Čtyřiadvacetiletá Adriana Trejtnarová pochází z romské rodiny z Broumova. Studium pro ni vždy hrálo důležitou roli, přestože ona sama zatím není rozhodnutá, čemu by se profesně věnovala nejraději. Brzy ji čekají bakalářské zkoušky na České zemědělské univerzitě v Praze, kde studuje ekonomii. Má za sebou řadu prestižních stáží včetně kanadské ambasády nebo Evropského parlamentu. Přestože má dobře našlápnuto, setkává se čas od času s předsudky a pocitem méněcennosti kvůli svému původu. Přestože vůči různým narážkám na adresu Romů často aktivně vystupuje, není to vždy snadné. „Já si vždycky říkám, že mě přece nemůžou urazit, že vím, kdo jsem a jaká jsem. Ale když ti to pak někdo skutečně pleskne do očí, tak na to se nedá připravit ani zvyknout.”
Adrianin otec pracuje jako zedník, matka vystudovala speciální pedagogiku, nyní se chystá na doktorát a takřka celý život působí jako učitelka v broumovské mateřské škole. Školku založily před více jak dvaceti lety spolu s Adrianinou tetou a babičkou s cílem vytvořit bezpečný a příjemný prostor, kam budou moci chodit děti z různých sociálních a kulturních prostředí. Navštěvují ji celkem asi tři desítky dětí, nyní z většiny romské.
Romství je důležitou součástí Adrianina života. Rodina podle jejích slov dodržuje romské zvyky a tradice, mnozí členové mluví romsky, i když dnes už méně. „Mamka na nás běžně romsky mluví, my se ségrou ale odpovídáme česky,” usmívá se. „Je to škoda, já jí rozumím, ale neumím mluvit. I se za to upřímně stydím. Ráda bych romsky uměla.” Dodává pobaveně, že donedávna ale netušila, že některá slova, která od rodičů zná, nejsou česky. A proto občas nechápala, že jí spolužáci nebo přátelé nerozumí. „Třeba jsem pořád říkala ‚dikh' a lidi se mě ptali, co mám pořád s tím dykem. Nevěděla jsem, že to je v romštině ‚koukni’, předpokládala jsem, že to je česky. Nebo jsem netušila, že žebírka nejsou ‚pašvare' taky v češtině. A takových věcí je víc,” odhaluje. Občas se i setkává s tím, že se někteří lidé diví, proč se k romství hlásí, že ona tak na první pohled nevypadá, proto to podle nich není nutné. Nad tím ona jen kroutí hlavou. „Jsem to já, je to mou součástí,” zdůrazňuje.
Sama
Na svá léta na základní škole vzpomíná Adriana moc ráda. „Měla jsem štěstí na skvělou učitelku, která si mě oblíbila. Už od první třídy se mě snažila dostat co nejdál. Dost se mnou pracovala a mně samotné to i šlo, tak jsem se ani nemusela moc učit.” Od dětství chodila také na gymnastiku, kde jedna ze starších dívek přešla ze základní školy na osmileté gymnázium. „Já ani nevěděla, co to je, ale přišla jsem domů a řekla mamce, že já chci jít taky na gympl,” směje se. A tak šla. Na gymnáziu se pak na rozdíl od základní školy s předsudky a nepříjemnými narážkami od spolužáků setkávala. Myslí si, že i proto, že byla na škole jako Romka jediná, a tak jí to někteří dávali najevo.„Stávalo se třeba, že si ode mě někdo nechtěl něco vzít, protože jsem Romka. Nebo když se při výuce mluvilo o dávkách, všichni se při tom koukali na mě. Přitom my jsme nikdy ani žádné dávky nebrali,” vzpomíná. Podle jejích slov jí chyběl ve škole někdo, v kom by našla oporu, nějaký jiný romský student, co by chápal, jak se cítí. „Já jsem si to občas vyřídila sama fyzicky. Asi dvakrát jsem se na gymplu kvůli tomu porvala,” směje se.
Dnes se jí nepříjemnosti stávají kvůli jejímu původu zřídka. Připouští ale, že pokud se někdy stanou, formuje to značně člověka i jeho sebevědomí. „Pamatuju si třeba dodnes, jak jsem jako malá byla s mamkou u doktora a v čekárně si ke mně nechtěla na jediné volné místo přisednout paní nebo se ke mně chovala pak nevhodně i lékařka.” Podobné zážitky z dětství má v živé paměti dosud. Ilustruje na nich, jak zásadní mohou pro vývoj člověka být.
Nevyžádané poznámky
Ona sama se spíše potýká, jako další Romové, na nichž jejich kořeny nejsou na první pohled zřejmé, s nepříjemnými poznámkami svého okolí na tuto skupinu obecně. Z nevědomosti, že se týkají i jí přímo. Občas před ní lidé na adresu Romů říkají velmi negativní komentáře, ona je ale mnohdy konfrontuje a říká, že se jí to osobně dotýká. V takových případech podle ní bývají lidé zaskočeni.
Adriana studuje třetím rokem na České zemědělské univerzitě obor Provoz a ekonomie. Před pár týdny odevzdala svou bakalářskou práci a čekají ji státnice. To, čemu by se profesně ráda věnovala, stále hledá. Už od střední školy se snaží při studiu pracovat, absolvovala už také řadu prestižních pracovních stáží - jako například na kanadské ambasádě nebo před nedávnem v Bruselu v Evropském parlamentu. Působila ale také v České spořitelně nebo v právní kanceláři. „Chci dělat hlavně něco, v čem budu dobrá, přínosná a čemu budu rozumět.” Dnes na částečný úvazek při studiu pracuje na Úřadu vlády v Agentuře pro sociální začleňování.
Se studiem Adrianě pomáhá stipendijní program Nadace OSF, která podporuje romské vysokoškoláky. „Je to obrovská pomoc z pohledu financí. Ale strašně důležitá je i ta obecná podpora,” říká. „Když jsem přijela do Prahy, byla jsem tu úplně sama, bez rodiny, kamarádů. Nevěděla jsem, jak to tu i ve škole chodí. V tom bylo to stipendium obrovská pomoc. Byli tam další studenti, Romové, rozuměla jsem si s nimi. Mohli jsme si vyměňovat zkušenosti o tom, jaké to je i z pozice Romů. Na škole jsem totiž jako Romka byla zase sama,” pokračuje. „Občas si chceš prostě popovídat i o jiných věcech a najít porozumění.” Velmi jí také pomohla přidělená mentorka, která se ji snažila vést a pomáhat jak s praktickými věcmi, tak i směřováním v životě.
Nastražená
Adriana přiznává, že předsudky má i ona sama. „Už i já mám předsudky. Když mají lidé proti Romům pořád nějaké připomínky, tak už jsem i já předem připravená, že to tak ti lidé dělají. Automaticky,” odhaluje. Osobně to více pociťuje v poslední době, kdy má přítele, který je Rom, a jeho barva kůže je tmavší než její. „Najednou to zažívám, když jdeme do restaurace, i na ulici.”
Připouští, že se na to zvyká špatně. Na život s nálepkou občana druhé kategorie se sice zvyknout podle ní dá, není to však příjemné. „Já si vždycky říkám, že mě přece nemůžou urazit, že vím, kdo jsem a jaká jsem. Ale když ti to pak někdo skutečně pleskne do očí, tak na to se nedá připravit ani zvyknout.”
Foto: Lukáš Houdek