Vynucený restart
Po návratu z koncentračních táborů se musela rodina opět postavit na vlastní nohy – bez jakékoliv pomoci nebo odškodnění za učiněné přikoří. „Když jsme dorazili do Vídně, nezbylo tam, kde jsme bydleli, vůbec nic. Gádžové všechno spálili. Kam mysleli, že se jednou vrátíme?“ vzpomínala v rozhovoru s romisty Peterem a Margitou Wagnerovými, kteří s ní byli v kontaktu téměř až do jejích posledních dnů. Ceija vzpomínala na to, že její matka neměla ani pořádný pár bot. „Co si má počít žena, jejíž muž zemřel v koncentráku? A musí se starat o dva syny, dvě velké dcery a já byla nejmladší. Jak si teď taková žena má poradit, jak? Ani sukni, ani boty nemá. Nic,“ vyprávěla. Navíc v atmosféře, kdy si společnost ani rodina jako taková, nechtěla hrůzy války příliš připomínat. Jak sama Ceija říkala, potřebovala ze sebe však tíživé vzpomínky dostat ven. Neměla ale nikoho, kdo by jí naslouchal ani nikoho, kdo by se chtěl o společných zážitcích bavit. A tak začala psát.
Jednoho dne si pro našeho tátu Karla Wackara Horvatha přišlo k nám na dvůr gestapo. Gestapáci přijeli v malém autě a tátu nacpali dovnitř. My děti jsme stály a brečely, že odvážejí tátu. Ještě jednou nám zamával, potom auto odjelo. Bylo to v roce 1941 a z toho dne mám na tátu poslední vzpomínku. Nikdy jsme ho už neviděli. A nám dětem teď zakázali chodit do školy. Gestapo postavilo kolem dokola našeho dřevěného domku španělskou mříž a zakázali nám, abychom chodili za ni. A tak jsme Osvětim pocítili už na svobodě. Máma našeho táty bydlela ještě s námi a občas se vykradla ven, aby sehnala chleba, protože my děti jsme měly hlad. Jednoho dne jsme na babičku čekali marně. Chytili ji i s babičkou a dědou z matčiny strany a odvezli do Lodže. Tam ji zabili a hned zahrabali. Dodnes nikdo nezjistil, kde se to stalo. (Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu, Argo 2009)
Tíživé mlčení
Majoritní společnost o genocidě Romů nevěděla velmi dlouho. Nejen proto, že by neměla zájem, ale zejména proto, že většina Romů o učiněných příkořích nechtěla mluvit. A pokud ano, pak v kruhu rodinném. „Na chvíli se o tom dalo začít, taky jsme o tom mluvili, ale zanedlouho už slyšíš, přestaňte s tím, přestaňte, copak toho už nebylo dost, musíme se tím ještě víc ničit, pojďme přece taky žít. A potom jsem s tím přestala úplně a řekla jsem si, že se s tím musím vyrovnat sama,“ popisovala Ceija v rozhovoru se svou přítelkyní Karin Berger. Problém nebyl jen v nechuti samotných Romů se o své vzpomínky veřejně dělit. Neměli totiž ani potřebný hlas a příležitost k tomu, aby své zájmy komunikovali. O tom hovoří při vzpomínce na Ceiju také romista Peter Wagner. „Do jisté míry byli Romové vždycky zvyklí na utrpení a ponižování, proto byla Ceija možná vybavena jistou odolností. Romové obecně se s holocaustem vypořádali sami, v komunitě,“ říká. A i právě proto zůstala tato rovina holocaustu nadlouho skryta. Ceijina kniha byla jednou z těch, které mlčení prolomily. A podle literární vědkyně Beate Eder-Jordan také výrazně přispěla k uznání Romů národnostní menšinou v Rakousku, ke kterému došlo roku 1993.
