1. Média už nejsou, co bývala
Doba, kdy měla média monopol na informace, a noviny určovaly, co se čtenáři dozví a co ne, je dávno pryč. Svou autoritu ztratila s nástupem internetu, který přinesl do té doby nepředstavitelnou možnost volného publikování a šíření informací pro kohokoliv. Existující mediální kolosy se s touhle změnou smiřovaly jen těžko, internetu nerozuměly a měnit svůj způsob práce - tradiční žurnalistiku, kde s tématy přicházeli sami novináři - odmítaly. Vznikla tak díra na trhu, kterou zaplnila nová, internetová média jako The Huffington Post. Ta se nebála založit zpravodajství na informacích přímo od svých čtenářů, z internetu a později sociálních sítí – a slavila takový úspěch, že jejich metody nakonec musely přebrat i tradiční média od BBC po MF Dnes. Dnes se na zpravodajských webech běžně setkáváme se zprávami o tom, co se děje na Facebooku nebo Twitteru – což je ovšem ideální předpoklad pro šíření hoaxů, které se na sociálních sítích objeví.
2. Přebírací informační šum
Největší média v Česku i ve světě své informace samozřejmě ověřují. Jak je tedy možné, že se hoaxy občas objeví i tam? Snadno: většinu zpráv totiž nezískávají prací v terénu nebo od vlastních zdrojů, ale z jiných médií, zpravodajských agentur a sociálních sítí. Šíření hoaxu přitom probíhá nejčastěji tak, že na něj upozorní některý menší web – zpravodajský, ale i bulvární nebo satirický. Jeho redaktor najde na sociálních sítích hoax, například informaci o smrti kritika Jana Rejžka na jeho falešném profilu, a zpráva s neodolatelným titulkem „Zemřel Jan Rejžek? Na Facebooku se mluví o jeho smrti!“ je na světě. Novinář z velkého zpravodajského serveru svému kolegovi z malého webu důvěřuje a zprávu přebere třeba jako „Spekuluje se o smrti Jana Rejžka“ - a hoax se dostane k mnohem více lidem než na falešném facebookovém profilu.
3. Dvacet za dvacet
Pro média, aspoň ta seriózní, je šíření hoaxů samozřejmě ostudou a snaží se mu pokud možno vyhnout. Zvlášť v Česku, ale částečně i v zahraničí, tomu ale brání ekonomická krize, ve které se média dlouhodobě topí. V redakcích velkých českých médií se mluví o fenoménu „dvacet za dvacet“ - tedy že jejich velkou část tvoří nezkušení dvacetiletí redaktoři s dvacetitisícovým platem. Na poctivou novinářskou práci se nedostává času, lidí ani financí – proto není divu, že i přes všechnu snahu seriózní zpravodajské weby občas pár hoaxů uveřejní (např. zprávu o Vánočním stromku v Bruselu nebo zprávu o utonutí muslimské dívky v Emirátrech).
4. Pravda prachy nevydělá
Aby toho nebylo málo, zdaleka ne všechny weby, přes které se k nám hoaxy dostávají, jsou zpravodajské. I na českém internetu existuje spousta stránek, které pravdivost informací trápí mnohem méně než počet návštěv a sdílení na Facebooku. Bulvární nebo „zábavové“ weby rády převezmou libovolný vyphotoshopovaný obrázek nebo vymyšlený inspirativní citát, pokud jim přinese čtenost – a pokud je na takový hoax někdo upozorní, chybu napraví jen v tichosti nebo vůbec. Jak řekl Jan Werich: Když už je člověk jednou internetovým podnikatelem, tak má koukat, aby podnikal, a nemarnit čas ověřováním informací.
