„Lidé, kteří k nám chodí, často ubližují proto, že to jinak neumí. Proto se je vždy snažíme uklidnit ujištěním, že se s tím dá něco dělat. Ten člověk totiž chce něčeho dosáhnout, ale volí špatný způsob, kterým někomu ubližuje - je násilný,” říká Anna Stodolová, vedoucí krizového centra pražské Diakonie. To se mimo jiné dlouhodobě věnuje práci s agresory domácího násilí. „Klientovi můžeme pomoct ve chvíli, kdy si přizná aspoň něco. Oni sami to často vnímají jako vinu, my mluvíme spíš o zodpovědnosti. Když jsem za něco zodpovědný, můžu s tím také něco dělat. Když jsem provinilý, stydím se a snažím se obhajovat,” dodává. Agresoři podle ní často ve svém životě násilí sami na sobě zažili. „Většina lidí, co k nám chodí, zažila nějaké násilí ve svém životě - v dětství od rodiny, šikanu ve škole, byli zneužívaní. Naučili se, že násilí je způsob, jak jednat s lidmi, jak držet situaci pod kontrolou. Zjistili, že to funguje,” říká Stodolová. Veřejnost si stále domácí násilí pojí s mužem v roli agresora a ženou v roli oběti. „Jednak proto, že jsou většinou fyzicky silnější. Pro spoustu lidí je proto neuvěřitelná představa, že by se chlap mohl své ženy bát,” vysvětluje a dodává, že se pak muži stydí o takové skutečnosti mluvit a řešit ji. „Lidé budou takovému muži říkat, že je bábovka nebo podpantoflák. Proto se oni sami k tomu, že je jim ubližováno, špatně přiznávají. Mnohem víc se za to stydí. Pro ženy je obraz oběti o něco přijatelnější.”
Slovo agresor má velmi negativní konotace. Člověk o takové označení zřejmě nestojí. Co tedy to slovo znamená a má agresor vždy jen negativní význam?
To slovo samo o sobě vyvolává negativní pocity. Samotná agrese je ale neutrální, nemá pozitivní ani negativní náboj. Agresor může být i ochránce, protože ten, kdo se chová agresivně, nemusí být nutně špatný. I vojáci musí být agresivní, aby bránili zemi nebo ideje. Agrese vzniká, když vymezujeme nějaké hranice, což je do určité míry užitečné pro každého člověka a potřebujeme to. Agrese může nabrat i zlý směr. Potom používáme slovo násilí. V tu chvíli už někomu ubližuji, překračuji hranici. A ten člověk, řekněme násilník, většinou neubližuje záměrně. Bez nějaké formy ubližování se v životě neobejde asi nikdo z nás, nepřežili bychom. Je to spíš takový mýtus či přání, abychom šli životem a nikomu neublížili. Lidé, kteří k nám chodí, často ubližují proto, že to jinak neumí. Proto se je vždy snažíme uklidnit ujištěním, že se s tím dá něco dělat. Ten člověk totiž chce něčeho dosáhnout, ale volí špatný způsob, kterým někomu ubližuje - je násilný.
Mluvíte o tom, že k vám lidé chodí. Co přesně děláte?
Jsme krizové centrum fungující už od roku 1989. Vždycky k nám přicházeli lidé v různých těžkostech. Častěji ti, kterým bylo ubližováno, tedy i oběti násilí v rodině. V roce 2007, kdy byl ustanoven princip vykázání, což je účinná obrana obětí proti pokračování násilí, si naše tehdejší vedoucí Jarmila Čierná všimla, že mnoho z těch lidí, kteří k nám chodí s problematikou násilí v rodině, nechtějí od toho druhého odejít. Mnozí byli vyděšení z toho, co se třeba jednou stalo a chtěli pracovat na tom, aby jejich vztah mohl fungovat dál, ale bez násilí. A nám došlo, že pokud chceme pomoci oběti, musíme pomoci i druhé straně. A ta pomoc tu do té doby nebyla. Kolegyně pak v roce 2008 vyškolila menší tým, který nabízel pomoc lidem, kteří se dopouští agrese ve vztazích. Začali jsme nabízet individuální i párovou terapii. A směřovali jsme k tomu, aby se s těmi lidmi mohlo pracovat také ve skupině.
