátku konzervativní názory a natočilx bych právě film Proč se cítím jako kluk? – ten je pro mě z hlediska formy mnohem konzervativnější.
Kdo byl v tvé alternativní skupině?
Lidi z organizace Trans*parent, která podporuje práva trans osob, lidé ze štábu i různí další, které jsem ve svém uměleckém bádání potkalx.
O zmíněném předchozím filmu Proč se cítím jako kluk? dnes dokonce říkáš, že byl transfobní. Jak se vyvíjela tvoje cesta k tvé současné identitě?
Trans člověk jsem sice celý život, ale při natáčení předchozího filmu jsem jím ještě nebylx uvědoměle. Důležitý je právě ten moment uvědomění. To je chvíle, která změní perspektivu vnímání. Do té doby jsem si nedokázalx představit, že spousta věcí, které mi byly nepříjemné, plynula z toho, že jsem trans. To si uvědomíš až s coming outem. Dřív jsem vůbec nevědělx, že můžu být takhle šťastný člověk!
Přirozeně tedy moje nahlížení na trans identitu u toho předchozího filmu bylo transfobní, protože jsem cílilx na negativní témata. Vůbec jsem nevědělx, že euforie je to zásadní, co člověk v trans identitě najde. Hledáš spokojenost. Tu si spoustu lidí mělo možnost najít už při dospívání, ale já jsem ji našelx až o 15 let později, protože až tehdy nastalo vědomí, že můžu být nebinární. I když jsem bylx otevřeně queer už od 14 let, až scéna v seriálu na Netflixu mi dokázala polopaticky emočně popsat situaci, která se mi v životě děla. Sice jsem dávno vědělx, že existují nebinární lidé, ale teprve tehdy mi došlo, že sámx nebinární člověk jsem. Většina naší společnosti má jen negativní informace o nebinaritě – je to něco, co je špatně, vytváří to nepříjemné situace, takže to nechceš, protože to komplikuje život. Tak jsem to mělx i já a zvnitřnilx jsem si negativní pohled na trans identitu.
Pak jsem ale zjistilx, že nemusím být naštvanx, abych mohlx dělat umění. Můžu být šťastnx a dělat umění. Láska a radost jsou přece úplně skvělé energie! A velké tabu umění podle mě je, že může vznikat i z pozitivních energií. Radost je skvělá a z toho můj film vychází.
Pocházíš z Kyjova, kde je silná folklorní tradice, vyznáš se v lidových krojích. Myslíš, že kdybys bylx odjinud, přišel by tvůj coming out nebinární trans osoby dřív?
Kultura v sobě vůbec nenese tak konzervativní prvky, jak si myslíme. Což dokazuji scénou z Jízdy králů, která odkazuje na velmi nekonzervativní věci – vždyť tam máme tři chlapce oblečené do ženských krojů, kteří se stávají mladými muži skrze ženskou identitu.
Sociální prostředí ovlivňuje to, jakým způsobem o sobě přemýšlíme. Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že způsob, jakým se lidi vyjadřují o trans lidech, může člověku jeho coming out úplně zablokovat. Všichni si myslí, že ve svém okolí nikoho trans nemají, ale on tam může být. I vám nejbližší člověk o tom možná přemýšlí, ale sám to v sobě uzavírá, protože chce v klidu přežít. A vy o tom nemusíte mít ani tušení. Mě to přesně takhle blokovalo. Součástí toho, že jsem si to dlouho nechtělx přiznat a bylx jsem transfobní, bylo to, že jsem se stydělx a cítilx jsem, že mě prostě nikdo nepřijme.
Každý člověk na tomto světě se chce cítit bezpečně, být milován, chce milovat. Ostatní mají tendenci trans lidi odlidšťovat, jak kdybychom bylx jen chodící aktivismus. Ale on je to jen odraz toho, že bojujeme za to, abychom taky jako ostatní mohlx být prostě a jednoduše šťastní.
V tvém filmu jsou scény s pravěkou tlupou, kterou tvoří lidé s různými genderovými identitami. Je trans identita původní, nesvázanou podstatou člověka? Nebo je to soudobá odpověď na civilizaci, jejíž pravidla značné části lidí nevyhovují?
Já jsem nerd a předtím, než natočím nějakou scénu, si vyhledávám spoustu informací. Narazilx jsem na zprávy o různých archeologických nalezištích, kde bylx lidé pohřbeni v jiné poloze, než jaká by odpovídala jejich biologickému pohlaví. Zaujalo mě to, protože tehdejší společnost měla jen dva gendery, ale někteří jedinci mohli být zřejmě socializováni jinak. Přitom často zaznívá, že trans identita je moderní věc, nový výmysl. Možná se tehdejší lidé víc soustředilx na to, jaký má každý člověk potenciál, a ne kam ho zařadit na základě toho, že je žena nebo muž. Tento předpoklad se teď objevuje v mnoha teoriích o fungování pravěkých společností – prostě nebylo automatické, že ženy byly v kuchyni a muži lovili. Kdo byl nejrychlejší, ten šel běhat za antilopou.
