Zatímco v Evropě se street art pozvolna přesouvá do prestižních galerií, v Iráku je pro umělce rizikovou zálibou. Bahman Salah je zřejmě jediným graffiti umělcem v iráckém městě Sulaimania, které je součástí iráckého Kurdistánu. Je mu dvacet dva let, je v posledním ročníku na Institutu umění a právě dokončuje svůj videoartový projekt.
Jak se ti žije a tvoří ve tvém městě?
Na Sulaimanii je úžasné právě to, že ve všech dobách podporovala umělce, kteří se tu sdružovali a tvořili. Já chci žít prostý život a věnovat se umění. Moje duše odpočívá, když vezmu sprej do ruky a začínám tvořit. Umění se nenajíš, ale dělá tě šťastným, hýbe ti srdcem. Žiju jednoduše a přesto jsem šťastný. Kurdové dlouho trpěli pod krutou vládou. Hodně jsme ztratili, abychom se dostali do tohoto bodu. Teď máme šanci na svobodný život.
Mají tvoji profesoři ze sulaimanského Institutu umění pochopení pro tvou zálibu ve street artu?
Studujeme grafický design, sochaření a tak, což mi moc nesedí. To, co mám rád, se tu nevyučuje. Nevidím školu jako místo, kde se můžu posunout. Ale učitelé mají moji práci rádi a podporují mne, abych v tom pokračoval.
Jaké bylo tvé první setkání s graffiti?
Poprvé jsem viděl graffiti při nákupech na Salem street. Byla to jen jména spisovatelů a vedle nich nějaké postavy nakreslené jedna vedle druhé. Pamatuju si jediné konkrétní jméno: TAW. To mě inspirovalo. V roce 2006 jsem začal kreslit skeče a o pět let později, když mi bylo 15, jsem nakreslil první věc na zeď: jméno TUPAC (americký rapper, básník a herec, pozn.aut.)
Jak se vůbec shání vybavení v Iráku?
Tady neseženeme pořádné spreje, takže používám ty na dveře a okna. Můžeme si specializované zboží objednat ze zahraničí, ale to stojí hodně peněz a zabere dost času.
Jak přijímá toto západní umění starší a střední generace Iráčanů? Co si o něm myslí lidé, kteří se s ním nikdy nesetkali?
Myslím, že většinou se jim to líbí, i když jsou tagy často namířené proti konkrétním lidem. Když se dozvědí, že dělám graffiti, většinou se ptají, proč to dělám a jaký je smysl mojí práce. Graffiti není nelegální, pokud tedy získáš povolení ministerstva. Musíš jim ukázat dopředu, co chceš dělat. Já mám ale raději tu nelegální cestu. Rád tvořím v noci, bez povolení. Dostanu nápad a nakreslím ho na zeď.
Dostal ses někdy do potíží?
Jednou jsme se skupinou, které říkáme Warriors (Bojovníci), nakreslili graffiti na zeď nemocnice. Policie nás chytila a donutila nás to přemalovat. A o týden později jsme se vrátili a udělali to znovu.
Takže máš rád sporty. Třeba běhání?
Jo, jsem dobrý běžec (smích).
V Evropě má veřejnost poměrně velký odpor speciálně k tagování, které považuje za vandalismus. Jaká je pro tebe hranice mezi uměním a vandalismem?
Když se podíváš na nějaké dílo umělce, inspiruje tě, vidíš za tím smysl a cítíš něco uvnitř. Když vidíš pouhý tag, necítíš nic, nemá žádný smysl.
Jak bys popsal svůj styl?
Snažím se pořád vyvíjet, využívám kurdská písmena. Je pro mě důležité, abych byl známý jako kurdský graffiti umělec. Témata, kterým se věnuju, jsou všechna spojená s Kurdistánem, používám tag ئازادى, (v překladu náš mír, naše svoboda).
Která graffiti scéna tě nejvíc baví?
Německá, sleduju ji online. Hodně se mi líbí práce jednoho umělce, který si říká Darko. Mám rád práci Jacksona Pollocka a pokud jde o street art, tak samozřejmě Banksyho. Českou scénu jsem poznal mj. díky Janu Mikovi, se kterým jsme spolupracovali na projektu One Blood. Naučil mě spoustu nových věcí, pro mě to byla hodně přínosná zkušenost.
Vadí ti něco na naší západní kultuře? Jako svůj vzor si zmiňoval Banksyho. To je třeba jeden z jejích velkých kritiků. Vymezuje se proti policejní brutalitě, konzumu nebo posedlosti penězi.
Nevím. Já nikdy na západě nebyl. Všechno mám z médií. Když se koukáš na televizi a máš informace ze sociálních médií, nevidíš nijak špatný obrázek západu. Pro mě je západní kultura zdroj inspirace. Většina umělců na východě se teď inspiruje západem. Pokud se tam jednou budu moct podívat, chci se potkávat s lokálními umělci a zkusit s nimi pracovat.
Na co ze své práce jsi nejvíc pyšný a co plánuješ dál? Chystáš se vystavovat v galeriích?
Povedlo se mi například graffiti nazvané ئازادى, tedy svoboda. Mým cílem ale je pořád se zlepšovat. Street art je tu stále v plenkách, takže se bojím, že když zůstanu, nemám moc šancí se posunout. Kdybych mohl chvíli žít v zahraničí, myslím, že by to šlo rychleji a mohl bych lépe rozvíjet svoje nápady. Jednoho dne bych se chtěl věnovat designu a vytvářet potisky na trička. Kromě toho nosím v hlavě jeden velký projekt, který chci vytvořit na městských zdech, a jen čekám na vhodný čas, abych ho mohl zrealizovat.
Co vnímáš jako dobré a naopak horší stránky kurdské společnosti?
Jsme milí a pohostinní, navzájem si pomáháme. Když se bojovalo o Kirkúk, lidé ze Sulaimanie tam šli například pomáhat v boji proti Islámskému státu. Co mě naopak štve, je, že někteří lidé prodávají sebe a svoji zemi pro peníze. Hrají hry, které slouží jejich vlastním zájmům, neříkají pravdu a dostávají ostatní do těžkých situací.
Jak vidíš rozdíl mezi tradičním a moderním uměním v Kurdistánu?
Podle mě jsou tradiční formy navzájem hodně podobné a jen málo věcí se liší. V posledních letech se ale u nás umění hodně posunulo a umělci se inspirují moderními formami. Hlavně ti mladí.
Co na tvoje graffiti říká tvoje rodina? Nikdy jsi třeba neslyšel „měl by z tebe být doktor nebo právník, měl by ses už oženit…“?
U nás doma je to naše volba, ne volba rodiny. Dneska je tohle už normální. Dřív to tak nebylo. Lidé jsou vzdělanější a nechají děti dělat to, co chtějí. Samozřejmě tu jsou nějaké mezigenerační problémy a nedorozumění. Ale když mě vidí dělat graffiti, fotografie nebo filmy, ví, že to je to, čemu se chci věnovat, a podporují mě.
Spoluautorky rozhovoru: Marie Copánková a Anna Zvěřinová
Foto: Archiv Bahmana Salaha