HateFree Culture. Nez násilí. Bez nenávisti.

Narodila se v Kyrgyzstánu, ale zamilovala se do tehdy ještě Československa. Dlouho snila o tom, že se jednou osobně podívá do Prahy a Bratislavy a že tu třeba bude jednou žít. To se jí o několik let později podařilo, Zuzka Slaninková, původním křestním jménem Kunduz, dostala pracovní vízum a před 12 lety se přestěhovala do Česka. Po několika letech práce ve skladu se dostala ke svému vytouženému oboru – školství. Před 4 lety absolvovala rekvalifikační kurz od organizace META a stala se asistentkou pedagoga. „Vždycky jsem snila o práci ve školství,“ říká Zuzka.

Cesta k vytouženému povolání ale nebyla jednoduchá. Ještě v Kyrgyzstánu Zuzka vystudovala střední školu, poté se vdala a narodila se jí dcera. Později vystudovala vysokou školu ekonomickou, pracovala však jako pomocnice kuchaře. Ve volných dnech chodila na kurzy tureckého jazyka, který využila ve své pozdější práci překladatelky v mezinárodní firmě. „Pracovala jsem jako tlumočnice z turečtiny do kyrgyzštiny a ruštiny,“ popisuje Zuzka jeden krátkodobý projekt, kde využila svoji znalost jazyka. To už se ale blížil rok 2003, kdy žádala o pracovní vízum. „Před příchodem do ČR jsem pracovala v internetové kavárně a když jsem neměla zákazníky, tak jsem seděla a hledala něco zajímavého o Česku a Slovensku,“ přiznává Zuzka. 

Pracovní vízum a jazyková bariéra

V roce 2003 chtěly Zuzka i její sestra odjet někam do zahraničí, pracovní vízum v Kyrgyzstánu tehdy dávali jen do Česka. „Ten rok v listopadu moje sestra dostala pracovní vízum do Česka a já jsem přijela půl roku po ní. Měla jsem štěstí, z pětadvaceti žádostí nás dostalo vízum pouze sedm,“ uvádí Zuzka. Po jejím příjezdu ji sestra naučila, kde je metro, jak se kupuje jízdenka, jak dojíždět do práce a zpátky a kam může chodit, když má volno. Její sestra se později odstěhovala do Německa, Zuzka ale zůstala tady. „Několikrát mi nabízela, abych se tam přestěhovala, ale já tam nechci žít, mně se líbí Česko, takže jsem zůstala tady,“ doplňuje Zuzka.

Nejdřív pracovala 7 let ve skladu jako skladnice. „Nemůžu si stěžovat na začátky. Sice jsem ještě neuměla jazyk, ale ve velkoskladě ovoce-zelenina jsem to nepotřebovala. Pracovali jsme od šesti ráno do večera do sedmi,“ popisuje začátky v Česku Zuzka. Poté 3 roky jako administrátorka skladu agenturních zaměstnanců. Cítila ale, že to není ono. „Vždycky jsem snila o práci ve školství, takže když přišla nabídka od organizace META, hned jsem dala ve skladu výpověď a přihlásila se do projektu, díky kterému jsem mohla začít chodit na rekvalifikační kurz,“ popisuje Zuzka cestu za prací ve školství.

‚Žiju v Česku, tak budu umět česky taky mluvit‘

Prošla rekvalifikačním kurzem na asistenta pedagoga, kde získala hodně užitečných znalostí. „Jsem ráda, že jsem se tam dostala,“ říká Zuzka, která se mimo jiné zdokonalovala v českém jazyce. Už předtím se sama česky učila. „Učila jsem se, abych mohla v metru říct ‚pardon‘ nebo ‚omlouvám se‘ a mohla si taky něco koupit v obchodě,“ říká Zuzka a popisuje, jak si při poznávání nového jazyka pomáhala: „Napsala jsem si dny v týdnu a měsíce na velký papír a nalepila u dřezu, abych se mohla učit při mytí nádobí. Nebo jsem si nalepila papíry se slovíčky na zeď vedle postele a taky na strop, abych se mohla učit, když ležím v posteli před spaním.“ Docházela také na kurz češtiny pro cizince, lepší znalosti docílila ale až na kurzu META a jak sama uznává, zdokonaluje se pořád. „Někteří lidé se nechtějí učit jazyk, znají svůj jazyk a to jim stačí a v klidu pracují jako uklízečky nebo dělají pokojskou, já jsem si však nemohla představit samu sebe, že někde uklízím,“ říká Zuzka.

