„Stále si pamatuji, jak jsem byla psanou romštinou fascinovaná. Doma jsem hned sedla ke stolu a zkusila napsat báseň. Spolu s dopisem jsem ji poslala do redakce časopisu Amaro Lav. O pár dní později mi přišla odpověď od romistky Lady Vikové,“ vzpomíná Eva Danišová, dnes už zavedená romská autorka a překladatelka. Pro tu je romština nejen mateřštinou, ale také jediným jazykem, kterým se domluvila se svou negramotnou babičkou, jež ji vychovala. Záhy nato začala publikovat časopisecky do měsíčníku Romano kurko nebo Romano džaniben.
K samotným překladům se ale dostala až o rok později, když navštěvovala roční novinářský kurz na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Přestože se v médiích neuplatnila, získala tam cenné kontakty. Seznámila se s romistou Janem Červenkou a dalšími lidmi, kteří stáli za časopisem Amaro gendalos (Naše zrcadlo). „Věděli, že mluvím plynule romsky a mám zkušenost s publikováním, nabídli mi, abych překládala články do romštiny,“ popisuje svoje začátky Danišová. Ty však ani pro ni samotnou nebyly jednoduché, značně ovlivněná češtinou se budoucímu řemeslu musela nejprve naučit. Dnes se řadí mezi přední překladatelky do romštiny a uznávané jazykové odbornice. Společně s romisty z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy mapovala před několika lety znalosti romštiny u téměř tisícovky dětí od 10 do 17 let napříč republikou, a zjištění nebyla zrovna povzbudivá.
Udělat něco pro sebe
Z výzkumu vyplynulo, že plynule mluví asi třetina z nich. Mezi dospělými byl poměr vyšší, a to až 50 procent. „S kolegou jsem objížděla základní školy ve východních Čechách, kde byla větší koncentrace romských žáků. Během výzkumu jsme jim zadali test z romštiny, různé doplňovačky, četli jim, komunikovali jsme s nimi a pouštěli romské písničky a vše jsme nahrávali,“ vysvětluje s tím, že se jim potvrdilo, že romská populace je značně jazykově asimilována, i když je romština stále živý jazyk. A to především díky romské hudbě, která se šíří na sociálních sítích a online hudebních platformách, což se promítá i do nespisovné češtiny. Slova jako chálka, benga nebo more zná asi každý Čech.
Právě překládat do romštiny termíny z technických oborů, ale i letopočty, je obzvláště těžké. „Pokaždé se snažím najít výraz, který by byl srozumitelný většině Romů. Často musím sáhnout do dialektu polských Romů, kteří mluví směsicí rusínsko-slovensko-polského nářečí,” vypráví. Nářečí polských Romů totiž rozumějí jak ti žijící v Česku, tak i na Slovensku. Práci jí výrazně usnadňuje elektronická verze zatím jediného romsko-českého slovníku, která je díky katedře romistiky Univerzity Karlovy stále doplňována. „Neologismy neuznávám, snažím se využívat formu opisů, a to proto, aby romština nebyla plná českých přejímek, novotvarů a zbytečných anglicismů,“ netají se svým purismem Danišová, která spolupracovala na řadě projektů.
Před 10 lety participovala na projektu QUALIROM, který probíhal ve spolupráci s Univerzitou Karlovou a Univerzitou v Grazu a připravil výukové materiály v 6 různých romských dialektech. Navíc je podepsána pod téměř každým projektem Muzea romské kultury, pro něž překládá veškeré texty. Naposledy překládala texty k výroční výstavě Otisk cest manželů Claude a Marie-José Carretových, kteří fotografují Romy, Sinty a Manushe v Evropě nepřetržitě po 30 let. Přeně tolik let od svého založení oslavilo nedávno i zmíněné muzeum. „I po 30 letech mě stále ještě moje práce baví. Pokaždé tvrdím, že překlad je jako dobrodružství od prvního slova po poslední,” vyznává se a dodává, že má opravdu radost z toho, jak je její práce pestrá. Nedávno například odevzdala překlad dvou kapitol z knihy Alenka v říši divů pro Japonské kulturní centrum Univerzity Babeș-Bolyai v Rumunsku, které se zabývá mimo jiné i srovnáním romských nářečí. Čtvrtým rokem je také součástí projektu Vzdělávacího institutu zaměřeného na budoucí asistenty pedagoga, kteří se školí v oblasti vzdělávání dětí národnostních menšin, zejména Romů. Podle Danišové je to jeden ze způsobů, jak bourat předsudky vůči romským žákům. „Pokaždé si vyberu jednoho účastníka školení a na něj pověsím 10 balonků. Každý z nich znázorňuje problém, se kterým se děti žijící v sociálním vyloučení mohou potýkat. Například, že vyrůstá na ubytovně nebo není přijímán svým kolektivem ve škole,” popisuje.
Situaci romských dětí ve škole přibližuje účastníkům kurzu ještě dalšími způsoby. Jestliže mají děti coby mateřský jazyk romštinu a češtinu jako druhou, pak se běžně stává, že ve škole nerozumí všemu.
