Letos uplynulo 80 let od chvíle, kdy Sofie a její sourozenci zaslechli od rodičů slova: „Děti, utíkejte se schovat do lesa!“ Tehdy se polské romské dívce obrátil život vzhůru nohama a jen o několik let později bude z šestičlenné rodiny jediná, kdo se dožije konce války a jejích hrůz.
Úkryt v lese
Když se Adolf Hitler dostal v roce 1933 k moci, začaly vznikat první koncentrační tábory, v nichž byli nejprve vězněni socialisté, odboráři a komunisté. Postupem času počet táborů narůstal a už v nich zdaleka nebyli umisťováni jen političtí vězni. Režim se zaměřil také na hendikepované, svědky Jehovovy, Židy a Romy. Když vypukla válka, bylo Žofi, jak Sofii říkali, osm let. Vzpomínala, jak později kolem jejich domu chodili Němci a hledali Romy. „Ukrýval se u nás jeden Rom, který uprchl z lágru. ,Nacisti mi v lese postříleli příbuzné, celou rodinu. Zabili je, protože to byli Romové,´ líčil.“
Před Němci se ukrývala také ona sama s rodiči a sourozenci. Odcházeli do lesů, které díky letnímu kočování dobře znali. Nakonec však Němci chytili i je a rodina putovala do ghetta. Na jaře 1943 ghetto opustili a vydali se na strastiplnou cestu do neznáma v přeplněných vagonech. „Uvnitř byla tma. Trochu světla tam pronikalo jen úzkými škvírami u stropu. Nejhorší bylo, že tam nebyl záchod, jen dávno plný kbelík. Nedalo se tam spát, byl tam rámus. Nevím, jak dlouho cesta trvala. Čím déle jsme jeli, tím víc hlasů utichalo. Když nám otevřeli, museli jsme překračovat mrtvé a nemocné.“ Takto přijela Žofi a její rodina 18. března 1943 do Osvětimi.
Stala jsem se číslem
„Jednou si při nástupu museli všichni práceschopní stoupnout do fronty k takovému stolku. Od té doby už jsem nebyla dvanáctiletá Žofi Brzeziňská. Stalo se ze mě pouhé číslo, 4515tý zaregistrovaný cikánský vězeň v táboře.“ Pobyt v Osvětimi Žofi popsala jako neustálou těžkou práci, zimu a hlad. Zmiňovala také sexuální násilí vojáků a pokusy na lidech, které v táboře prováděl doktor Mengele.
V létě 1944 bylo rozhodnuto o tom, že Žofi pojede z Osvětimi do Ravensbrücku. „Zase mě nahnali do nacpaného nákladního vagonu. Den a noc bez pití a jídla, bez záchodu a vody na umytí. Tehdy jsem nevěděla, co jsem se doslechla až mnohem později: Že 2. srpna 1944 všechny zbývající Romy z cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau zplynovali.“ Osvětim se nakonec stala místem, kde naposledy viděla svoji rodinu.
Přežila jsem
S podlomeným zdravím přežila také Ravensbrück a dočkala se osvobození. „Až když utekly samotné stráže, odvážily jsme se utéct i my. Nevěděly jsme, kterým směrem jít, a tak jsme se vydaly na tu světovou stranu, kde jsme tušily, že leží náš domov,“ vzpomíná na odchod z tábora. „Byly jsme naprosto vyčerpané, nemocné, oblečené jen v hadrech. Občas nás někdo zadarmo svezl, ale jindy se od nás lidi odvraceli. Přespávaly jsme ve zříceninách a pod stromy. Jednou ráno jsem nemohla dál. Život mi zachránila jedna Židovka.“ Žofi a ostatní vězeňkyně z tábora zachránil švédský Červený kříž a Žofi se natrvalo usadila v severské zemi. Zde potkala svého budoucího manžela, kalderašského Roma, s nímž měla děti a později i vnoučata, kterým odvyprávěla svůj životní příběh.
