Takže už přijeli. Má těch prvních deset pečlivě proscreenovaných křesťanů z Iráku ajfouny? Značkové oblečení mají, a to už jim komentariát na sítích od neděle, kdy přistáli na Ruzyni, stihl vyčíst. Někteří praktičtí lékaři v Jihlavě, kam se nyní přesunuli do pobytového střediska k azylovému řízení, jim dokonce stačili odmítnout povinnou vstupní prohlídku. Vítejte v České republice, Iráčané! Na druhou stranu je to právě tato republika, respektive někteří její občané včetně několika politiků, kteří přesídlení těchto lidí iniciovali, vyjednali, zorganizovali a také zaplatili.
Zopakujme si základní skutečnosti. V Iráku už řadu let (přinejmenším od Druhé války v Zálivu vypuknuvší roku 2003) panuje špatná bezpečnostní situace. Zvláště pak od tzv. irácké krize 2014 jsou zde v pohybu obrovské masy lidí – křesťanů, jezídů, mandejců, muslimů. Celkový počet vysídlených se nyní odhaduje nejméně na čtyři miliony. V části země nazývané Ninivská pláň leží řada bohatých průmyslových měst včetně správního centra oblasti, původně třímilionového Mosulu. Kromě toho je Ninivská pláň historickou kolébkou křesťanství. A vzhledem k aktuálnímu dění se takřka chce říct, že je i jeho hrobem. V roce 2014 dobyla Mosul radikální islamistická skupina, která si říká Islámský stát, a právě křesťané jsou v přední řadě z Mosulu a z dalších míst jejími bojovníky cíleně vyháněni, případně nuceni ke konverzi nebo k placení džizji – daně pro jinověrce, v pojetí Islámského státu však spíše výpalného. Křesťané totiž v zemi patří tradičně k těm bohatším a vzdělanějším, řečeno lidově: „je co si na nich vzít“. Jak ukázaly například nedávno získané snímky zničeného kláštera Mar Elia ze 7. století, islamistické milice si dávají záležet též na likvidaci známek křesťanské přítomnosti v zemi. Ačkoliv tedy křesťané představují jen jednu skupinu vyhnanců, má jejich exodus rysy, kterými je od ostatních skupin více či méně odlišuje.
Skupina 153 Iráčanů křesťanského vyznání, kteří se mají přestěhovat do České republiky v rámci projektu českého Nadačního fondu Generace 21, a jejíž předvoj tvoří prvních deset příchozích z minulého týdne, pochází právě z Ninivské pláně, případně z okolí Bagdádu. Před ofenzívou Islámského státu uprchli na sever do Kurdistánu, případně do sousedního Libanonu, kam moc IS nesahá a kde žijí v uprchlických táborech nebo v provizorních ubytováních, nemají možnost pracovat, jejich děti nechodí do školy. Jejich přežití závisí čistě na humanitární pomoci. Křesťanské komunity se zde často snaží držet při sobě, navzájem se podporovat a pomáhat si. Například arcibiskup Yohanna Mouche, představený mosulské syrsko-katolické diecéze, se do Erbílu uchýlil i s celou svojí církví, čítající kolem 12 000 osob. Pro tyto své svěřence nyní na svých zahraničních cestách sbírá finanční prostředky, z nichž se v Erbílu věřícím přispívá na předražené bydlení nebo na zdravotní péči, vybudoval se z nich katolický kostel (protože ten v kurdském Erbílu nebyl, a lidé z Ninivské pláně se tedy neměli kde scházet), podporuje se z nich arabskojazyčná škola pro jejich děti.
Mezi utečenci v Erbílu působí různé humanitární organizace i solidární jednotlivci a díky nim se se zdejšími křesťany seznámili také zástupci Generace 21. Protože také ti se hlásí ke křesťanské víře, rozhodli se na tomto společném základě s křesťanskými běženci solidarizovat a alespoň některým z nich pomoci. Za přispění svých iráckých přátel tedy nabídli možnost přesídlení do ČR, kterou se nakonec rozhodlo využít právě oněch 153 lidí.
Příprava jejich přesídlení, které by mělo proběhnout v několika následujících týdnech, trvala takřka rok. Všichni zájemci – jsou mezi nimi celé rodiny nebo i jen vdovy s dětmi – prošli ještě na místě bezpečnostními prověrkami, několikerým ověřováním totožnosti a řadou dalších procedur. Generace 21 musela předložit garanci, že se postará o finanční stránku věci – díky českým dárcům a podpoře britské charity Barnabas Fund zatím shromáždila přes 15 milionů a je vázaná po jeden rok pokrývat potřeby přesídlených rodin. Stará se rovněž o ubytování a pracovní příležitosti pro příchozí a o zajištění výuky češtiny a dalších služeb včetně zařazení do domácích křesťanských společenství, která pomohou iráckým rodinám se v Česku zorientovat a uchytit. Česká vláda vyhodnotila projekt jako důvěryhodný na konci minulého kalendářního roku – poté, co zástupci Generace 21 dokonce přivezli představitele jedné z iráckých církví, jenž v Erbílu pracuje s uprchlíky, aby osobně potvrdil, že je tamní situace opravdu tak špatná. Nyní čeští politici budou pečlivě sledovat, zda a nakolik se plán nadačního fondu zdaří.
Je zřejmé, že minimálně nějakou dobu budou stejně pečlivě na stráži i všemožní odpůrci imigrace. Pravděpodobně je to však záhy omrzí, protože vše nasvědčuje tomu, že integrace této skupiny bude víceméně bezproblémová. Ne snad proto, že jsou to křesťané, protože většina Čechů křesťany není, na rozdíl od těch, kdo se k této víře hlásí na Blízkém východě. Avšak svým životním stylem, sociálním postavením a vzděláním (jde o středo- a vysokoškoláky) jsou Čechům velmi blízcí, v uplynulém roce se seznámili s českými reáliemi a tuto zemi si k pobytu cíleně zvolili. Integrační model, který je čeká, je obdobný těm, jež se osvědčily v uplynulých letech například při přesidlování lidí z Volyně, Balkánu nebo z Barmy. Díky nezištnému nasazení malé skupiny aktivistů a přispění velkorysých dárců tak vlastně mohou být ti, kdo proti běžencům tolik protestují, vděční, že sem nakonec přichází „uprchlická smetánka“, a to po cestě tak „umetené“, jak to jen bylo možné. Za to, co prožili doma, si to svrchovaně zaslouží. A ti ostatní si oddychnou, že alespoň těchhle 153 Iráčanů bude moci konečně žít normální život, i když je to vzhledem k rozsahu blízkovýchodní krize jen příslovečná kapka v moři.
Foto: Česká televize (168 hodin)