V Kyrgyzstánu i v Česku si říkala: „Na co jsem se tolik roků učila, dlouhé hodiny vysedávala v knihovně, vystudovala vysokou? Abych někde umývala podlahu? Tak na co jsem sem přijela? Abych měla aspoň to, co jsem měla v naší zemi, ale za větší plat, a to bez znalosti jazyka nejde, takže se budu ještě víc učit český jazyk.“ Čeština je bohatý jazyk a oproti jejímu mateřskému jazyku těžký. Zuzka to ale neměla v plánu vzdát. „U nás se říká: V jaké zemi žiješ, tak musíš mluvit i jejich řečí, myslet jako oni, dodržovat jejich zákony a tradice!“ zdůvodňuje, proč chce mluvit dobře česky. 

Dvojjazyční asistenti pomáhají jak dětem, tak jejich rodičům

V květnu 2014 nastoupila jako asistentka pedagoga na Základní školu Sdružení, kde působí dodnes. „Vedení ZŠ Sdružení mi i po skončení projektu nabídlo další spolupráci a snaží se vždycky najít nějaký způsob financování. Těší mě, že jsou se mnou spokojení, líbí se mi tady,“ říká Zuzka a přibližuje svoji náplň práce: „Od pondělí do čtvrtka pracuji jako asistentka pedagoga, v pátek dopoledne také asistuji a odpoledne už vedu družinu. Mám na starosti jednoho chlapce, jehož rodiče jsou cizinci, a ještě jednu holčičku ze sociálně znevýhodněné rodiny.“ Chlapec má problémy s chováním, Zuzčinu pomoc však akceptuje, poslouchá ji a komunikují spolu přátelsky. „Nemá rád práci s písmenky, ale jinak moc hezky čte, píše, maluje. Zbožňuje komiksy, a i sám tvoří vlastní a ukazuje mi je,“ říká Zuzka. 

Její práci hodnotí velmi pozitivně i samotné učitelky, se kterými ve škole spolupracuje. „Žáci cizinci nastupují do základních škol bez znalosti jazyka, většinou vůbec nerozumí, nemohou ve třídě bez asistenta pracovat a mnohdy se nedokáží ani sociálně začlenit do dětského kolektivu. Asistenti pomáhají žákům ve výuce, vysvětlí zadaný úkol, požadavky učitele. Učí žáka se lépe ve škole orientovat,“ uvádí Alena Stiebalová, jedna z učitelek, se kterou Zuzka spolupracuje. Jana Kubátová, další z učitelek, o ní pak říká: „Zuzanka si svým přístupem děti získá během chvilky. Obdivuji její nadhled, smysl pro humor, ale i zodpovědnost, se kterou k výuce přistupuje. Pokud se stane, že něčemu nerozumí, neostýchá se zeptat raději dvakrát, než aby jednou něco pokazila.“

Zuzčinu práci i samotnou práci asistenta u žáka s odlišným mateřským jazykem považuje za nesmírně důležitou také Jaroslava Vaněčková, další z pedagožek. „Zuzka mu pomáhá lépe se cítit v cizím neznámém prostředí, vysvětluje to, co by se zdálo pochopitelné pro české děti. Je jeho důvěrníkem, učí ho tomu, co mu při výuce není jasné. Děti cizinci mají často odlišné zvyky, návyky, chování, proto je potřeba neustále vysvětlovat, kontrolovat, být jim kamarádem, psychologem, pedagogem, důvěrníkem… A tím vším naše Zuzka je.“

Není proto divu, že i Zuzka svoji práci považuje za důležitou, zvláště v případě škol, kam chodí děti s odlišným mateřským jazykem, než je čeština. „Usnadňujeme a podporujeme učení a pochopení látky u žáka, usnadňujeme práci ve vysvětlování u paní učitelky. A naše práce je také velkou úlevou pro rodiče, kteří často mají horší znalosti českého jazyka než jejich děti a čas od času zcela nerozumí zadáním úloh a tomu, co se po nich vyžaduje. Nicméně každé dítě poleze po žebříku samo, od nás je potřeba ten žebřík jen podržet,“ shrnuje Zuzka. 

Zuzka se z Česka zatím stěhovat nechce, i když nabídka na přesun do Německa od její sestry stále trvá. Má tu manžela a dceru a syna, kteří chodí do školy. „Chci pomoct své dceři a synovi, aby se postavili na vlastní nohy, aby studovali a plnili si své sny a cíle,“ popisuje Zuzka a doplňuje také své plány: „Kdyby to šlo, tak bych chtěla pracovat nadále ve školství. Kdyby nebylo místo asistenta, tak bych třeba byla v družině jako vychovatelka.“ Na stáří by se ráda vrátila do Kyrgyzstánu. „Až budu stará, ať už se dožiju důchodu nebo ne, tak chci potom odjet domů do Kyrgyzstánu a tam dožít svůj život,“ uzavírá Zuzana.

Foto: Klára Horáčková / META