V roce 1943 k nám do ulice Paletzgasse přišlo gestapo. V šest hodin ráno vymáčkli malé dveře našeho domku. Svítili obrovskými baterkami a na nás, děti, křičeli: „Pohyb, pohyb, všichni vstávat! Kde máte matku? Snad se neschovává! Tak honem, vyklopte, kde je!“ Bratr jim musel říct, kde máma je. Měli jsme veliký strach. Dva esesáci odjeli do Odoakergasse a přivezli mámu a taky tři vnuky mojí kmotry. Když k nám všichni dorazili, slyšela jsem, jak máma gestapáky úpěnlivě prosí: „Prosím vás, dneska ve dvanáct má otec mých dětí pohřeb, na Ústředním hřbitově. Prosím vás, dovolte nám, ať se s ním rozloučíme.“ Esesáci jen řekli: „Kam bysme to přišli! Okamžitě si sbalte to nejnutnější, stejně se zas brzy vrátíte domů, tak toho moc nepotřebujete.“ Tak nás nastrkali na zelené otevřené auto. Tři vnoučci mojí kmotry seděli a hrůzou se celí třásli, bylo jim teprve pět, čtyři a tři roky. Všichni jsme se třásli strachy. Odvezli nás do Roßauerlände, do vězení. Ti malí brečeli, nebyli jsme ani pořádně oblečení. Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu, Argo 2009)
Psaní mezi vařením
Kniha Žijeme ve skrytu není psána z pozice starší ženy, která se ohlíží za hrůzami, které jako malá dívka prožila. Je naopak jednoduchým a přímým vyprávěním malé holčičky - z její perspektivy, možná s trochou naivity i nezkušenosti. Nejde však o nevýhodu. Zvolený styl naopak přidává vyprávění na autentičnosti a síle. Kniha ale není jen unikátním osobním svědectvím o genocidě jedné z evropských skupin obyvatel, je také vhledem do každodenního života a kultury olašských Romů, kteří v předválečné době v Rakousku žili.
Bratr Karli pracoval v kantýně, musel esesmanům čistit holínky a taky všechno ostatní. Jednou jeden esesák prohlásil, že mu Karli ukradl kus mýdla, což vůbec nebyla pravda. Karliho, Mici a Hansiho odvedli, Karli dostal pětasedmdesát ran býkovcem přes záda a přes hlavu, Hansi třicet ran a Mici pětadvacet. Jako dobytek je pak hodili zpátky na blok. Starala jsem se o bratříčka Karliho, měl na těle tři centimetry silnou vrstvu hnisu a krve. Díkybohu se z nemocničního bloku vrátila i máma, už jsme nebyli tak sami. Ale potom musel do toho strašlivého bloku náš miláček Ossi, měl břišní tyfus, bylo mu tak zle, že nemohl ani stát. Jednou jsem se potajmu vkradla do nemocničního baráku, plížila jsem se od jedné kóje ke druhé, až jsem došla k němu. Konečně jsem ho našla. Plakali jsme a tiskli se k sobě. Lehla jsem si k němu, protože nikdo nesměl vidět, že jsem tam, to by se mnou dopadlo moc špatně. Mluvili jsme spolu velmi vroucně, řekla jsem našemu malinkému: „Ossi, brzy už budeme smět domů a potom se hned vydáme do Kongresových lázní. Těšíš se?“ Odpověděl mi: „Jen se na mě podívej, já už se domů určitě nedostanu.“ A potom ještě řekl: „Až se vrátíš domů, viď, že si na mě vzpomeneš?“ O dva dny později můj malý bratříček zemřel, bylo mu sedm let. Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu, Argo 2009)
Napsat knihu pro romskou ženu nebylo jednoduché. V prostředí, ze kterého Ceija vycházela, nebylo zvykem, aby žena formulovala a veřejně prezentovala své postoje. Romská literární tvorba je současně velmi mladým fenoménem a Ceiju by zřejmě nikdy nenapadlo, že by její vzpomínky mohly vyjít jako kniha. Podpory se nedočkala ani ve svém okolí, jak sama vzpomínala, a proto často psala mezi domácími pracemi, po chvilkách. „Bylo často dost těžké psát, protože můj partner pro to neměl moc pochopení. Ani by ho nenapadlo, že bych vůbec brala tužku do ruky, maximálně když se podepisuju nebo když dětem posílám odněkud pohled, který dostanou do ruky jen ony,“ vzpomínala v rozhovoru s Karin Berger. „Takže jsem vždycky musela využít chvíle, kdy jsem byla sama. Většinou jsem psala tak půl hodiny, pak jsem už zase musela jít vařit. Ale když jsem vařila nebo nosila jídlo na stůl nebo myla nádobí, tak se to ve mně zase ukládalo, v myšlenkách už jsem zase byla při psaní. A jakmile jsem pak měla chvíli čas, plynule se mi to vybavovalo,“ vyprávěla.
