„Když jsem svým rodičům říkával, že jdu do kostela, ve skutečnosti jsem běžel hrát fotbal,“ vzpomíná pětatřicetiletý Celestine Olisa. Hodiny strávené na hřišti později přinesly své ovoce, Celestine se totiž stal úspěšným nigerijským fotbalistou. Poté, co byl před časem na ulici napaden a nožem pobodán do břicha, se však rozhodl z Nigérie odejít. Získal azyl v Chorvatsku, ke kterému měl už více než vřelý vztah během svého dětství. Zde se také vrátil k milovanému fotbalu. Trénuje děti i amatérské fotbalisty a má dobře našlápnuto na cestě stát se profesionálním trenérem.
Celestine se narodil ve městě Enugu v nigerijské oblasti Biafra. Později své dětství prožil u rodiny s nevlastní matkou, která měla drobný obchod s náhradními díly a mytím aut. Už tehdy měl Celestine svůj fotbalový idol – byl jím chorvatský hráč za AC Milan Zvonimir Boban, který také v roce 1998 dovedl Chorvatsko k třetí příčce na Světovém poháru ve Francii. Sám Celestine tehdy fandil právě Chorvatsku. „Neměli jsme doma televizi, chodili jsme se proto dívat k sousedům,“ vypráví. „Byla to černobílá televize. Pokud bylo už v domě plno, dívali jsme se zvenčí skrz okno,“ říká.
Celestine byl juniorským hráčem nigerijské Premier League za fotbalový klub Kano Pillars, odkud později ve svých dvaadvaceti přešel na dva roky do černohorského klubu Jedinstvo Bijelo Polje. „Tehdy jsem viděl Evropu poprvé. Spousta věcí byla jiná než v Africe. Byl jsem osamělý. Myslel jsem si, že budu mít přeci jen lepší život v Nigérii. A tak jsem se vrátil,“ říká. „Začal jsem toho ale litovat. Náboženské problémy v Nigérii se zhoršovaly a já si uvědomil, že život je bezpečnější v Evropě,“ připouští. V tom ho také utvrdil útok neznámého muže, při kterém utrpěl bodnou ránu do břicha.
Před šesti lety proto opustil Nigérii podruhé, tentokrát však v úplně jiné situaci. Vydal se na nebezpečnou cestu přes Středozemní moře, kdy v Libyi nasedl na nafukovací člun a spolu s dalšími uprchlíky se vydal do Evropy. „Byla to cesta, kterou by každý rád zapomněl,“ hodnotí. Celestine byl později zadržen ve Slovinsku, kde ho spolu s dalšími příchozími umístili do otevřeného uprchlického tábora. Dozvěděl se také, že má být deportován do Chorvatska. Zatímco před příchodem policie snad všichni ostatní utekli, aby deportaci předešli, Celestine si sbalil věci a na posteli na strážníky připravený čekal. „Policisté říkali, že to je prvně, co vidí někoho, jak na ně čeká se sbalenými kufry,“ usmívá se. Celestinovi se totiž promítly jeho vzpomínky na svůj dětský fotbalový idol a řekl si, že Chorvatsko pro něj může být tím správným novým domovem. „Chorvatsko je fotbal,“ říká.
V přijímací středisku Porin na předměstí Záhřebu, které dnes sídlí ve stejnojmenném bývalém socialistickém hotelu, začal po čase přemlouvat ostatní uprchlíky, aby se s ním pustili do hraní fotbalu. Červený kříž jim pro ty účely zajistil skutečné fotbalové hřiště v sousedství. „Při hraní jsme se najednou necítili jako žadatelé o azyl, ale prostě jako hráči. Jako kdokoliv jiný,“ poznamenává Celestine.
Celestine po čase začal trénovat děti z NK Nutrina a amatérské hráče sdružené kolem NK Zagreb 041, který provozují lidé stavící se proti rasismu a násilí ve fotbale. Aby se Celestine mohl své vášni věnovat, živí se vedle trénování prací barmana. Má však i další metu – prochází regulérním trenérským kurzem s cílem stát se oficiálním trenérem Chorvatské fotbalové asociace.
Na cestě do Evropy však jeho štěstím v neštěstí není jen znovunalezený fotbal. Našel zde také svou životní lásku, sedmadvacetiletou chorvatskou právničku Anamariju, kterou si minulý rok vzal. Jak sám říká, měli spolu klasickou malou katolickou svatbu o 70 hostech, mrzí ho však, že na ni nemohl pozvat svou africkou rodinu. „Bylo to mnohem víc než jen románek. Ona byla tím člověkem, který mi dodával odvahu,“ říká. Ve spojení s jedinečnou příležitostí v NK Nutrina tak zažívá svůj úspěšný restart. Pochvaluje si, že rodiče všech svých dětských svěřenců zná a cítí se v práci velmi dobře. „Ten klub je prostě můj domov,“ uzavírá.
Foto: UNHCR / Zsolt Balla