K Mezinárodnímu dni žen zveřejnil UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) příběhy sedmi žen, které byly vlivem okolností nuceny uprchnout ze svých domovů. Přes nelehký osud a obtíže se po příchodu do uprchlického tábora rozhodly dát svému životu nový směr a smysl. Učí sebe i druhé řídit auto, pěstují plodiny, starají se o rodinu a nebo se v pokročilém věku učí číst a psát. Zde jsou příběhy některých z nich.
Džamíla – somálská uprchlice v Etiopii
Sedmdesát kilometrů od somálské hranice na jihu Etiopie stojí malý obchod s cínovou střechou. V něm sedí několik žen a prodávají mléko. Od místních pastevců skupují kozí, kravské i velbloudí mléko, které pak pasterizují, skladují a dále prodávají.
„Je nás dvacet a spolupracujeme na prodeji mléka, abychom byly soběstačné. Prodáváme mléko uprchlíkům a z příjmu podporujeme své rodiny,“ říká hrdě Džamíla. Přečtěte si více o tomto mléčném obchodě.
Foto: UNHCR / Diana Diaz
Ghálía – západosaharská uprchlice v Alžírsku
Když Ghálíina sestra Mana začala rodit, odvezl ji i Ghálíu do porodnice soused. „Kvůli náhlému odjezdu nebyl čas vzít nic s sebou. Žádné povlečení, oblečení nebo pleny pro miminko,“ popisuje situaci dvaadvacetiletá Mana. Protože její sestra Ghálía neuměla řídit, nezbylo jí nic jiného, než jít kilometry pěšky zpět do tábora Dachla, aby mohla své sestře a miminku doručit potřebné věci. Ty byly však příliš těžké na to, aby je nesla. Několik hodin proto čekala, než ji do porodnice mohl někdo odvézt. Tato svízelná a pro sestry velmi frustrující situace inspirovala Ghálíu a Manu k založení autoškoly pro ženy.
Žena za volantem je stále vnímána jako něco neobvyklého. „Toto vnímání se však rychle mění, protože samotná komunita uznává, že je potřeba, aby ženy řídily. Mnoho rodin nemá soustavně k dispozici mužské příbuzné a ženy v těchto rodinách jsou pak závislé na ostatních,“ vysvětluje Ghálía.
Ghália je vpravo (foto: UNHCR / R. Fraser)
Díky autoškole se ženy z tábora Dachla v jihozápadním Alžírsku mohou pohybovat volně a nezávisle. Dachla je jedním z pěti táborů v jihozápadním Alžírsku, kde se od poloviny 70. let usídlily tisíce obyvatel Západní Sahary, kteří prchali před konfliktem ve své zemi.
Přečtěte si více o autoškole, kterou Ghálía a její sestra Mana založily.
Aiša – syrská uprchlice v Jordánsku
Dokud třiasedmdesátiletá Aiša žila v Sýrii se svým manželem a dětmi, kteří uměli číst a psát, nebyla její negramotnost větším problémem. Když však ovdověla a musela ze Sýrie kvůli válce odejít a žít sama v Jordánsku, věděla, že se musí naučit číst a psát. Aiša se proto zapsala do kurzu v centru, které slouží syrským uprchlíkům v Jordánsku. „Když jsem poprvé poslala mému synovi zprávu, byl velmi překvapený. Odpověděl: ´Mami! Kdy ses naučila psát? Jak ses to naučila?´ Nechala jsem si to jako překvapení a měli ze mě radost.“ Schopnost číst a psát pomohla Aiše poprat se s novým životem a získat sebedůvěru. Přečtěte si více o Aiše.
Biny – súdánská uprchlice v Čadu
V Čadu díky UNHCR funguje několik pěstitelských projektů, které poskytují súdánským běžencům potřeby k pěstování vlastních plodin. Biny, Súdánka, která do Čadu uprchla, je jednou ze 462 zemědělců zapojených do tohoto projektu. „Za peníze, které získám prodejem části své úrody, se mohu postarat o své děti a ty se mohou soustředit na svá studia,“ pochvaluje si Biny projekt.
Od roku 2014, kdy byl projekt spuštěn, pomohl více než pěti tisícům uprchlíků a třem tisícům Čaďanů v jednom z regionů, aby se stali soběstačnými. A co víc, komunity uprchlíků a domácích žijí pokojně spolu a posilují svou nezávislost. Přečtěte si více o Binině příběhu.
Foto: UNHCR / Ibrahima Diane
Ariam – syrská uprchlice v Jordánsku
Ariam se svou rodinou uprchla ze Sýrie, když její otec zemřel ve válce. Bylo jí osm let. Pamatuje si pocity strachu během bombardování a také to, že se poprvé cítila v bezpečí až v uprchlickém táboře Zátarí v Jordánsku. „Ze Sýrie mi chybí úplně všechno. Chybí mi moji přátelé, tatínek, škola. Chci se vrátit domů víc než cokoli jiného. Opustili jsme Sýrii kvůli bombardování. Měli jsme strach. Pamatuji si, že jsem se cítila v bezpečí, když jsme se dostali do tábora,“ popisuje Ariam.
Ariam by chtěla studovat. Jejím snem je stát se lékařkou a pomáhat lidem. „Je důležité, aby dívky získaly vzdělání, můžeme tak rozvíjet naše schopnosti. Jsme-li vzdělané, můžeme také učit naše děti,“ říká Ariam.
Amneh – syrská uprchlice v Jordánsku
Do jordánského uprchlického tábora Zátarí se dostala jedné mrazivé noci v roce 2012. Neměla žádné peníze a nesla si na zádech jen nějaké oblečení. Její rodina uprchla ze Sýrie poté, co mnoho nocí strávila vyděšená ve sklepě před bombardováním.
O pět let později je Amneh nejen zapsaná ve škole a studuje angličtnu, její oblíbený předmět, ale vyniká také na fotbalovém hřišti. „Miluji fotbal, protože tým je jako jedna duše. Přináší nám to radost a energii,“ popisuje svou vášeň pro fotbal dvanáctiletá Amneh.
Zároveň také hájí vzdělání pro dívky a jejich zapojení do různých sportovních odvětví. „Kdybych potkala rodinu, která by nenechala své dcery chodit do školy, vysvětlila bych jim výhody a to, jak moc je důležité, aby dívky studovaly. Představte si matku, která nemůže pomoct svým dětem s učením. Jak by se asi cítily? Vzdělání je velmi důležité i pro dívky, nejen pro chlapce,“ říká.
Nawar – syrská uprchlice v Jordánsku
Nawar pracuje pro projekty financované UNHCR, které podporují dívky v jordánském uprchlickém táboře Zátarí skrze akademickou podporu a sporty. „Miluji práci s dívkami,“ říká Nawar a pokračuje: „Když jste nuceni uprchnout, je to velmi bolestivé. Nedokážu vyjádřit slovy, jak moc bolí opustit domov. Domov znamená tak moc. O všechno jsme přišli.“
Nawar složila v Sýrii maturitní zkoušku, ale zemi musela opustit ještě než stačila nastoupit na studium psychologie. I přes neštěstí nuceného odchodu z domova a ze země dělá Nawar vše, aby se zapojila do komunity v táboře Zátarí. V uplynulém roce vyučovala 12 mladých a energických syrských dívek a pomáhala jim tím být šťastnější a sebevědomější. V mnoha ohledech je pro ostatní vzorem: nedávno získala stipendium a studuje na jordánské univerzitě anglickou literaturu.
Foto: UNHCR