Evženu Vojkůvkovi je těžké se dovolat, mobilní telefon totiž nikdy nezvedá na ulici, a v pohybu je coby aktivní senior skoro pořád. „Chodím o francouzských holích, a když jsem jednou takto telefonoval a zároveň vystupoval z tramvaje, vyhlédli si mě a přepadli. Od té doby jsem opatrný,“ vysvětluje. Už jako novorozeně se nakazil dětskou obrnou a odnesl si do dalšího života trvalé následky – částečné ochrnutí dolních končetin. Další rána přišla, když mu bylo sedm let - jeho matku zabil elektrický proud. Pod máminou každodenní ochranou svůj hendikep skoro nevnímal, s její tragickou smrtí se pro něj mnohé změnilo. S o dva roky mladší sestrou se přestěhovali k prarodičům na statek v Nýdku poblíž polských hranic a otce viděli jen o víkendu. Až když dostal byt v Ostravě, děti si vzal k sobě, ale coby vdovec se o ně nezvládal postarat.
„Táta docela hodně pil a pak byl podrážděný. Obědy nevařil, brával nás na jídlo do hospody. Dnes už se mu nedivím, bylo toho na něj moc,“ vzpomíná Vojkůvka a odhaluje kořeny svého odporu k alkoholu. Abstinentem zůstal i během těch 10 let na ulici, coby plachý introvert neměl kumpány, kteří by jej sváděli k pitkám laciného krabičáku.
Nejhorší etapa jeho života, jak sám říká, ale měla teprve přijít. Jeho otec v roce 1975 zemřel na rakovinu plic. Tehdy už mu bylo 25 let, byl vyučen mechanikem elektronických zařízení a vyráběl součástky pro zesilovače a magnetofony v třebovické Metě. „Je strašlivé přijít ještě v mládí o oba rodiče. Trvalo dlouho, než jsem se s tím srovnal, připadal jsem si úplně ztracený, bez zastání ve světě. Stejně na tom byla moje sestra,“ vysvětluje.
Drsný příchod svobody
Vytržením ze všední rutiny pro něj byly rehabilitační pobyty v Janských Lázních, které absolvoval pravidelně od dětství a téměř vždy se tam i zamiloval. Nejprve do starších zdravotních sester, do nichž si projektoval své touhu po matce, jako dospělý do své budoucí ženy. „Měla dvě děti z předchozího vztahu a sestra říkala, že to nedopadne dobře, ale já nechtěl nic slyšet,“ přemítá. Nastěhovala se k němu do bytu i s mladší hendikepovanou dcerou a tchyní a vše fungovalo, dokud měl práci a dokázal rodinu uživit. To trvalo 5 let, pak přišla sametová revoluce a s ní inflace a propouštění. Chvíli ještě přežívali z jeho invalidního důchodu, který získal poté, co si třikrát zlomil stehenní kost. „Podle doktorů mám levou nohu vyvinutou jen jako osmiletý kluk. Dospělou zátěž vůbec nezvládá,“ osvětluje.
Finanční situace rodiny se zhoršovala a s ní i vztahy s manželkou. „Nakonec jsme se rozešli a já souhlasil s přepsáním bytu na ženu,“ vypráví pan Vojkůvka s tím, že tehdy začala jeho cesta na dno. Manželka slíbila, že mu zajistí náhradní bydlení, namísto garsonky jej ale čekala postel na ubytovně. Na pokoji byl se třemi dalšími muži a přivydělával si jako pouliční prodejce.
Tým Noci venku tvoří studenti sociální práce, odborníci i lidé se zkušeností života na ulici
Na odbyt šla tehdy především vypálená cédéčka a drobné suvenýry, někdy si načerno přivydělal i deset tisíc a především věřil, že až našetří dost, vrátí se domů. Ministerstvo zdravotnictví se ale pustilo do přezkumu všech invalidních důchodů a ten jeho z plného snížilo na částečný. Nájemné v ubytovně šlo naopak nahoru, k tomu všemu přišel pan Vojkůvka i o práci načerno. „Skončil jsem na ulici. Nejprve jsem byl skoro rád. Nemusel jsem řešit životní náklady a konečně se mohl pořádně vyspat,“ říká. Manželka ani sestra mu pomoct nechtěli, a tak se začal spoléhat hlavně na almužnu od kolemjdoucích a příležitostnou práci načerno. Vztahy mezi bezdomovci nebyly zrovna růžové, dělili se na různé konkurenční partičky, které nešly pro ránu daleko, raději se držel opodál. „Byla to asi nejosamělejší léta v mém životě a to jsem introvert. Lidé se ode mne odvraceli a já se nakonec odvrátil od nich,“ rekapituluje nejtemnější roky svého života.