Stála jsem tam a v ruce držela chleba se sádlem. Právě když jsem chtěla jít za mámou, uslyšela jsem obrovský rachot. Nejdřív nalevo ode mě, potom napravo. Rachot se pořád blížil. Obrovské jedle v lese padaly jedna za druhou a dunění bylo pořád silnější. Protože přes hromady mrtvol nebylo vidět, máma neviděla mě a já neviděla ji. Máma ještě vařila ty dvě brambory. Pak se ozval úplně největší rámus a obrovitý tank prorazil drátěný zátaras.Tank dojel až ke mně a metr ode mě zastavil. Třásla jsem se po celém těle. Na druhé straně ode mě stály už taky dva tanky, byly všude. Já stála jako ochrnutá. Z tanků vyskakovali vojáci, hodně vojáků. Jeden přišel ke mně a řekl mi: „Já jsem Angličan. Všichni jste teď volní. Odkud jsi?“ Odpověděla jsem: „Austria.“ Ale myslela jsem tím papírnu v 16. okrese ve Vídni, která byla poblíž Peltzgasse a jmenovala se právě Austria. Jinak jsem nic neznala. Ale bylo to správné slovo. Angličan řekl: „Brzo půjdeš domů. Musíme ještě ve městě Bergen-Belsen vyhnat esesáky z kasáren, potom vás budeme evakuovat.“ Přinesl z tanku roztrhaný prapor a uvázal mi ho jako zástěru. Potom mi dal chleba, spoustu konzerv, sýr a cigarety. Chleba se sádlem jsem taky ještě měla. Potom jsem běžela za mámou. Ta si ničeho z toho nevšimla. Měla málo dřeva a brambory se pořád ne a ne uvařit. Běžela jsem k ní a spustila zástěru. Konzervy, sýr a chleba se před ni vysypaly na zem do prachu. Máma z toho měla šok. „Teď nás zastřelí. Kdes to ukradla?“ A já jí řekla: „Nic jsem neukradla, mami. Už jsou tady Angličani. Musíš jít před ty hromady mrtvých, pak je uvidíš.“ Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu, Argo 2009)
Hrůzy za vlčími máky
Papír však nebyl jediný, kdo byl vůči Ceile milostiv. Osvojila si také svěření svých myšlenek, traumat a běsů plátnu. „Vyrovnala se s minulostí skrze knihy a skrze malbu. Nesmířila se s ní však úplně, bylo to jako na houpačce - jednou jí přišly na mysl květiny, jednou se nemohla ubránit černým obrazům,“ vzpomíná Peter Wagner.
Malovat a kreslit začala ve svých šestapadesáti letech. Skrz své obrazy se podobně jako ve své literární tvorbě vyrovnává s válečnými zážitky. Z jejích expresivních kreseb a maleb dýchá děs a zmar. Na jiných potom v romantické krajině s koňskými povozy a romskými rodinami v pestrobarevném oblečení přinášejí temno a strach černé postavy ozbrojených esesáků. Vedle toho pak Ceija Stojka namalovala nemálo až idylických maleb. Mezi její neznámější obrazy patří louka s rozkvetlými vlčími máky, která vedle dalších obrazů zdobí také české vydání knihy Žijeme ve skrytu, která vyšla v nakladatelství Argo ve spolupráci s Romano džaniben.
