Z lékařského hlediska se spánková obrna neboli paralýza řadí mezi poruchy spánku, k níž dochází, je-li narušen přechod mezi spánkovými fázemi REM (rapid eye movement) a NREM (non rapid eye movement). Ochabnutím svalstva nás mozek chrání před zraněními, která bychom si prudkými nekontrolovanými pohyby mohli v průběhu snění způsobit. Pokud se však v této chvíli probudíme, můžeme zažít velmi nepříjemné pocity. Neschopnost se pohnout mnohdy doprovází zdání dušení z důvodu zpomaleného dechu, případně i různé sluchové, vizuální či hmatové halucinace. U většiny lidí prožitek vyvolává intenzivní paniku a děs.
Děsiví návštěvníci
V průběhu práce na knize Iveta zaznamenala řadu výpovědí svých známých a kolegů, kteří mají s prožitkem zkušenost. Jedním z nich je i Miroslav, kterého v rámci paralýzy uprostřed noci navštívil nezvaný host. „Cítím intenzivní přítomnost někoho, kdo stojí přímo za dveřmi mé ložnice. Očima hypnotizuji kliku u dveří pokoje, protože za ni ten dotyčný z druhé strany bere. Jsem strnulý hrůzou. Dveře se pomalu otevírají dokořán a v nich vidím v tlumeném světle pouliční lampy stát velmi vysokou postavu v kápi, které není vidět do obličeje. Snažím se křičet o pomoc, ale vycházejí ze mne jen jakési tiché skřeky. Začíná mi být velmi chladno. Tohle nemůžu přežít, to bude má smrt,” popsal nejděsivější zážitek svého života. Bytost následně došla k jeho posteli, sklonila se a zašeptala slova: „Příště už půjdeš se mnou.“

Iveta Laštovková
Průběh paralýzy je u každého individuální, návštěvy tajemných postav či zvířat jsou však jedním z opakujících se projevů. „Nejčastějším a zároveň nejděsivějším hostem bývá velmi vysoká černá postava zahalená v kápi. Proč nejděsivější? Protože se lidé zkrátka domnívají, že si pro ně přišla sama smrt. Někdy této postavě není do obličeje vidět vůbec a jindy zpod kápě žhne pár rudých očí. Jiný, častý, ale také nezvaný host, mívá na hlavě klobouk. Z této entity lidé obvykle cítí čiré zlo,” přibližuje Iveta s tím, že i když se strašidlo mnohdy paralyzovaného dotýká, brání mu v dýchání nebo mu dokonce fyzicky ubližuje, ve skutečnosti nedochází k žádným zraněním. Takto lze dle ní vysvětlit i některé prožitky údajných únosů mimozemšťany.
Dle některých interpretací jsou tyto noční návštěvy jednoduše vysvětlitelné jako halucinace provázející paralýzu. Iveta ale připouští, že některé případy se jednoduchému výkladu vymykají. Například paní Elišce se žena objevující se v jejím pokoji představila jako Zdeňka. Zdeňku pak v rámci paralýzy viděl také Eliščin otec, kterému pověděla, že byla v domě zastřelena. Eliščina tříletého bratra a babičku se dokonce pokusila udusit. Ivetě nepřinesla rozuzlení ani práce na knize. Není si tedy jistá, zda v rámci spánkové obrny někteří nenahlížejí do běžně neviditelných světů nebo nemají zkušenosti s astrálním cestováním.
Osvěta
Přestože jsou po celém světě známé legendy o strašidlech děsících spící lidi a tematika se objevuje i v umění, například na obrazech Francisca Goyi nebo Vincenta van Gogha, problematika spánkové paralýzy není ve společnosti příliš známá. Ti, kteří se s děsivým zážitkem rozhodnou svěřit, se tak mnohdy setkají s nepochopením či výsměchem, což může ještě zvýšit míru stresu. „Nejčastější reakcí bude zřejmě takové to zlehčování – ,to se ti jen něco zdálo, už to nepij’. Někdo, kdo zažije ošklivou paralýzu, už se s tím potom raději nikomu svěřovat nebude a může si o sobě myslet, že začíná bláznit, protože to, co prožil, nevnímal jako sen, ale jako realitu,” zdůrazňuje Iveta. „Přišel mi anonymní e-mail od muže, který spánkovou obrnu zažíval téměř každou noc, míra úzkosti se stupňovala, postupně ho to izolovalo od společnosti, cítil pak nějakou démonickou přítomnost i během dne. Nakonec byl na tři měsíce hospitalizován v psychiatrické léčebně,” doplňuje konkrétní příběh. V knize Stín u tvé postele - Záhada spánkové paralýzy nabízí autorka ucelený pohled na děsivý, přesto však pro mnohé i zajímavý a dobrodružný prožitek, se kterým se dle výzkumů alespoň jednou v průběhu života setká až deset procent populace. Vydání připravuje nakladatelství Galén.