„Nemůžeme vyřešit všechny problémy milionů uprchlíků ve světě, ale můžeme udělat to nejlepší, co svedeme, pro to, aby se věci zlepšily. Myslím, že jsme to udělali a nesemlelo nás to,” říká Andreas Hollstein, 55letý starosta západoněmeckého městečka Altena, které je dáváno za příklad úspěšné integrace nově příchozích. Obec o 17 tisících obyvatelích totiž od roku 2013 dobrovolně přijala na 450 uprchlíků, které se snaží pomocí inovativních přístupů, a zejména respektu a principu aktivního sousedství, začlenit do společnosti. A má úspěch. Nyní se také obec spolu se starostou stali finalisty prestižní Nansenovy ceny, kterou každoročně uděluje UNHCR.
Andreas Hollstein je v Německu známý svým otevřeným přístupem k nově příchozím, ne všem se však jeho přístup líbí. Podle jeho slov jsou na denním pořádku nenávistné zprávy a e-maily, vloni se stal také terčem útoku, kdy byl pobodán nožem. „Cíl, za který bojuji, je správný,” uvedl pro UNHCR. „Do politiky jsem šel s tím, abych dosáhl svých cílů a zaujímal postoje. Není to vždy příjemné, ale stále věřím, že to je správné.”
Aktivní sousedství
Celý koncept úspěšného modelu stojí zejména na otevřenosti místních lidí a koordinované práci úřadů a dobrovolníků. Z nově příchozích se tak snaží co nejrychleji udělat sousedy. A velký důraz proto obec klade na komunikaci. „Chtěli jsme, aby spolu nově příchozí a místní mluvili. I kdyby měli jen užívat gesta, je to pořád lepší, než kdyby nekomunikovali vůbec,” vysvětluje Hollstein. „To znamená, že z anonymní masy lidí uděláme lidi se jménem a vytvoříme si s nimi vztah,” doplňuje. Aby tohoto výsledku starosta docílil, přistoupilo městečko k ubytovávání uprchlíků roztroušeně po městě v bytových domech, kde jinak žijí starousedlíci. Chce tak předejít tomu, aby vznikala ghetta a případné patologické jevy s nimi spojené. Dobrovolníci pak vždy nově příchozí sousedům představí a podporují navázání přirozených vazeb.
Místní úřady také vyvinuly speciální internetový portál, jehož úlohou je propojit schopnosti a dovednosti příchozích s pracovními nabídkami. Velký důraz je proto kladen jak na jazykové kurzy, tak rekvalifikace a samozřejmě co nejrychlejší uplatnění na pracovním trhu. Tento systém tak podle UNHCR velmi rychle a přirozeně pomohl uprchlíkům navázat vztahy s okolím. To potvrzuje také 25letá matka dvou dětí Zarifa Brmaja, která pochází ze syrského Aleppa. Téměř denně za ní dochází německý důchodce ze sousedství, který ji na dobrovolné bázi doučuje němčinu. „Je to tu dobré, protože lidé chtějí pomáhat,” říká. Vedle doučování dochází i na lokální kurzy do dobrovolnického centra Stellwerk. A protože pomoc je skutečně komplexní, myslí dobrovolníci i na skutečnost, že aby mohla nerušeně studovat, musí se někdo postarat o dvojici jejích ratolestí. Proto je během vyučování ve vedlejší místnosti hlídají. „Lidé tu jsou velmi přívětiví,” souhlasí její manžel Shahin. Ten je inženýrem, který po dokončení kurzu německého jazyka nastoupí do služeb obce. „V jiných městech možná takový kontakt mezi lidmi není. Víme, že tu máme velké štěstí,” dodává.
Jsme to my
Vize Andrease Hollsteina byla v tom, že každý uprchlík bude mít někoho, kdo o něj bude pečovat. Jak na bázi pomoci s formalitami ve vztahu k jejich pobytu, tak v osvojení si zásad a způsobu každodenního života v Německu. Uprchlíky současně vnímá jako přínos. „Nově příchozí jsou pro německou společnost přínosem,” shoduje se s ním 68letý dobrovolník a celoživotní obyvatel Alteny Ludger Leweke, který dělá jako dobrovolník mentora dvacítce mladých uprchlíků. Pomáhá jim s hledáním práce i zapisováním se do kurzů. „Ludger mi vysvětlil, jak mít v Německu dobrý život. Jsem mu moc vděčný. Moc mi pomohl,” svěřuje své pocity 23letý Muhannad Alsaour z Damašku.
Podle starosty právě na lidech, jako je Ludger, úspěch celého modelu závisí. „Dobrovolníci jsou páteří naší práce - nic by se bez nich nestalo,” přiznává. „To, co je v Alteně speciální, je komplexní přístup. Neděláme nic, co by se už nedělo někde jinde, ale děláme věci na vysoké úrovni a různými směry,” pokračuje. „Po malých krůčcích můžete udělat něco dobrého pro lidi v nouzi. Nejsou to velká slova politiků, co je důležité. Jsou to lidé tam venku, kteří ukazují humanitární tvář Evropy - a to jsme my,” uzavírá.
Foto: UNHCR/Gordon Welters