Proč se lidé násilí ve vztazích dopouštějí? Chtějí tomu druhému ublížit, nebo to může být i náhoda, na což se i někteří agresoři potom vymlouvají?
Bohužel jsou i lidé, kterým násilné jednání činí potěšení. S takovými případy se u nás ale setkáváme zřídka. Většina lidí, co k nám chodí, zažila nějaké násilí ve svém životě - v dětství od rodiny, šikanu ve škole, byli zneužívaní. Naučili se, že násilí je způsob, jak jednat s lidmi, jak držet situaci pod kontrolou. Zjistili, že to funguje. Lidé, kteří mají záměr druhým ubližovat, jsou často ti, které bychom zařadili do nějaké ze „škatulek“ poruch osobnosti. Pak jsou tu ale lidé, kteří si naopak nedokáží říct o to, co potřebují. Snaží se neustále vyhovět, což je pochopitelně nakonec frustruje. Pak vybouchnou a mohou být i velmi zlí. K agresivnímu chování přispívají i různé situační faktory. Chodili k nám například muži, kteří hodně pracovali, aby uživili rodinu. Neuměli odpočívat, byli pod stresem. Když jsou lidé pod stresem, mohou jednat agresivně. Pokud se potom k tomu navíc přidají problémy ve vztahu, snadno se stane, že člověk zareaguje agresivně. Občas tomu navíc pomůže alkohol. Odbourá dosavadní zábrany a lidé udělají něco, co by ani nečekali. Někteří mohou jednat naopak autoagresivně. Sami sobě něco vyčítají, sebepoškozují se.
Chodí dobrovolně, nebo jim to někdo nařídí?
Obojí. Někteří přijdou dobrovolně, protože je vlastní jednání vyděsí. Mohou přijít i proto, že se s nimi partnerka nebo partner kvůli tomu rozešli. A jen bych podotkla, že k nám chodí jak heterosexuální, tak homosexuální páry. Často jsou také pošťouchnuti partnerem, který jim dá ultimátum, že je opustí, pokud s tím nebudou něco dělat. Přicházejí pak také lidé, kteří dostali za své jednání podmínku a v rámci ní musejí absolvovat program práce s agresí. Dříve jsme se zaměřovali jen na ty, kteří se dopouštějí násilí v blízkých a rodinných vztazích, dnes k nám chodí ale také lidé, kteří se zachovali agresivně na ulici nebo k sousedovi. Je zřejmé, že se u jednotlivých lidí míra motivace k práci na sobě liší. Ti, kteří jsou k nám posláni, pak nejčastěji říkají, že šlo o nehodu a nemohou za to. Nás pak berou často jako ty, co je budou otravovat.
Jak s nimi pracujete?
Potřebujeme, aby přistoupili na naše pravidla. Musí k nám chodit pravidelně, zpravidla jednou týdně, omlouvat se v případě nepřítomnosti. V této chvíli je individuální program stanoven na 20 sezení, během kterých s nimi mluvíme o tom, co a proč se stalo a jestli to oni sami vnímají jako problém. Potom hledáme cesty, jak jim pomoci. Zodpovědnost ale necháváme na klientovi. To on sám se musí rozhodnout, že s tím chce něco dělat. Kromě individuální pak nabízíme i skupinovou nebo párovou terapii.
Co se na individuálních sezeních děje? Doznávají se klienti ke svým činům, nebo k tomu dochází později?
