Estonská vydavatelka a cvičitelka jódy Pamela Maran se před rokem rozhodla k odvážnému kroku - během 10 měsíců vyzpovídat a nafotit 100 estonských babiček napříč celou zemí. Přivedl ji k tomu vlastní bolestivý zážitek, kdy zemřela její milovaná babička. Vždy toužila její jedinečné vzpomínky a osudy zaznamenat. Nestihla to. A s babičkou odešel také její recept na báječné masové taštičky. „Došlo mi, že za dvacet let bude celá generace našich babiček pryč a spolu s nimi i jejich příběhy. Rozhodla jsem se, že když jsem já vzpomínky té své zmeškala, nedopustím to stejné u řady ostatních babiček,” vysvětluje svou motivaci.
Pamelina babička byla podle ní Matkou Terezou rodiny. „Byla velmi pobožná a nikdy jsem ji neviděla rozčilenou. Jen každému žehnala a každého považovala za svou rodinu,” líčí v rozhovoru pro HFC její charakter. Vychodila jen tři třídy základní školy, podle Pamely však oplývala životní moudrostí a obrovským srdcem. Část života prožila na Sibiři, kam byla spolu s mnohými dalšími Estonci poslána v průběhu 2. světové války, a do Estonska se vrátila v 70. letech. Její život byl plný zvratů a neštěstí. Pamelin dědeček byl totiž na Sibiři zavražděn a babička tak musela vychovat tři děti úplně sama. Když se jí podařilo ušetřit peníze na letenky do Estonska, její dům shořel. A v něm i letenky. „Má matka byla během toho požáru vyděšená. Schovala se proto pod postel. Babička jí zachránila život - a tím pádem i ten můj a mých bratrů,” odhaluje Pamela. „Chtěla jsem její paměti nahrát a zapsat na památku pro naši rodinu. V roce 2015 ale prodělala infarkt a během čtyřiadvaceti hodin zemřela,” říká posmutněle. „Když ji záchranáři odváželi do nemocnice, zvedla svou ruku a dala lékařům, kteří ji obklopovali, své poslední požehnání. To byla prostě Ida, má babička.” Po tom, co padla počáteční bolest a oplakávání ztracené milované osoby, se Pamela pustila do intenzivní práce.
Pamela s babičkou Idou a rodinou
Masové taštičky
Estonsko, které shodou okolností letos slaví sté výročí svého založení, má celkem 15 krajů. Pamela proto z každého z nich vybrala 6 až 7 žen a každou z nich vyzpovídala, pořídila portréty v jejím domácím prostředí a zapsala její nejoblíbenější kulinářské recepty. „Tím, že byla většina jejích příběhů o válce a velmi složitých osudech, byla jsem vždy emocionálně vyčerpaná. O válce a zabíjení se mi i zdálo. Vždy, když jsem ale narazila do zdi, jsem si vzpomněla na babičku. Byla mým majákem, vlastně jsem mnohokrát cítila, že byla se mnou,” vzpomíná.
Zažila také mnoho dojemných momentů, které se překvapivě týkaly také jejího života. Když například dělala rozhovor s jednou z babiček, cítila, jak dobře si rozumí. Na závěr se jí svěřila se svou motivací. Shodou okolností rozhovor probíhal ve velkoměstě, kde dříve žila také Pamelina babička Ida. Zpovídané ženě se svěřila, že dělala skvělé taštičky plněné mletým masem, ale recept si bohužel vzala s sebou do hrobu. Nikdo ho nezná. Žena se jí zeptala, jak se babička jmenovala. Když Pamela odpověděla, přišla překvapená otázka: „Ty jsi Idina vnučka? Znala jsem ji. Chodily jsme spolu do kostela.” Pamela byla konsternovaná. Ještě více pak v momentě, kdy žena dodala: „A ten její recept na taštičky s mletým masem samozřejmě znám. Byly opravdu skvělé!”
Sibiřské příběhy
„Mnoho těch příběhů mě velmi zasáhlo,” přiznává Pamela. Jednalo se většinou o příběhy války a deportací. Tisíce Estonců totiž byly mezi lety 1941 a 1949 poslány na Sibiř, mezi nimi i její babička. „Byli to lidé, kteří měli být boháči nebo zrádci. Ve skutečnosti to často byli prostí Estonci,” vysvětluje. Jedna z nich například jako dítě spala týdny v krytu, bez jídla a za častého bombardování. „Když se její rodina podívala ven, všude ležela mrtvá těla. Malé děti se tak musely vyrovnat s takovými horory,” líčí Pamela.
Jiná z babiček zase jako dítě zažila obléhání Leningradu, které trvalo téměř 900 dní a téměř milion lidí při něm přišel o život. „Tahle babička strávila nekonečně nocí v obrovské budově. Děti tam jen seděly a čekaly na smrt. Matky se mezitím snažily venku sehnat pár klacků na oheň, aby jim zajistily aspoň trochu tepla. Otcové bojovali na frontě.” Děti čelily obrovskému hladu a malý bratříček této babičky tam tehdy zemřel. Jí se spolu s matkou podařilo uprchnout, jejich život ale pokračoval tragicky. „Skončily dokonce v koncentračním táboře, kde byla předchozí skupina zplynována a spálena. To bylo už v Estonsku,” pokračuje Pamela. „Tato babička se tam nikdy neodvážila plakat nebo křičet. Bála se, že by spolu s matkou skončily podobně.”
Radost ze života
Podle Pamely všechny babičky, se kterými mluvila, spojuje radost ze života. „V Estonsku podle nich prožíváme nejšťastnější období - není válka, bomby, zabíjení. A to je důvod být šťastný a vděčný.” Přidává, že právě to je také důvod, proč by nás měly příběhy těchto žen zajímat. Abychom byli schopni udržet mír.
Své fotografie spolu s příběhy a recepty stovky estonských babiček pak Pamela zahrnula do 480stránkové knihy. Ta je v současné chvíli v Estonsku bestsellerem a autorka denně dostává řadu dopisů a zpráv. „Lidé jsou vděční, hluboce se jich ty příběhy dotýkají a dojímají je,” zmiňuje. „Láska mé babičky je pak přímo v té knize. A její láska nadále žije v srdcích čtenářů a současně prostřednictvím babiček, které vyprávěly svůj příběh. Dnes mi říkají, že jsem jejich nová vnučka,” usmívá se.
Kolem knihy Pamela podle svých slov zažívá až paranormální situace, kdy věří, že k ní babička Ida promlouvá. Po vůbec první prezentaci při vydání knihy se jí například zdál sen, kdy někdo klepe na dveře. Jakmile je otevře, stojí v nich babička Ida. Má otevřenou náruč a vnučka ji překvapeně objímá. „Ráno jsem řekla své sedmileté dceři, že se mi o babičce zdálo. A ona odpověděla, že jí taky. A tak jsem ji požádala, aby mi řekla, co přesně se v něm dělo,” říká Pamela. Byl v něm Štědrý den a Pamelina matka spolu s ní nadělily babičce Idě vlastnoručně pletené papuče. Ta z nich měla ohromnou radost. „O tom snu jsem pak řekla své matce a ona na chvíli úplně ztichla. Potom se zeptala: ‚Věděla jsi, že jsem jí dala pletené papuče na chodidla na její poslední cestu?’ A já to netušila. Ani má dcera,” pokračuje udiveně. „Možná to byla jen náhoda, ale možná to byla ona. Poslala nám tím vzkaz, že je pořád s námi,” uzavírá.
Foto: Pamela Maran