Po několika týdnech, když už jsme nabrali sil, jsme se vydali na povozech, na nákladních autech, vlaky s uhlím, prostě vším, co mělo kola, směrem domů, do Rakouska – s nadějí, že se setkáme se všemi členy rodiny.
(...)
Z našeho malého dřevěného domku v Paletzgasse nezbylo vůbec nic, ani rezavý hřebík ne. Byly jsme zase svobodné, ale neměly jsme domov. Tak jsme přespávaly u různých známých, v té době jsme se taky dozvěděly radostnou zprávu – naše sestra Katy žije u hodných lidí ve 3. okrese. Prozatím se jí ujala rodina Peterových. Když jsme k nim přišly, paní Peterová nás velmi srdečně uvítala. Tak jsme se zase shledaly s naší Katharinou a byly jsme čtyři. U Peterových jsme zůstaly ještě několik dní, ale postupně přicházeli další členové rodiny. Máma a Mici běhaly po úřadech, aby sehnaly byt. Konečně jsme dostaly byt po nacistech v 19. okrese, byl to moc krásný byt. Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu, Argo 2009)
Neúnavná bojovnice
Ceija se však nevěnovala jen zpracování svých vzpomínek uměleckým projevem. Díky pozornosti, které se jí na základě jejího „bestselleru“ dostalo, byla velmi důležitým hlasem ve věci vyrovnávání společnosti s tragédií zapomenutého romského holocaustu. Její hlas byl vždy silný a kritický. Nechyběla jí však ani smířlivost a notná dávka pokory.
„Vyznačovala se láskou k životu, ale byla i poznamenána bolestí z prožitého, ze ztráty rodiny, smrti a těžkého údělu. Byla krásná a živá dáma s bohatou romštinou, vytříbeným vyjadřováním a chováním a se smyslem pro detaily,“ popisuje její povahu romista Peter Wagner, který byl s Ceijou v kontaktu do posledních let jejího života. „Byla moderní, sběhlá v záležitostech okolní společnosti, sledovala politiku. Ale zároveň neztratila výchovu staré školy - páťiv. Hostila lidi sebevědomě romským jídlem. Svým autentickým způsobem přijetí hostů šířila pocit blízkosti, důvěry, důvěrnosti, sounáležitosti. Nebyla přitom naivní, byla velmi inteligentní, znala svoji cenu, dovedla prosadit svoje a nepřistoupit na nevyhovující dohody,“ pokračuje. „Byla široko daleko první emancipovaná olašská Romka. Ve své jedinečnosti byla ovšem mezi Olachy sama, zbytku komunity se bohužel nedařilo v životě tak jako jí. Pro olašskou starší ženu bylo pozoruhodné, až nepředstavitelné, že žila v bytě prakticky sama. Zaráží, že po válce neodešla do emigrace, hlavně když zpočátku musela bojovat s úřady a Romové dlouhá desetiletí neměli uznání coby oběti holocaustu,“ dodává.
Až téměř do své smrti v roce 2013 i přes bolest, kterou v ní otevírání palčivých vzpomínek vyvolávalo, se pravidelně účastnila veřejných čtení, debat i seminářů na školách. Doprovázela ji její snacha, Nuna Stojka, která zpravidla Ceijiny vzpomínky předčítala, a Ceija následně ochotně a otevřeně odpovídala na otázky publika. Její kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků. V roce 2014 po ní bylo ve Vídni pojmenováno jedno z náměstí – Ceija Stojka Platz. „Vždycky nějak řešila minulost - někdy líp, někdy hůř. Stylem, jakým se vyrovnávala s vlastním osudem, pomáhala zároveň i lidstvu,“ uzavírá Wagner.
Úvodní foto: Lukáš Houdek