„Proto si vždy připravím několik českých vět, do nichž zahrnu čtyři romská slova, kterým účastníci pravděpodobně nebudou rozumět, a nechávám je zažít stejnou situaci,” pokračuje a dodává, že Romové přicházející ze Slovenska do Česka těsně po 2. světové válce se většinou usidlovali v pohraničí, kde se mluvilo lokálním nářečím. A jelikož působili v dělnických profesích, spisovnou češtinu nikdy dokonale neovládali. Ke všemu si museli všechno překládat z romštiny do slovenštiny nebo „východňárštiny” a pak teprve do češtiny. „Příkladem může být slovo brambory – kdy romsky se řekne gruľi, východňársky bandurky, slovensky zemiaky a česky brambory,“ vysvětluje Danišová, která si od projektu slibuje více tolerance k romským žákům.
A ví, o čem mluví, sama se česky naučila až v mateřské školce, do té doby mluvila hlavně romsky a částečně slovensky. Tehdy si ji oblíbila vychovatelka ve školní družině, která si všimla, že si ráda listuje v knížkách. Začala jí proto známé české pohádky půjčovat domů. A přestože se špatně neučila, nenapadlo ji, že by měla pokračovat ve studiu na střední škole. Závazek, který cítila vůči své babičce, chtěla co nejdříve oplatit, proto začala brzy pracovat. Myla nádražní vagóny a v této náročné práci setrvala celých 25 let.
„Bylo mi 39 let, když mi děti odrostly, a já šla studovat dálkově střední školu zaměřenou na sociální práci. Věděla jsem, že teď už je čas udělat něco pro sebe,“ přiznává. Po maturitě působila krátce v organizaci Romodrom, kde se věnovala lidem, kteří měli za sebou výkon trestu nebo podmínku. Pomáhala jim začlenit se zpět do společnosti a najít si stabilní zaměstnání. Poté přesídlila do Ústí nad Orlicí, kde jako terénní sociální pracovník pracovala pro město 5 let. „Romové se ve velké míře potýkali se sociálním vyloučením. Začínalo to už ve školce, pokračovalo ve škole a přetrvává v zásadě až do konce života,“ posteskne si s tím, že koloběh sociálního vyloučení není snadné přeseknout.
Romština v literatuře
„Setkávám se s tím, že lidé o romské literatuře nic nevědí, přesto ji haní. Často ani nevěří, že vůbec romští spisovatelé existují nebo že vycházejí knihy psané Romy. O to víc mě těší, že i romská literatura je mnohdy srovnatelná s literárními díly českých spisovatelů, přestože její tradice nesahá tak hluboko,“ říká Danišová, která 2. rokem působí v Klubu romských spisovatelů Paramisara. Povídky publikuje od 90. let časopisecky či elektronicky. Její povídka Vánoce 1944 vyšla na serveru Romea.cz. Pohádka Čardášová princezna v antologii Otcův duch a jiné pohádky a cyklus povídek Moji milí ve stejnojmenném sborníku narativní prózy, které publikovalo na svých stránkách nakladatelství romské literatury Kher. To také v závěru roku 2021 vydalo přepracovaný soubor povídek romských autorů Všude samá krása. „Autoři, kteří publikují dvojjazyčně, mají problém s českými předložkami, které se v romštině mnohdy chybně používají. Sami jsou pak překvapeni, jak moc se jim čeština do jejich tvorby promítá,“ všimla si Danišová. Všech 6 jejích povídek z této antologie zpracoval Český rozhlas pro své vysílání.
V posledních letech se Danišová orientuje na povídky se sociální tématikou nebo na narativní prózu jako v próze Mít někoho svého, která byla zveřejněna v antologii romských autorek v roce 2014. „Cením si toho, že autoři sami hledají cesty k tomu, aby svá literární díla vydávali ve sbírkách a na internetu. Není už výjimkou, že píší fiktivní příběhy a ustupují od svých vzpomínek na dětství a život ve slovenské osadě. A přestože se stále ještě objevují názory, že Romové nejsou literárně činní, vychází oproti dřívějšku daleko více knih různých žánrů včetně fantasy, historie nebo červené knihovny, některé z nich i dvojjazyčně,” je přesvědčena Danišová, která přeložila také díla Emila Ščuky Majstri a Narodili se se smyčcem v ruce. Důkazem, že romská literatura více proniká k mainstreamovému čtenáři, je podle ní i úspěšná crowdfundingová kampaň. „Byla jsem překvapená, že na duchařskou sbírku povídek O Mulo!, kterou vydal před dvěma lety Kher a do níž jsem také napsala příběh, se vybralo na platformě HitHit přes sto čtyřicet tisíc, a zdaleka to nebyli jen Romové, kteří přispívali,“ vzpomíná.
Sama teď plánuje napsat něco pro nejmenší děti, pro které zatím tituly v romštině na českém knižním trhu nejsou k dispozici, a přitom jsou tolik potřeba. Zvlášť pokud má romština zůstat živým jazykem.
Foto: Rena Horvátová