V úterý 19. července 2022 uveřejnil zpravodajský server iDnes zprávu o údajném zneužívání čtyřleté dcery otcem. Ta si opakovaně stěžovala na to, že s ní otec hraje hry, v rámci nichž si vzájemně prohlíželi svá přirození a kdy jí otec strkal do pochvy prsty. Popis případu, který je stále ve stadiu trestního řízení, opatřil server titulkem „Nechtěla bys to vidět, řekla čtyřletá dívka matce o hrátkách s otcem“. Proti takovému označování sexuálního zneužívání dítěte se ostře ohrazuje právník a zakladatel Moderní sebeobrany Pavel Houdek: „Výraz hrátky, který v titulku zprávy nahradí zneužití dítěte, je zcela očividně zlehčováním toho trestného činu. Protože když se řekne slovo hrátky, nepředstavíme si žádné násilí. Máme s tím spojenou nějakou pozitivní emoci. Ale my se v tomto případě bavíme o zneužití dítěte a na tom nic pozitivního není, slovo zneužití žádné pozitivní konotace nemá,“ uvedl pro HFC.
O tom, že se nejedná ani o hrátky, ani o jakýkoli druh zábavy, svědčí i to, jak zničující vliv může takové zneužívání dítěte na jeho další život mít. „Dochází k četnému narušení vývojových stadií dítěte. V dospělosti se tato traumatizace projevuje nejenom typickými příznaky posttraumatického stresového syndromu (PTSD), tedy znovuprožíváním traumatických událostí, flashbacky, vyhýbáním se situacím připomínajícím trauma, zvýšenou celkovou dráždivostí organizmu, ale i četnými depresivními a úzkostnými projevy,“ popisuje pro HFC následky sexualizovaného násilí psychoterapeutka a odbornice na traumata, Natalia Schwab Figusch. „U klientek i klientů často řešíme poruchy spánku, poruchy příjmu potravy, závislosti a poruchy sexuality. Sic mnohdy skvělí a úspěšní dospělí lidé, na kterých nikdy není na pohled vidět, čím si prošli, řeší narušené sebehodnocení, sebepřijetí a vztahování se k sobě i ostatním,“ doplňuje. Stejně jako Pavel Houdek označuje použití takového termínu za bagatelizaci. Podle Schwab Figusch tento výraz připomíná rétoriku pachatele a „absolutně postrádá vhled do duše dítěte, které má být s rodiči v bezpečí, s jasným nastavením hranic intimity, nikoliv sloužit jako sexuální hračka kontrolujícího a zneužívajícího otce.“
Média se ve svých výstupech používáním zcela nevhodných termínů pro popis sexualizovaného násilí a jeho pachatelů dopouštějí bagatelizace sexualizovaného násilí opakovaně. Běžně se na různých zpravodajských serverech dočítáme o zvrhlících, kteří loudí, o zhrzených milencích či odmítnutých ctitelích, přičemž nás taková označení mohou mnohdy přimět až k pousmání. Ve skutečnosti se však jedná o agresory, kteří se dopouštějí protiprávního jednání tím, že ve veřejném prostoru útočí na cizí ženy, sexuálně je obtěžují nebo si na internetu od dívek vyhrožováním a nátlakem vynucují jejich nahé fotky či stalkingem dělají svým obětem ze života peklo a připravují je o cenný pocit bezpečí. „Loudil není člověk, který chce čokoládu, ale agresor,“ vysvětluje Pavel Houdek.
Pokud média chtějí dát veřejnosti jasnou zprávu o tom, co se stalo, je potřeba sexualizované násilí a jeho pachatele adekvátně nazývat a používat správné výrazy, jako je znásilnění, zneužití, agresor, násilník, vyděrač apod. „Využívání výrazů, o kterých se bavíme, tedy loudil, hrátky, zhrzený ctitel, na první dobrou zesměšňují, shazují, co se stalo, a implicitně říkají, že se vlastně nic nestalo. Ale pokud napíšeme agresor, je jasné, že se dopustil nějaké agrese, násilí a to je ta pravá podstata toho,“ vysvětluje Houdek.
Ačkoli by se nabízelo omluvit výše uvedený nevhodný titulek o hrátkách otce s dcerou poznámkou, že sama 4letá holčička popsala interakci s otcem jako hru, je nepřípustné, aby média využívala mimo přímé citace tato dětská pojmenování k popisu zneužívání dítěte či jiného sexualizovaného násilí. Dítě popisuje to, co prožívá, jazykem, který ovládá a kterého je schopno. Dospělí pak musejí takové chování a jeho původce popsat přesnými a adekvátními termíny. Pavel Houdek navíc upozorňuje na to, že zákon sexuální násilí na dítěti do věku 15 let označuje za zneužívání, v případě dospělého člověka se pak užívá termín znásilnění. To navíc zdaleka není pouze nedobrovolný pohlavní styk. Znásilnění je v trestním zákoníku definováno jako jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle oběti, což může být celá škála aktivit.
Média opakovaně svými titulky i nesprávným označováním sexualizovaného násilí a jeho pachatelů zlehčují často otřesné prožitky obětí, mezi kterými jsou velmi často i děti. V čím ranějším věku je dítě vystaveno sexualizovanému násilí či překračování hranic intimity, tím ničivější dopad to na jeho další život má. Oběti, které nahlásí sexualizované násilí, vyhrožování či stalking, se v řadě případů setkávají s bagatelizací toho, co prožily, i s viktimizací, tedy že je jim to, co se stalo, dáváno za vinu. Média se pak dalšího zlehčování až zesměšňování prožitků obětí dopouštějí zcela nevhodným výběrem termínů pro popis trestných činů zneužívání, znásilnění a dalších. O tom, jak je tato verbální bagatelizace sexualizovaného násilí v českých médiích rozšířená a jak jsou taková označení vzhledem k závažnosti činů, k nimž došlo, zcela nepatřičná, se lze snadno přesvědčit zadáním klíčových slov jako zhrzený ctitel, zvrhlík a dalších do internetového vyhledavače a následně si přečíst, čeho se tito „zvrhlíci“ či „zhrzení milenci“ ve skutečnosti dopustili. Autoři takových článků i jejich editoři tím společnosti vysílají vzkaz, že oběti přehánějí a že se toho vlastně tolik nestalo. Vždyť to byly jen hrátky se zvrhlíkem a loudil chtěl po dívce jen pár fotek.
Autorka zprávy na iDnes, v jejímž titulku bylo slovo „hrátky“ obsaženo, na prosbu o vyjádření do vydání tohoto článku nezareagovala.