5. Továrny na hoaxy
Nesmíme zapomínat, že hoaxy se na webech neobjevují jen dílem nepozornosti nebo novinářské nedbalosti, ale také zcela záměrně – jako forma propagandy nebo podpory určitého názoru. U nás jde především o produkci konspiračních webů jako AC24, profesionální tvůrce proruských hoaxů typu Aeronet nebo antiislámská média. Občas nějaký z těchto hoaxů převezme i seriózní zpravodajský web v domnění, že jeho původ je důvěryhodný. Stalo se to i webu Vox.com, který uveřejnil zprávu o tom, že 27 procent francouzské mládeže podporuje aktivity Islámského státu. Článek byl založen na telefonickém průzkumu mezi tisícovkou Francouzů. Když se však čtenáři pustili do zkoumání zdrojových dat, zjistili nejen, že otázka v průzkumu se ve skutečnosti týkala obecné podpory Iráku, ale především, že jeho zadavatelem byla ruská vládní agentura Rusko dnes a jeho hlavním cílem bylo zjistit podporu vstupu Gruzie a Ukrajiny do EU. Zprávu o francouzské mládeži vyrobila z původního průzkumu až kremelská televize RT, odkud se dostala na sociální sítě a nakonec na Vox.com. Podle všeho tak šlo o součást ruské propagandy, která tehdy zdůrazňovala nebezpečí Islámského státu, aby utlumila zájem o dění na Ukrajině.
6. „Je to blbý, to se bude líbit“
Ačkoliv média k šíření hoaxů často přispívají, bez čtenářů, kteří je sdílejí na sociálních sítích, by jejich životnost byla mnohem kratší. Důvody, proč tak rádi sdílíme nepravdivé zprávy, nejsou racionální: psychologové se už několik desetiletí zabývají mechanismy, které náš přístup k informacím ovlivňují. Nejzásadnější z nich je konfirmační zkreslení, tedy naše tendence hledat a interpretovat zprávy tak, aby zapadaly do našeho přesvědčení, a ignorovat ty, které do něj nezapadají. Zatímco odpůrci Davida Ratha se zadostiučiněním sdíleli zprávy o jeho korupční kauze, jeho příznivci je zlehčovali nebo rovnou zavrhli jako součást politického boje. Dva roky starý hoax o zatčení Banksyho, kterou loni vydal satirický web parodující názory konzervativních Američanů, nejvíce sdíleli právě konzervativní uživatelé sociálních sítí. Hoaxu, který potvrzuje naše vidění světa, je těžké neuvěřit.
7. „Sice to není to pravda, ale mohla by být“
A špatná zpráva na konec: když už se hoax dostane do obecného povědomí, je mimořádně těžké ho vyvrátit. Jeho uvedení na pravou míru se totiž zpravidla čte a sdílí mnohem méně než hoax samotný. Může za to další z psychologických mechanismů, jakýsi „efekt opačného účinku“: pokud je naše přesvědčení zpochybněno důkazy o jeho opaku, neustoupíme, ale naopak se v něm utvrdíme. V praxi ho ověřil mimo jiné výzkum michiganského profesora Brendana Nyhana. 1700 respondentům ukázal data a informace o tom, že souvislost očkování a výskytu autismu u dětí je jen vyvrácený mýtus – přičemž se jich předtím i poté zeptal, zda by své dítě nechali očkovat. Výsledek byl jasný: dotazovaní, kteří měli předtím k očkování rezervovaný nebo odmítavý postoj, se ve svém názoru ještě více utvrdili.
Nekonečný boj s hoaxy by bylo snadné vzdát. Naštěstí však existují weby, které to neudělaly a které buď postupně zpřísňují svůj přístup k informacím ze sociálních sítí, nebo se vyvracením hoaxů přímo zabývají. Kromě samotného HateFree je to v Česku třeba stránka Hoax.cz nebo Manipulatori.cz, v celosvětovém měřítku pak web Snopes.com nebo blog Antiviral. Držme těmhle neúnavným a nejspíš i částečně marným pokusům palce.
Přehled námi vyvrácených hoaxů najdete ZDE.