Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
„Můj táta moji mámu vždy podporoval. Když jsme se sestrou vyrostly, dodělala si střední školu a stala se asistentkou pedagoga pro děti s autismem,“ vypráví Marie Brendzová, jejíž rodina se před čtyřmi roky usadila v Kanadě, zatímco ona se rozhodla zůstat v Praze, kde má slibně nastartovanou kariéru na jednom z velvyslanectví. Předtím vystudovala soukromou Anglo-americkou univerzitu a následně absolvovala Diplomatickou akademii. Kromě rodiny našla podporu také u ženské skupiny Manushe, jejíž členkou je od osmnácti let. Teď už ale sama předává zkušenosti dvacítce dívek a chlapců ze sociálně vyloučených lokalit, které se snaží motivovat hlavně ve studiu.
„Rodiče od nás dcer vyžadovali dobré známky, protože vzdělání bylo v naší rodině vždy prioritní. Na gymnázium jsem se dostala na průměr, protože jsem měla až do deváté třídy samé jedničky,“ vzpomíná a uvědomuje si, že ne každý má štěstí na rodiče, kteří by ho takto směrovali. V jejich šlépějích se vydala také mladší sestra Natálie, která dnes žije s rodiči v Kanadě. Vzdělání dosáhla i část rodiny, která se zase usadila ve Velké Británii. „Z celé rodiny jsem v Praze nakonec zůstala jen já, a to především kvůli studiu vysoké školy a tehdejšímu zaměstnání na Velvyslanectví Egyptské arabské republiky, kde jsem působila přes dva roky na pozici asistentky ředitele v oblasti cestovního ruchu. A i když mi rodina chybí a vídáme se jednou za rok, neplánuji, že bych se za nimi do Kanady odstěhovala,“ tvrdí. Zároveň ví, že je její rodina na ni hrdá a vždy by jí pomohla. S tím se každá překážka i na dálku zdolává lépe.
Umět se podělit
Přestože Brendzová necítí potřebu navenek zdůrazňovat svůj romský původ, je ráda, když svým vlastním příkladem může přimět lidi zamyslet se, zda o Romech nepřemýšlejí jen ve stereotypních vzorcích. Životní realita těch, co takové štěstí jako ona neměli – vyrostla v rodinném domě na předměstí hlavního města, bývá totiž mnohem složitější. „Znám několik Romů, a nejen těch olašských, kteří by si přáli studovat, mít možnost najít si i jinou profesi, než je uklízečka nebo kopáč, ale protože nastoupili už do první třídy do tehdejších zvláštních škol, i když by běžnou výuku zvládli, šance na lepší život jim vzali hned na začátku,“ upozorňuje na diskriminaci romských žáků, kterou v roce 2007 v kauze „D. H. a spol. versus ČR“ potvrdil i Evropský soud pro lidská práva. Ten konstatoval, že Česká republika porušila právo 18 romských dětí z Ostravska na vzdělání tím, že byly zařazeny do zvláštních škol a byl jim tak odepřen nárok na kvalitní přístup ke vzdělání. Na rozsudek tehdy reagovaly i dlouholeté členky ženské romské skupiny Manushe, které přišly s nápadem vydat motivační rap Nebuď dilino.
Sama si dobře vzpomíná, jak těžko se hledá vlastní cesta, když chybí vzor nebo dobrá ráda. Když přišla poprvé ještě na gymnáziu na setkání Manushí, neměla žádná velká očekávání, o to víc ji zaskočilo, že se setkala s podobně smýšlejícími Romkami. Ty stejně jako ona byly přesvědčené, že vzdělání ani kariéra se nevylučují s jejich romstvím a nestojí proti jejich tradicím. „Soudržnost, vzájemnou podporu a pomoc, to jsem objevila v Manushích,“ vzpomíná. Od té doby se s nadšením zapojila do nejrůznějších projektů a školení, které se zaměřovaly na leadership, rovnost žen a mužů nebo školení budoucích političek, než našla téma, ve kterém cítila, že může být nápomocná ostatním – vzdělání. „Podle mě je to jediná cesta, jak se stát lídryní nebo lídrem své komunity. Vědět a umět víc než ostatní a být schopen dál se o to podělit,“ přemítá s tím, že právě takoví Romové pak dokáží měnit společnost.
Zajímat se o své město
„Stát se úspěšným Romem není mnohdy jednoduché. Chce to cílevědomost, která v mnoha případech romským dětem chybí. A není se čemu divit, když řada z nich vyrůstá v sociálně vyloučených lokalitách, na ubytovnách a jejich rodiny mnohdy řeší existenční problémy jako exekuce nebo ztrátu bydlení,“ vyjmenovává. Proto se v Manushích rozhodli pracovat už s dětmi a založili v 7 městech, kde dlouhodobě působí jejich schopné koordinátorky, juniorské buňky. Zde jim mohou pomáhat s učením i zapojit je do nejrůznějších volnočasových aktivit, jako jsou tanec, hra na hudební nástroj nebo výuka cizího jazyka. Zdokonalit se dále mohou v používání digitálních technologií, grafice či vytváření videí, které je pro teenagery velice atraktivní.
„Víme, že některé děti a dospívající se po škole poflakují na hřišti nebo u obchodního centra a nevědí, jak naložit se svým volným časem. A to je přesně to, co bychom rádi změnili,“ popisuje Brendzová. Od začátku se dospívajících ptají, kde vidí ve svém městě problémy a nedostatky a co by se podle nich mělo změnit. Jestliže přijdou s nápadem na kulturní akci nebo zapojení se do charity nebo veřejného dění, poskytují jim plnou podporu. „Slibujeme si od toho, že se mladí Romové postupně naučí komunitnímu plánování a organizování společenských a kulturních akcí, ale i zodpovědnosti. Jedině tak mohou zlepšit situaci Romů ve svém městě,“ vysvětluje. Zároveň přiznává, že zpočátku nebylo jednoduché komunikovat s dětmi, kterým je mnohdy teprve třináct, čtrnáct let, protože většina z nich je stále ještě uzavřena a hledá se. „Nikdo z nich nebyl zvyklý komunikovat a diskutovat o svých plánech a pocitech. Snažila jsem se od prvního okamžiku získat jejich důvěru a povzbudit je. Pak bylo potřeba stanovit si cíle a určit role ve skupině,“ vzpomíná.
Během nedávného dvoudenního setkání, které proběhlo v rámci podzimního Světového romského festivalu Khamoro, se mimo jiné shodli, že ve svých městech uspořádají kampaň, skrze kterou by se veřejnost o skupině mladých aktivních Romů dozvěděla a mohla sledovat jejich činnost. Nejbližší aktivity, do kterých by rádi zapojili i majoritu, plánují na oslavy Dne Romů v dubnu. „Doufám, že se k nám časem přidá i olašská mládež, protože je důležité, aby Romové spolupracovali, vytvářeli hodnoty a doplňovali se,“ přeje si Brendzová.
Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
Foto: Rena Horvátová