To mi přišlo velmi inspirativní, a protože jsem především umělectvo, fakta transformuji do uměleckého znázornění. Z toho vzniklo vytvoření kmene – a odkazuji tím i na to, že právě kmenovost mi pomáhala k vytvoření tohoto filmu a k vlastní emancipaci.
Jak snadné bylo tlupu sestavit? Nabídka vysvléct se do kůží a nechat si nahlédnout do duše může řadu lidí spíš vyděsit.
To je součást mé profese – vytvořit prostředí, aby se tým cítil dobře, aby důvěřoval mně i celému projektu. V rámci natáčení tomu věnuju dost času. Respektuji všechny spolupracující lidi, aby mělx prostor uvědomovat si svoji přítomnost ve filmu. Obzvlášť ta pravěká scéna je nejen o shledání u ohně, ale samotný oheň je důležitý. Každý ze zúčastněných má svou vlastní kameru a snímá, co jeho osobně zajímá. To je moje radikální podoba demokratičnosti natáčení – každý si může snímat, co chce, i když nakonec přijdu já se střihačkou Alexandrou Volfovou a ve střižně s obrazem manipulujeme.
Myslím, že dnes má film na sobě obrovský nános soustředění se na mistrovské dílo jednoho člověka, i když je to kolektivní dílo. Já samx jsem tomu dlouho nechtělx rozumět, protože mít tu mocenskou pozici a být režisérstvem je velmi omamné. Ale vůbec to nesouzní s životem, jaký žiju. Takže jsme po každém natáčení dělalx debrifingy a vytvářeli bezpečný prostor. Na každého natáčení nějak působí, i když se díváš přes čočku kamery nebo to posloucháš ve sluchátkách. Je důležité, aby člověk nepřišelx po celém dni domů a nebyl samx na zpracování všech dojmů z toho, co se na place odehrálo.
Tvoje kameramanka je Indka. Jaký si našla vztah k tomuto filmu?
Bhumika Singh přišla do Česka studovat speciální program Katedry kamery na FAMU. Chtělx jsem zkoumat, jaké to bude, když film o takovém tématu budou dělat jen lidi, kteří s ním mají něco společného nebo jsou podobným způsobem marginalizovaní ve filmovém průmyslu. Což samozřejmě ženy za kamerou jsou. Na Katedře kamery neučí žádná žena a první, co se tam jako studentka dozvíš, je, že to není obor pro tebe. Vytvořilx jsem štáb pouze z trans lidí a z žen, což považuju za jednu z nejnáročnějších věcí na celém projektu (smích).
Chtělx jsem film, který bude barevný, kde svítí slunce, kde je láska a štěstí. Bhumika je z Indie, takže velmi dobře zná kastu hidžer. Jsou to trans femininní lidé, jedna z nejnižších kast, ale spirituálně jsou velmi důležití. Hidžry žebrají v ulicích a dávají požehnání. Bhumika popisovala, že má hidžry spojené s prakticky každým důležitým momentem ve svém životě, protože si za nimi šla pro požehnání, aby se jí dařilo. Až tady ale Bhumice i její indické asistentce Asmi Chandola došlo, že vlastně vždy byly vůči hidžrám transfobní. Během rešerší si postupně uvědomily, že využívaly jejich služby, ale vůbec se k nim nechovaly s respektem. Bylo to velmi tematické uvědomění. Bhumika do filmu dala svoji kulturní znalost, která pomohla k tomu, aby byl barevnější a střídal v jednotlivých scénách různé přístupy.
Teď budete s filmem cestovat po ČR a diskutovat s publikem. Nebude to psychicky náročné jít takto s kůží na trh?
Pro většinu dospělých lidí je to poprvé, co vidí osobně trans člověka a můžou s ním mluvit. Na naše projekce nejede jen jediný host, jede nás víc a je to pro nás vždy událost. Při projekci v Kyjově začátkem února byla předskokankou kyjovská vizuální umělkyně Barbora Lungová, která představila svou výstavu queer obrazů, pak se promítl film, pak byla diskuze, v níž bylo dost prostoru na to, aby se kdokoli na cokoli zeptal. A celé to zakončila DJ setem POLYESTER Ester Grohová, která v našem filmu dělala hudbu. Ukázali jsme lidem různé podoby queer identity a trans kultury, ze které vychází spousta věcí kolem nás, ani o tom nevíme.
Nepřicházíme lidi konfrontovat a říkat jim, že něco dělají špatně. Přicházíme s nabídkou: hej, jsme tady, pojďte si být společně blízko. V následujících měsících proto zamíříme na několik míst, kde se bude film promítat, a prostřednictvím sbírky na Donio se snažíme vybrat peníze ještě na další projekce.