Angelika Pintířová je čtyřiapadesátiletá řádová sestra, boromejka, která svými aktivitami a vystupováním boří snad všechny stereotypy o řeholnicích. „Říkají mi sestra v akci,“ směje se. Vedle řady dalších věcí už více než deset let pracuje ve výchovném ústavu, kde se snaží mladým lidem porozumět, podpořit je v jejich restartu a bojovat proti jejich stigmatizaci. Pořídila si kvůli nim také poměrně sledovaný profil na Facebooku, aby s nimi držela krok a byla jim blíže. Publikuje na něm překvapivé momentky ze života jeptišky. Je moderátorkou Českého rozhlasu a byla jednou z boromejek, které do poslední chvíle pečovaly o prezidenta Václava Havla. Minulý rok se také osobně setkala s papežem Františkem.
Je všední slunečný den a my se blížíme do malebné vesničky Křešín na Vysočině. Z bílého domku nedaleko kostela vychází žena v hábitu a mává. „Tak jste to našli? Nebloudili jste moc?“ ptá se a zve nás dovnitř do bývalé fary, kde právě s jedním z chlapců žehlí ubrusy. Jsme v detašovaném pracovišti výchovného ústavu Klíčov a mladíci sem jezdí většinou za trest, po vykonání nějakého prohřešku v pražské centrále. Jak se ale dva chlapci, kteří aktuálně v Křešíně pobývají, shodují, je to spíše za odměnu, protože život na bývalé faře je úplně jiný – klidnější. Současně se na ní podle nich stále něco děje a oni se tak nenudí. Sestra Angelika zde s nimi tráví dva až tři dny týdně, pak se většinou vrací domů – do kláštera boromejek v Praze.
Boromejkou od čtrnácti
Ke vstupu do řádu se sestra Angelika, tehdy ještě Ivana Pintířová, rozhodla ve čtrnácti letech. Jak sama říká, nedokáže své důvody jednoduše vysvětlit. „Myslím, že tomu může porozumět někdo, kdo se do někoho opravdu zamiloval. Je to podobný moment, žádná logická úvaha. Bylo to pozvání, které přišlo od Boha. To doplnění, které bych dostala skrz manžela, mi doplní Bůh jinde a jinak,“ vysvětluje. Přestože pochází z věřící rodiny, nerozhodla se ke své dráze řádové sestry na přání rodičů. „Čím jsem starší, tím víc vidím, kolik nám toho rodiče dali. Na druhou stranu mnoho věcí překonali díky víře a vztahu, o který se mohli opřít. A podobně to v podstatě prožívám i já. Vnímám víru jako dar.“
Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského, tedy boromejky, jsou ženskou katolickou kongregací papežského práva. Soustřeďují se na péči o nemocné, chudé i lidi žijící na okraji společnosti. Založena byla v první polovině 19. století. „Každý řád vznikl v nějaké době a pro nějakou potřebu. Naše první sestry ve Francii se staraly o nemocné morem,“ vysvětluje sestra Angelika. „My máme kromě tří obvyklých slibů ještě slib milosrdenství, máme tedy také v Praze nemocnici. Pro mě jsou ale onou morovou ranou dneška mladí lidé, kteří nevědí, co se životem. Často vypadají drze a nepříjemně. Mnohdy je to ale tím, že mají malé sebevědomí a pocit, že nic nedokáží. Nikdo jim neukázal, že jsou lepší, než si oni sami myslí,“ dodává.
Dokonalý komunismus
„Občas si někdo myslí, že bydlíme v kostele (smích). Samozřejmě, že ne. Bydlíme v klášteře. Žijeme v podstatě v dokonalém komunismu, ale dobrovolně jsme si ho vybraly. Lidé si myslí, že nás platí Vatikán. Tak to není,“ říká Angelika Pintířová. Všechno, co sestry vydělají, dávají do společné kasy a v případě potřeby přijdou za sestrou představenou. „Když jsem doma a nejsem tady v práci, máme společný program. Od půl šesté mši svatou, potom společnou modlitbu a to samé v poledne. Někdy mezi tím dělám přípravy. Ale také velký kus našeho domu uklízím, střídáme se v přípravě večeří pro těch 27 lidí, co tam bydlí,“ popisuje denní harmonogram. Když je v ústavu v Křešíně, modlí se často jen ráno a večer. Vnímá jako důležitější věnovat se chlapcům, kvůli kterým tam jezdí. „Třeba včera odpoledne, když jsme měli volno, jeden z kluků přišel, že bychom si mohli zahrát takovou hru. A to je vlastně součást té služby. Když se nudí a neumí si poradit, tak jsem tu od toho, abych mu pomohla. I si třeba s ním hrát,“ usmívá se.
Sestra v akci z pasťáku
„Říkají mi sestra v akci,“ směje se Angelika. Ve výchovném ústavu Klíčov totiž na půl úvazku pracuje už jedenáctým rokem, čtvrtým rokem učí ve Svatém Janu pod Skalou dramatickou výchovu, kterou vystudovala, stará se o papežská misijní díla v pražské arcidiecézi a občas moderuje pořad Jak to vidí... na ČRo Dvojka. Práci s mládeží, kterou společnost vnímá jako problémovou, považuje za své poslání a naplnění slibu svého řádu. Využívá při ní své empatie a mnozí mladí muži, kteří jí procházejí rukama, to oceňují. Někteří s ní udržují kontakt i po opuštění ústavu.
Se svými svěřenci se snaží udržovat přátelské vztahy. Jak ale sama říká, nastavuje poměrně přísně jasná pravidla „Snažím se jim ukázat, že ty nároky, které máme, jsou proto, aby z nich něco vyrostlo. Někdy opravdu musím držet ty hranice, jindy se zase díky nim spoustu věcí naučím,“ vykresluje.