„Dnes si myslím, že jsem měla vlastně štěstí. Zachránila jsem se. Mám skvělou rodinu, muže a děti. A vnoučata, což je úplně nejlepší!“ Nikdy se však neshledala s nikým ze své rodiny. Dokonce se vrátila do Osvětimi a zkoušela najít jakékoli stopy, všechny ale končily v táboře. „A to je konec vyprávění. Vyschlo mi z toho v krku. Pomoz mi do kuchyně,“ prosí na konci komiksu Žofi svého vnuka. „Ale proč to udělali?“ ptá se jí. „Zlatíčko, tahle otázka je ze všech nejtěžší. Na tu nedovedu odpovědět.“
Porajmos
Romové patřili na základě nacistické selekce mezi takzvané asociály. V Osvětimi byl pro ně vyčleněn „cikánský tábor“ o třiceti barácích. V nich se mačkalo přes 600 mužů, žen i dětí. Z 23 000 registrovaných Romů vězněných v Osvětimi jich až 20 000 zahynulo. Celkově se počet Romů, zavražděných během holokaustu, který nazývají porajmos, odhaduje mezi několika málo stovkami tisíc až milionem a půl obětí. Žofi po prožitcích z koncentračních táborů trpěla bolestmi zad a kvůli poraněné noze, kterou jí kdysi ošetřil polský kápo, nemohla ve vyšším věku skoro chodit. Mohla jít pouze snadno stravitelné jídlo, v noci ji budily noční můry.
Oceňovaný komiks
Komiks Žofi Z-4515 poprvé vyšel ve švédsko-kalderašském vydání v roce 2005 a získal cenu Artists against Nazism. Vyprávění Sofie Taikonové doprovázené černobílými ilustracemi Amandy Eriksson zabírá jen několik desítek stran. Ve skutečnosti však trvalo tři roky. Zaznamenala ho spisovatelka Gunill Lundgren. Pro přeživší z řad Romů a Sintů nebývá snadné sdílet své bolestné vzpomínky, zvláště když cítí, že společnost jejich svědectví nepřijímá s takovou samozřejmostí jako holokaust Židů.
Kniha letos v květnu u příležitosti výročí konce druhé světové války vyšla v českém překladu. Stala se tak prvním komiksem o holokaustu Romů a Sintů u nás. „Silný příběh Sofii Taikonové posíláme do světa právě ve dnech připomínky druhé světové války v očekávání, že zesílí hlas romských přeživších, aby byli vážně vyslyšeni. V průběhu prací na knize se nám ale kvůli válce na Ukrajině Sofiin osud nepříjemně aktualizoval. Věříme, že šťastný konec knihy pomůže všem předat tolik potřebnou naději, že dobro nakonec zvítězí,“ říká o díle ředitelka nakladatelství romské literatury Kher Radka Patočková.
Kniha je jedinečná také proto, že se po celém světě dochovala jen hrstka výpovědí romských přeživších. Vydavatelé česko-romského překladu věří, že komiks může svou formou oslovit kromě veřejnosti také rodiče a pedagogy. „Oběma skupinám může být pomocníkem v tom, jak s dětmi o tak obtížně sdělitelném, nepřenositelném zážitku hovořit a zanechat v nich silný dojem, který může pozitivně formovat jejich osobnost, empatii a respekt,“ říkají. Jejich slova potvrzuje bývalá ombudsmanka Anna Šabatová: „O romském holokaustu existuje velmi málo děl. Komiksovou formou vyprávěný příběh malé Žofi s vytetovaným číslem Z–4515 může být vhodnou formou, jak s osudy Romů za války seznámit dospívající mládež.“
„Svět bohužel není spravedlivý ani dobrý,“ říkávala Žofi, „ale existují dobří a spravedliví lidé. Takoví, kteří odmítají ubližovat ostatním, dokonce i když jim samým hrozí nebezpečí. Možná že nemají žádnou moc, ale stejně jsou odvážní. Díky takovým lidem jsem naživu.“
Sofie Taikonová zemřela v roce 2005, jen několik měsíců před vydáním knihy.