Nadějné vyhlídky
Přesto se nakonec našel člověk, který mu pomohl – bývalá kolegyně z práce, Ukrajinka, na niž narazil po letech na ulici. S manželem pana Vojkůvku přivedli do denní noclehárny, kde kromě čisté postele dostal i jedno teplé jídlo denně. Poprvé také přišel do kontaktu se sociálními pracovníky, kteří s ním začali řešit mimo jiné i jeho dluh na zdravotním pojištění. „Nechat si pomoct bylo těžké, jsem hrdý člověk a byl jsem přesvědčený, že své problémy má člověk zvládat sám, nanejvýš s pomocí rodiny,“ říká s dojetím v hlase.
Pracovní vyhlídky ale vzhledem k věku a postižení nebyly zrovna nadějné. „Docela se orientuji ve fotbalu a hokeji. Začal jsem sázet na sportovní výsledky a většinou se mi dařilo,“ prozrazuje, jak se mu nakonec podařilo splatit dluh na zdravotním pojištění, který už se navyšoval o exekutorské poplatky. Zároveň se přestěhoval do azylového domu a následně do startovacího bytu. V každém ze zařízení ale mohl být jen omezenou dobu, strach a nejistota, že skončí zase na ulici, jej často budily ze snů. „Už jsem nechtěl zažít, jak se ke mně všichni otočí zády a pro své okolí přestanu existovat. Cítit se trapně, když zapácháte a nemůžete se ani umýt a vyprat si. Jak před vámi přibouchnou dveře i vaši nejbližší,“ vypráví o své úzkosti, která jej nakonec přivedla k dobrovolnické práci.
Evžen Vojkůvka s přáteli v oblíbené kavárně, kde loni oslavil sedmdesátiny
V roce 2012 se ze studijního pobytu vrátila Eliška Lindovská (dnes už Černá) s touhou uspořádat v Ostravě akci, která v Anglii zprostředkovávala zkušenost s bezdomovectvím veřejnosti. Cílem Noci venku je, aby lidé mající střechu na vlastní kůži poznali, jaké to je, když ji naopak nemáte. „Byl jsem nadšený a chtěl jsem pomoci. Pořadatelé mě vzali mezi sebe a mohl jsem dělat prezenčku návštěvníků,“ vzpomíná na první ročník Noci venku před kostelem sv. Václava v Ostravě, který získal mezinárodní cenu pro inovativní sociální projekty SozialMarie. „Do Vídně pro ocenění jsem si jel s kolegy už jako člen týmu. Bylo to úžasné,“ vzpomíná pan Vojkůvka.
Návrat pod střechu
Od té doby má naplněný diář, jako by pracoval na plný úvazek, nikoliv byl důchodce. Pravidelně veřejnosti vypráví o svém životě na ulici coby jedna „z živých knih“ v projektu Amnesty International, je zván na přednášky pro studenty sociální práce, hraje divadlo ve spolku Aslido a podíval se kromě Vídně i do Londýna nebo Bruselu. Po roční zkušební době získal do trvalého nájmu jednopokojový sociální byt a konečně mohl někam pozvat i své nové přátele. Především jednu sociální pracovnici a jejího muže, s nimiž se seznámil, ještě když mu pomáhala organizace Armáda spásy. „Poprvé jsem je pozval na První svátek vánoční. Upekl jsem vánočku. Od té doby je to taková naše tradice,“ vypráví o rodině, které se stal téměř součástí. Blízcí mu jsou i kolegové-dobrovolníci a na introverta, jenž ztratil důvěru v lidi, žije rušným společenským životem.
„Osobně jsem spokojený. Dostal jsem druhou šanci, za kterou jsem vděčný, a chtěl bych to společnosti vrátit. Pomoci, aby na ulici končilo co nejméně lidí,“ uzavírá povídání s tím, že svou misi bude považovat za ukončenou, až Česko přijme zákon o sociálním bydlení.
Foto: Archiv Evžena Vojkůvky