„Na konzervatoři se kladl větší důraz na tanec, prostor věnovat se do hloubky běžným teoretickým předmětům nebyl velký. Jenže já prahla po informacích, proto jsem si po maturitě podala přihlášku na vysokou školu zaměřenou na zcela jiný obor než umělecký,“ vypraví Gabčová.
Odjakživa s oblibou sledovala turecké filmy a zajímala se o historii. Později se sama začala učit základům turečtiny. Nakonec její kroky vedly na Katedru Blízkého východu na Filozofické fakultě v Praze, kde studuje třetím rokem. Avšak rodiče, především maminka, z jejího přijetí na univerzitu přílišnou radost neměli.
„Máma měla jasnou představu, že budu tančit v divadle nebo půjdu studovat pedagogiku a začnu pracovat jako učitelka v mateřské škole. Měla o mě obavy, před sebou totiž viděla jen negativní zprávy o teroristických útocích, kterých byla plná média. Jenže já jsem věděla, že tanci nechci zasvětit celý svůj život a nezkusit jiné příležitosti,“ vysvětluje. Fascinace Tureckem tehdy Lucii ani po naléhání rodiny neopustila. Začala se o to víc zajímat o turecký svět, islám a Blízký východ a studium ji zcela pohltilo.
„Nakonec mě rodiče začali v mém úsilí podporovat, když zjistili, že se o uplatnění v oboru nemusím bát, protože turkologů je jako šafránu,“ vysvětluje se smíchem. Samotnou ji překvapilo, že zatímco na arabistiku se hlásí každoročně velký počet uchazečů, turkologie se otevírá jednou za dva roky a zájem je minimální.
Z Hostivic do Izmiru
Když se v létě poprvé vydala na měsíc do Turecka, nešlo jí jen o zlepšení jazykových znalostí, ale také chtěla poznat místní Romy.
„Moje turečtina měla a stále ještě má značné mezery, ale číst učebnicové texty nebo používat turečtinu v praxi je obrovský rozdíl,“ říká nadšeně. V Izmiru se setkala s potomky osmanských Romů, kteří si říkají Türkiye'deki Romanlar. Romové patří oproti Kurdům k daleko menší národnostní menšině žijící v Turecku a jejich počet se odhaduje přibližně na půl milionu. Avšak možnost mluvit s nimi v romštině neměla.
„Zajímalo by mě, zda by mi vůbec rozuměli, protože většina z nich je asimilovaná. Ale to zjistím nejdříve opět v létě, kdy se chystám zase do Turecka. Romové tam žijí v některých částech Istanbulu a Izmiru,“ plánuje další setkání. Přesto se jí už podařilo najít několik romských slov, která se nápadně podobají těm tureckým.
„Turecky se slepý řekne kör a romsky zase koro. Pokud je zápor, tak v romštině je to na a to samé najdeme i v turečtině,“ prozrazuje. Srovnání nachází i v rodinné pospolitosti a vnímání rodiny na prvním místě.
„V hodinách perštiny jsem přicházela na podobnost s romskými slovy ještě ve větší míře než u turečtiny. Třeba počítání je do určitého čísla stejné a to platí i v řečtině,“ říká Gabčová, která se romskou komunitou v Turecku zabývá také ve své bakalářské práci.
Doma se o tom, že je poloviční Romka po otci, nikdy nemluvilo. Proto byl pro ni šok, když se na základní škole setkala poprvé se šikanou. „Spolužák mi jednou řekl, že se jmenuji Gabčová a to je cikánské příjmení. Začal se mi posmívat a postupně se k němu přidávali další. Nadávali mi, že kradu, a uráželi mé rodiče. Tehdy jsem se za svůj původ styděla, protože odstartoval mou šikanu a já nechápala tu náhlou změnu v chování svých spolužáků,“ vzpomíná. Měla štěstí, že rodiče situaci hned vyřešili a dost jim v tom pomohla třídní učitelka, která se jí před dětmi zastala.
„Vím, že nejsem jediná, kdo se kvůli svému typicky romskému příjmení potýká s odmítnutím nebo diskriminací ve svém okolí. Proto mě mile překvapilo, že na konzervatoři jsem naopak byla jako Romka velmi podporovaná. Tam jsem poprvé cítila, že být Romem není hendikep, ale přednost,“ říká. Vysvětluje si to tím, že všichni studenti konzervatoře měli stejný cíl, milovali tanec a umění, což je spojovalo. Lucie tam našla otevřenou komunitu spolužáků včetně čtyř Romů. Vyučující Lucii pravidelně zdůrazňovali, že spolupracují s romskými umělci na různých projektech a berou je jako rovnocenné partnery. Tradiční romský tanec a flamenco byl také vyučován.
„A já v tu chvíli pochopila, že mé romství je pro mě dar, který mi pomáhá lépe tvořit či zvládat náročnou choreografii. I profesoři mi často říkali: ,Lucko, využij svůj temperament a promítni ho do choreografie,' a to mi zvedalo sebevědomí,“ přiznává. Od té chvíle se začala daleko intenzivněji zajímat o svůj původ, kulturu a historii. Docházela dva semestry na kurzy romštiny v rámci semináře romistiky na Univerzitě Karlově a naučila se základy jazyka.
Za mikrofonem
Relaci Balkánského národnostního vysílání moderuje téměř rok každý pátek na rádiu World v češtině a turečtině. Zaměřuje se nejen na dění v Turecku a na Balkáně, ale nabízí svým posluchačům vedle turecké hudby i témata týkající se kultury, tradic, kuchyně a historie. Součástí vysílání jsou i pravidelné zprávy. Rádio si získává na oblíbenosti, momentální poslechovost je 23 tisíc lidí denně. Vedle turečtiny vysílá i v dalších šesti jazycích včetně polštiny, francouzštiny a ukrajinštiny.
„Mojí snahou je, aby se posluchači dozvěděli o menšinách, které žijí mezi námi. Turci u nás najdou tipy na kulturní a společenské akce nebo informace z domoviny. A i když se to nezdá, žije tu v Česku celkem početná turecká komunita. Takže já se také proto snažím skrze naše rádio vytvořit jim kus Turecka v Česku. Často se na nás naladí posluchači ze světa a reakce máme pozitivní,“ pochlubí se. Dramaturgicky si relaci připravuje sama, programový šéf Gerhard Hadi jí dává volnou ruku.
„Lucie je naše první moderátorka, její relace si okamžitě získala posluchače. Ve své práci se velmi posunula a mám obrovskou radost, že se moderování chce věnovat i po skončení studia,“ říká Hadi. A Gabčová jeho slova potvrzuje. Novinařině a moderování by se ráda Lucie věnovala i po škole z Turecka, kam se plánuje přestěhovat natrvalo.
„Bavilo by mě působit v Turecku a přinášet odtud českým divákům nebo čtenářům zajímavé reportáže. Mým snem je pracovat v cestopisném pořadu. Ale ráda bych si vyzkoušela i práci zahraničního zpravodaje,“ uzavírá Gabčová.
Foto: Valentýna Malíková