Jaký byl život v Kambodži, když jste vyrůstala?
Narodila jsem se 15 km od hlavního města Phnom Penhu, v provincii Kandal. S mojí mladší sestrou jsme od narození bydlely u babičky, protože moji rodiče se rozvedli. Máma žila s mým nevlastním otcem a ten nás odmítl mít ve svém domě. Spolužáci se mi posmívali, že jsem sirotek a nechtěli si se mnou hrát. Neměla jsem žádné přátele. Moje babička na mě ale byla moc hodná a podporovala mé vzdělání. Vždycky mi říkala, když budeš studovat, tvůj život bude lepší.
Kde jste bydleli?
Bydleli jsme v dřevěném domku na malé farmě. Byla tam jen jedna místnost bez elektřiny, četla jsem a učila se při svíčkách. Neměli jsme tekoucí vodu, museli jsme si ji nosit ze studny.
Učila jste se ráda?
Ano! Věřila jsem babičce. Chtěla jsem lepší život, nechtěla jsem pracovat celý život na farmě a polích. Moje babička byla negramotná. Moje máma se moc neučila, má jen 6 tříd základní školy. Umí jen číst a psát. Už jako dítě jsem pochopila, že nechci stejný život jako moje matka. Ve škole jsem ráda četla, matematika mě ale příliš nebavila. Chodila jsem na dobrou školu ve městě, přesto to tam nebylo vždycky jednoduché.
Práce 14 hodin denně
Co si pamatujete jako největší výzvy na základní škole?
Někdy jsem neměla dost jídla, mohla jsem si dovolit třeba jen jednu bramboru na den. Někdy bylo příliš horko, jak to v Kambodži může být. Učitelé věnovali větší pozornost bohatým dětem než chudým. Na střední škole jsem se měla lépe a také jsem si tam našla pár přátel. Ve studiu na vysoké škole už mě babička nemohla podporovat, a tak jsem si našla práci.
Co jste dělala?
Našla jsem si práci v rádiu jako moderátorka. Oznámili, že někoho hledají, tak jsem se prostě přihlásila. Nechtěli mě přijmout, byla jsem příliš mladá, neměla jsem odpovídající vzdělání, žádné zkušenosti. Přemluvila jsem je, aby to se mnou stejně na měsíc zkusili, aniž bych dostala zaplaceno. Nejprve jsem pozorovala, jak pracují ostatní, učila se a brzy začala nahrávat sama. Vysílala jsem zprávy a dělala rozhovory. Ukázalo se, že mám pro rádio dobrý hlas.
Jsem feministka
Stačilo to na živobytí?
Uživila jsem se, ale plat byl nízký. Ráda jsem se setkávala s lidmi. Musela jsem pracovat 12 nebo 14 hodin denně, žádná dovolená, žádné placené přesčasy. 5 let jsem takhle dřela. Vždy jsem se snažila najít si lepší práci. Později jsem byla nějaký čas v PR a managementu sociálních médií. Nakonec jsem pracovala ve výstavní agentuře, můj plat dosahoval kolem 150 USD (cca 3700 Kč) měsíčně. Firma do Kambodži dováží zdravotnické vybavení a přístroje. Právě v té době jsem zjistila, že v Kambodži nejsou žádní lidé, kteří by je udržovali a opravovali. Zároveň jsem na Facebooku našla oznámení, že univerzita zahajuje první ročník studia biomedicínského inženýrství v Kambodži. Jaká je šance, že se tohle stane! Po absolvování univerzity chci v oboru podnikat. Rozhodla jsem se vrátit do školy ve 27 letech. Nebylo to snadné rozhodnutí. Lidé mi říkali, že jsem příliš stará. Říkali, ať si nechám práci a zbytečně neriskuji.
Bála jste se odejít z práce a znovu studovat?
Trochu. Je to samozřejmě riskantní, ale mám velké plány a naděje. Věřím v investice do vzdělání. Někteří lidé mi říkají, abych se raději vdala a měla rodinu, to se mi děje i teď.
Jsou ženy v Kambodži rovné mužům?
Jsem feministka. Měli bychom si být rovni a mít stejné příležitosti. Situace je pro mě v pořádku, jestliže jsem schopna získat stejné vzdělání jako muž. Bohužel velmi málo žen v Kambodži studuje jakýkoli typ inženýrství.
O čem je váš studijní obor?
Biomedicínské inženýrství se zaměřuje na dovednosti potřebné k opravě lékařského vybavení v nemocnicích a lékařských střediscích. Inženýři by také měli být schopni konstruovat nová zařízení. Musíte vynikat v biologii, chemii, fyzice i matematice.
Proč v Kambodží zatím nefunguje oprava lékařského vybavení?
Je to velký problém. Kambodža má spoustu lékařského vybavení, ale žádné odborníky na jejich opravu a údržbu. Chci pomoci. Mám přátele mezi lékaři a ti si stěžují na situaci v nemocnicích. A ta může být velmi vážná. Lidé mohou být těžce zraněni nebo dokonce zemřít, když nezbytné lékařské přístroje nefungují. Státní nemocnice ve městech mají nějaké vybavení, ale v menších městech personál a vybavení chybí. S mnoha diagnózami musíte být převezeni na jiná vzdálená místa. A čas může být klíčový. Pro lidi je také samozřejmě dražší, pokud je péče daleko od domova. Chci pomoci Kambodži. Dá se říci, že jsme pro lékaře záchranným lanem a podporujeme je v zásadní oblasti. Ráda teď cvičím v laboratoři a používám skutečné lékařské vybavení. V biomedicínském inženýrství potřebujeme praxi stejně jako teorii.
V čem je pro vás inženýrství největší výzvou?
Zatím je nás jen pět studentů. Potřebujeme více zkušeností a znalostí z jiných zemí, které mají v oboru biomedicínského inženýrství delší tradici. Trápí nás nedostatek studijních materiálů. Je pouze v angličtině, bylo by skvělé moci studovat v khmerštině. Potřebujeme více přístrojů do laboratoře. Potřebujeme více specializovaných učitelů s dlouholetými zkušenostmi, třeba z České republiky. Jsem optimistka a věřím, že se to časem zlepší. Potřebujeme, aby naše vláda více investovala do lékařské infrastruktury. Chci ale také přispět. Chci se zaměřit i na pomoc ve vzdálených provinciích.
Foto: Jiří Pasz