Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.
Přijít na to, že je Anička nedoslýchavá, se podařilo až díky urputnosti její maminky teprve po několika měsících, kdy byla na světě. Její první dětská lékařka totiž považovala za běžné, že miminko příliš nereaguje na žádné zvukové vjemy. Až druhá lékařka jejich podezření uvěřila a poslala je k odborníkovi. Maminka byla a je Aniččinou oporou od dětství – pečlivě se o ni starala, podporovala ji a dělala všechno pro to, aby se i přes svůj hendikep cítila dobře.
Sluchadlo Anička dostala, když jí byly 4 roky. Intenzita okolních zvuků – větru, projíždějících aut nebo metra – ji nejprve zaskočila, ale jakmile si na ně zvykla, začala si nové zvuky užívat. Najednou dobře slyšela rodiče a rozuměla pohádkám v televizi.
Posměšky i přijetí
Svého prvního školního dne se nemohla dočkat a hned se skamarádila s dalšími dívkami. Některé děti si z jejího postižení dělaly legraci a posmívaly se jí. Ostatní děti ji ale braly takovou, jaká je, a její postižení neřešily. I proto dnes slyšícím vzkazuje, aby na ty se sluchovým postižením brali ohledy. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká.
Na paní učitelku z první třídy Anička vzpomíná ráda, především na její laskavost a pozornost. Vždy, když mluvila ke třídě, stála vedle ní a mluvila nahlas a bylo-li to třeba, informaci několikrát zopakovala. Nyní je Anička na druhém stupni a i tam se setkává s ohleduplností ze strany pedagogů.
Nemáme se za co stydět
Nepříjemné zážitky se slyšícími lidmi se jí nevyhýbají, ale cítí silnou oporu v rodině, a tak se je snaží brát s nadhledem. I její sestra má sluchové postižení, takže má vedle sebe blízkého člověka, který čelí podobným strastem. Znakový jazyk zatím neumí, ale ráda by se ho naučila. Lidem, kteří se v jejím okolí vyskytnou nově, o svém postižení neříká, dokud se sami nezeptají. Svět neslyšících podle ní vystihují nejlépe tato tři slova: úsilí, soustředění a odezírání.
„Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní. A když se vám někdo posmívá nebo si z toho jakkoliv utahuje, tak se nenechte srazit dolů,” říká Anička. „Maminkám neslyšících a nedoslýchavých dětí vzkazuju, aby děti podporovaly, naučily je sebedůvěře a nebyly z toho smutné, protože to děti nepotřebují,” dodává.
Anička se hojně věnuje pohybu – gymnastice, atletice, tancování a míčovým hrám. Dříve také hrávala na flétnu. Jejím aktuálním snem je věnovat se cheerleadingu. Sama sebe vidí jako rozumnou, laskavou a cílevědomou a v dospělosti by se ráda stala psycholožkou pro děti s postižením.
Foto: Eliška Podzimková