Klientovi můžeme pomoct ve chvíli, kdy si přizná aspoň něco. Oni sami to často vnímají jako vinu, my mluvíme spíš o zodpovědnosti. Když jsem za něco zodpovědný, můžu s tím také něco dělat. Když jsem provinilý, stydím se a snažím se obhajovat. Říkáme jim, že se s nimi nemůžeme dohadovat a nechceme dokazovat jejich vinu. Nebyli jsme u toho. Vycházíme z toho, co nám jednotlivé instituce, které je posílají, řeknou. Setkáváme se také okrajově s tím, že dojde k falešnému obvinění. Někdy je obvinění z domácího násilí používáno při rozvodových sporech. I to musíme mít v hlavě jako variantu. Pokud se tedy člověk k ničemu nepřizná, ale chce k nám chodit, domlouváme se, zda mu můžeme pomoci s něčím jiným. Pokud přijme zodpovědnost za to, co se stalo, pracujeme na tom, jak minimalizovat riziko, že se mu něco podobného stane v budoucnosti. Můžeme ho edukovat o tom, kde se vztek bere, jestli vztek může něčemu prospívat. Rozebíráme situace, které ho rozčilují, a hledáme cesty, jak je zvládnout jinak nebo se jim vyhnout. Často je to ale také o tom, aby se klient naučil o sebe starat, něco pro sebe dělat a nebyl frustrovaný a ve stresu. Jindy s lidmi mluvíme o tom, co prožili v minulosti a co to pro ně může dnes znamenat, jak je to ovlivňuje. Současně ale nechceme, aby to vyznělo tak, že když ho mlátil táta, tak on teď může mlátit zase někoho jiného. Někteří tendenci vymlouvat se na minulost a nic s tím nedělat mají. Ale obecně platí, že velmi záleží na situaci každého klienta. Většinou dojdeme k tomu, že si násilným chováním sami komplikují život.
Proč je pro mnohé tak těžké roli agresora přijmout?
Není prostě snadné o sobě říct, že jsem udělal něco špatně. Kdybych se vás teď zeptala, kdy jste komu ublížil, je otázka, zda byste mi o tom tak snadno povyprávěl. Běžně se člověk za to stydí a nepasuje mu to do jeho sebeobrazu. On takový být vlastně nechce. A proto je těžké přijmout tuto roli. Kdyby se vychloubal tím, že někoho týrá, bylo by to špatně a myslím, že bychom takovému člověku nedovedli pomoct.
Vaše individuální terapie bývají v délce dvaceti sezení. To je poměrně dlouhá doba, kdy ta sezení dost zasáhnou do klientova života. Pokud o tom nechce okolí říct, musí být složité to tak dlouho skrývat.
My se proto snažíme ty lidi opravdu ocenit, když k nám přijdou. Sami vnímáme, že to pro ně není jednoduché. Oni sem nechodí proto, že týrali manželku nebo manžela, ale proto, že s tím chtějí něco dělat. A to už je výkon. Tím oceněním se je snažíme motivovat k tomu, aby se na sebe měli možnost dívat i jako na někoho, kdo něco pokazil, ale chce to napravit. Na rozdíl od těch, kteří něco pokazí a utečou. Naším cílem proto je, aby z toho skutečně něco měli. A opravdu se setkáváme s tím, že pak terapii končí a přiznávají, že jim to fakt něco dalo. Že je někdo opravdu poslouchal a že někomu na nich záleželo. A to podobné je na našich skupinových terapiích, kde od ostatních klientů dostávají velkou podporu i inspiraci. Protože tam slyší i o dobrých koncích. Skupinové terapie navíc trvají celý rok.
V čem skupinové terapie spočívají?
Skupina mívá kolem deseti členů a jedno sezení trvá dvě a půl hodiny. Doporučená doba terapie pak je jeden rok. Mají možnost tam nejprve párkrát přijít na zkoušku a k roční docházce se zaváží později, když zjistí, jestli jim to sedne. Skupina, kterou vede terapeutický pár - muž a žena – se v průběhu času proměňovala. Zpočátku fungovala na principu kognitivní a behaviorální terapie, kdy se využívala různá cvičení a postupně se procházelo několik stanovených témat jako úcta nebo role v rodině. Teď se od toho upustilo a používáme spíše dynamický přístup, kdy se pracuje zejména s tím, co se na skupině děje, s čím kdo přichází. Klienti vyprávějí své příběhy, současně reagují na své kolegy. Někdo je tam může štvát, a tak je důležité řešit situaci tady a teď. Skupina může zprostředkovat otevřenější pohled na sebe sama, než by to bylo možné v individuální terapii. Existuje skupinová kronika, kam vždy z každého setkání udělá někdo z klientů zápis a tím se potom na příštím sezení začíná. Jednou za čas se také pozvou jako hosté lidé, kteří už skupinu dokončili, což je pro ty aktuální klienty velké povzbuzení.
Stydí se před sebou své zkušenosti sdílet?
Je to různé, ale pro mnohé je to těžké a potřebují velké povzbuzení.