Na tom se shodují také Petr s Martinem, dva mladíci, kteří v Křešíně aktuálně pobývají. Martin navíc se smíchem popisuje své zděšení, když do vesnice před týdnem přijel a uviděl před domem stát jeptišku. „Lekl jsem se, že to tu bude jako v klášteře, že se budeme muset modlit a tak. S paní vychovatelkou se ale dá vycházet, můžeme se s ní dívat třeba na hokej. Opravdu jsem nečekal, že bude rozumět zrovna hokeji,“ kroutí hlavou. „Překvapuje mě taky, když si za námi přijde sednout, popovídat si nebo se s námi koukat na televizi. Od jeptišky bych spíš čekal, že bude někde sedět a modlit se.“ A pokračuje hodnocením, že je přísná a trvá na stanovených pravidlech. „Je to fajn spolupráce, ale je taková jiná než s ostatními. Je přísnější, ale má na všechno ohled. Třeba při vaření se na mě ostatní vychovatelé spíš koukají. Paní Angelika ale přijde a pomůže mi nebo mi poradí.“ Pochvaluje si, že se sestra dokáže vcítit do jejich problémů s rodiči nebo závislostí na drogách.
Rozpaky, které její vzezření a životní styl u chlapců někdy vyvolává, Angelika bere s nadhledem. „V první chvíli se divně dívají. Občas, když někam jdeme, se ptají: 'To půjdeš takhle?' Při práci se totiž často převleču do džín a trika a oni mají někdy strach, že s nimi půjdu v hábitu ven mezi lidi,“ směje se. „Někdy se ptají na Boha, někdy se z legrace ptají na sex. Provokují mě tím, ale ono to na druhou stranu dává možnost se o těch věcech bavit. Mluvit o vztahu a o tom, co znamená sex v životě lidí.“
Cejch kluků z pasťáku s pistolí za pasem
Angeliku však netrápí jen problémy mladíků, se kterými se během své služby v Křešíně setkává. Je si také vědoma nerovné startovní pozice, kterou budou po odchodu z ústavu díky škraloupu pasťáku mít. „Řada lidí má předsudky vůči lidem, kteří prošli nějakým výchovným zařízením. Kluci se pak s nimi také potýkají. Lidé se bojí toho, co asi provedli, když pasťákem prošli,“ říká. Nejčastěji jde o chlapce v soudem nařízené ústavní výchově nebo o ty, které do ústavu přihlásili dobrovolně jejich rodiče pro absence ve škole nebo problémy s jejich autoritou. „Jde o to jim pomoct rozvinout se, překonat obtíže a přesvědčit je, že stojí za to chodit do školy nebo odhalit, jaké mají v sobě dary. Lidé mají někdy dojem, že mají pistoli za pasem a něco hrozného provedli. Často je to ale jen o tom, že si s nimi rodiče neví rady.“
Angelika však dodává, že se v okolí setkává i s mnohými lidmi, kteří předsudky dají stranou a snaží se chlapcům dát šanci. „Třeba tady pan farář v Křešíně. Kluci chodí brigádně uklízet kostel. Sám říká: 'Jednak nám to pomůže a jednak chci tady ukázat lidem, že ti kluci jsou i něčeho schopní.' Samozřejmě občas něco provedou, ale nikdo z nás není dokonalý a nikdo z nás taky není dokonalý hned.“
Jeptiška na Facebooku
Práce s mladými lidmi přivedla Angeliku Pintířovou k založení facebookového profilu. Na tom sdílí zejména momentky ze svého života. Snímky krajin, střech pražských domů nebo snímky z kostelů a náboženských setkání střídají také momentky, které Angeličinu povahu trefně vystihují, protože si sama ze sebe dělá legraci. Dnes na něm má víc jak dva tisíce přátel a další patnáct stovek sledujících.
Foto: FB Angeliky Pintířové
„Facebook jsem si založila, protože ho měli kluci a mě zajímalo, jak s ním vlastně pracují i co je tam za různá nebezpečí,“ osvětluje své důvody pro registraci. „Někdy skrz něj udržuju kontakt s kluky, kteří tudy prošli. Třeba nám dají vědět, jak na tom jsou. Dnes už tam mám víc než 2000 přátel a občas mě tam i někteří požádají o modlitbu, takže jsem našla i další jeho rozměr,“ doplňuje.
Foto: FB Angeliky Pintířové
Václav Havel a svoboda
Sestra Angelika byla jednou z pěti boromejek, které se až do posledních chvil staraly o Václava Havla. „Byl velký dar potkat takhle kvalitního člověka opravdu nablízko. Z mého pohledu ho charakterizovala taková úcta vůči komukoliv. Bavit se s každým s úctou, i když to byli jeho političtí rivalové. Nikdy o nich nemluvil pohrdlivě nebo urážlivě.“
Jako jeden z velkých společenských problémů Angelika vnímá nejasnou definici svobody a její výklad. Zejména mladí lidé pak podle ní nevědí, jak se mají chovat. „Proto se je to snažím učit i třeba při vaření. Aby tomu dali tu péči. Když něco dobrého chceš, musíš do toho investovat. Ne vždy je jednoduché to u vaření ustát a nechat toho kluka dovařit samotného - když mu vše padá a trvá to třikrát dýl,“ usmívá se. „Svoboda s sebou přináší obrovskou zodpovědnost a má i své hranice. Někdy jako kdyby těm mladým lidem nikdo neukázal, že určité meze jsou také jejich ochranou. V poslední době mi přijde, že se otevřel prostor svobody, ale nám chybí právě zodpovědnost. A pořád čekáme, že přijde někdo, kdo řekne, co tedy máme dělat a zbytečně máme z řady věcí strach,“ uzavírá.
Foto: Lukáš Houdek