Obecná představa je, že když se bavíme o domácím násilí, je tím agresorem muž. Je to tak i ve skutečnosti?
Od začátku programu jsou mezi našimi klienty i ženy. Nejdříve chodily zejména kvůli agresi vůči dětem, mnohé z nich se ale nyní přiznávají i k agresi vůči partnerovi. Když se o tom s kolegy bavíme, docházíme k tomu, že násilí u žen je specifické. Ženy mají tendenci ho bagatelizovat. „Já jsem mu jenom dala pánví po hlavě.” A často to prezentují jako legraci. Vlastně ani mnohdy nemají pocit, že jde o agresi. A v takovém případě se s tím i hůř pracuje. Přiznat si, že to může být pro jejich partnera nejen nepříjemné, ale že se jich dokonce může i bát. Právě v tom může být práce s nimi těžší. Ony samy mají pocit, že kdyby partner chtěl, tak se přece ubrání a zpacifikuje je. Muži jsou ale často v situaci, kdy se k nim žena chová násilně, bezradní: „Kdybych na ni sáhnul, tak jí fakt můžu ublížit. A když zavolám policii, vyjdu z toho jako násilník já sám.” Je tam pořád obava, že když to bude posuzovat někdo z vnějšku, bude to vnímáno tak, že ona ho jen provokovala a on byl agresor.
Proč si lidé myslí, že jsou agresory hlavně muži?
Z mnoha důvodů. Jednak proto, že jsou většinou fyzicky silnější. Pro spoustu lidí je proto neuvěřitelná představa, že by se chlap mohl své ženy bát. Lidé budou takovému muži říkat, že je bábovka nebo podpantoflák. Proto se oni sami k tomu, že je jim ubližováno, špatně přiznávají. Mnohem víc se za to stydí. Pro ženy je obraz oběti o něco přijatelnější. I ženy-oběti mají přitom často obavu, že jim nikdo nebude věřit. Muž to má z výše popsaných důvodů v tomhle ještě těžší.
Je násilí jen fyzické? Nebo má i jiné podoby?
Podob násilí je spousta. Kromě fyzického se setkáváme s agresí verbální, kdy toho druhého slovně zraňuju - nadávám mu, ponižuju ho. Může být ale také násilí ekonomické, kdy vládnu nad rozpočtem a ten druhý mi musí odevzdávat všechny účtenky. Časté je také násilí sociální, kdy partnera nebo partnerku nepouštím do hospody, za kamarády, odstřihnu je od příbuzných a kontroluji jim telefon. Násilí se ale také odehrává v oblasti sexu, na jedné straně v podobě znásilnění a na druhé v podobě odpírání sexu. Zjednodušeně: „Neumyješ nádobí? Tak s tebou nebudu spát!” Zákeřná je ale například pasivní agrese. Ta se může projevovat tím, že s tím druhým nemluvím, neberu mu telefon, ale vlastně se mohu tvářit, že nedělám nic špatného. Mohu tím ale člověka dostat do situace, kdy je úplně vyřízený.
Dá se s tím něco dělat? Pokud je přítomno ve vztahu násilí, je možné ho zachránit?
To záleží na mnoha věcech. Když vás někdo zmlátí, je těžké si představit, že takovému člověku budete znovu důvěřovat. Také ale nebývá lehké ze vztahu, kde je přítomno násilí, odejít. Pro mnohé je představa, že by o toho druhého přišli, nebo zůstali sami, nereálná. Často se přidávají praktické důvody - nemají kam jít, neuživili by se... Když je to velmi vyhrocené, je záchrana těžká. Pokud lidé přijdou včas, hodně pomáhá o věcech otevřeně mluvit. Jak jsem říkala, mnozí lidé neumí komunikovat a agresi používají jako způsob komunikace. Jsou jako malé dítě, když neumí mluvit, a proto buší do lidí kolem sebe nebo je kouše, když něco chce nebo se mu něco nelíbí. Jedním z cílů párových terapií potom je, aby se partneři naučili spolu mluvit o tom, co je trápí a co jeden od druhého potřebují. Je ale důležité, aby na sobě chtěli pracovat oba dva. A rozvíjeli se pak společně.
Foto: Jana Tapiová a archiv Diakonie