Anita je mladá žena z Ugandy. Do německého Mnichova přiletěla přímým letem z Kampaly před dvěma lety. Momentálně žije v uprchlickém táboře Grandhotel Cosmopolis a studuje. Doufá, že bude moct v Německu zůstat a dokázat svému okolí, že je schopnou soběstačnou ženou. Jak se v Německu cítí, z jakého důvodu opustila Ugandu a jak se jí žilo v uprchlických táborech? O tom vypráví v následujícím rozhovoru.
Jaká byla tvá profese, než jsi z Ugandy odešla?
Byla jsem ošetřovatelkou. Kvůli finančním problémum jsem tu práci už ale dál nemohla dělat. Byla to pro mě velmi složitá situace. Můj táta musel navíc platit všechna má studia a bylo to dál neúnosné. Už tehdy jsem začala přemýšlet, že s tím budu muset něco udělat. Následně jsme v naší oblasti měli politické problémy a tak jsem se definitivně rozhodla odejít. Díky mé práci mi lidé z mého okolí pomohli dostat se do Německa.
Co bylo přesně tím momentem, kdy sis řekla, že musíš odejít?
Je to obrovské rozhodnutí. Měla jsem problémy v souvislosti s politickou situací, měla jsem problémy v práci, nebyla jsem schopná zaplatit školné. A nedokázala jsem se dál dívat na mého tátu, který živořil jen proto, abych se já měla lépe. Přišel moment, kdy jsem musela udělat změnu a to obrovské rozhodnutí. I když toho někdy lituju, protože mi neskutečně chybí můj táta a je strašně těžké být tu úplně sama.
Jaký je teď tvůj status?
Požádala jsem o azyl. Stále čekám na pohovor, který o mém osudu rozhodne. A popravdě ten pohovor vlastně ani raději nechci. Jsem spokojená s tím, jak to je teď. Protože můžu chodit do školy. Jediné, co teď chci, je pokračovat ve studiu. Právě jsem dokončila střední školu a jsem z toho nadšená. Teď od září budu ve studiích pokračovat na vyšší odborné škole, abych se mohla stát šéfkuchařkou.
Myslíš, že je reálné, abys v Německu dostala azyl?
Teď na to asi nedokážu odpovědět. Pro mě je teď úplně nejdůležitější, abych mohla chodit do školy. Na ostatní věci se snažím nemyslet. Ale rozhodně tu chci zůstat. Na sto procent!
Je to možná hloupá otázka, ale proč?
Není to hloupá otázka (smích). Chci prostě lepší život. A i když mi můj táta strašně chybí, myslím na něj totiž skoro pořád, chtěla bych žít tady. Doufám, že mě někdy bude moct přijet navštívit. Jediné, co bych si vlastně momentálně přála, je mít vlastní malý byt - nebo aspoň pokojík - a moct studovat. To je pro mě momentálně nejdůležitější.
Co bys chtěla dělat, až školu dokončíš? Chtěla bys být skutečně šéfkuchařkou?
To je přesně můj sen. Miluju, když můžu pomáhat v kuchyni (pozn. red. myšleno v kuchyni Granhotelu Cosmopolis). Někdy, když jdu do restaurace, a ochutnám jídlo, které mi přinesou, pomyslím si, co je to za břečku. Takže bych ráda vařila jinak. Chtěla bych lidem nabídnout něco čerstvého a zdravého.
Jak se v Německu cítíš?
Je to tu skvělé. Někdy to je, pokud mám být upřímná, ale horší. Lidé se totiž moc nechtějí s žadateli o azyl bavit. Jsme vnímáni jako lidé, kteří nemají žádný cíl, pro některé nejsme nikdo. A to je občas strašně těžké. Teď jsem si ale našla pár přátel, mám dost práce se školou, takže se mám zatím dobře.
V Grandhotelu bydlíš od svého příjezdu do Německa?
Ne. Nejdříve mě umístili do vesnice Schwabmünchen, což bylo, upřímně řečeno, jedno z nejtěžších období v mém životě. Bylo to peklo na zemi. Zažádala jsem si o změnu zařízení, což trvalo skoro půl roku.
V čem to bylo tak těžké?
Nepohodla jsem se s některými lidmi. Někteří lidé, kteří v tom táboře žili, nechtěli dělat nic. Chtěli jen sedět a čekat na peníze od sociálky. A já jsem sem kvůli tomu nepřišla. Jsem zvyklá za peníze, které dostanu, odvést nějakou práci. Jsem už unavená z toho, že dostávám peníze za nic. Chci si je odpracovat.
A můžeš legálně pracovat? Není to nelegální?
Myslím, že to tak bylo dřív. Zákony se teď ale rychle mění a mám dojem, že můžeš pracovat po třech měsících od podání žádosti o azyl. Kdybych teď nechodila do školy, hned bych se snažila si nějakou práci najít. Chci totiž jednou něco dokázat.
Jak bys tábor ve Schwabmünchenu popsala?
Je to snad nejhorší místo, kde se člověk kdy může ocitnout. Největším zklamáním pro mě byli tamní sociální pracovníci. Někteří byli strašně arogantní a zlí. Když jsem například do tábora přišla, měla jsem s jednou pracovnicí přijímací pohovor. Ji ani nenapadlo, že rozumím německy. Povídaly jsme si v angličtině o mé situaci a ona pak utrousila ke kolegům něco urážlivého na mou adresu v němčině. A já tomu rozuměla. Rozčílilo mě to, a tak jsem ji s tím konfrontovala. Nechápu, jak si něco takového může sociální pracovnice dovolit. Vím, že všichni nejsou takoví. Já mám s těmi ve Schwabmünchenu ale hrozné zkušenosti. Dívali se na nás, jako bychom byli tupí. A také tak s námi jednali. Pohlíželi na nás, jako bychom byli vypočítaví. Ano, mohla bych si vzít nějakého Němce, abych dostala papíry, ale tohle není můj styl. Pomoc samozřejmě vítám, ale vycházím z toho, že si můžeme pomoct vzájemně. Nechci, aby ta pomoc byla jednostranná. Ve Schwabmünchenu tohle ale neviděli. Dávali mi najevo, že jsem jen hloupá nicka, která jen přišla využít pohostinnosti Německa. Situace se musí změnit. Není přece možné, aby někteří sociální pracovníci byli k uprchlíkům, které ani neznají, tak nechutní.
Jaké byly v táboře ve Schwabmünchenu životní podmínky?
Bydlela jsem tam ve velmi malé místnosti s dvěma dalšími ženami. Neměly jsme vůbec žádné soukromí. Samozřejmě si ty, se kterými budete sdílet pokoj, nemůžete vybrat. Jsou to cizí lidé, proto se může vyskytnout i řada konfliktů. A přesto tam s nimi musíte být i nadále. I teď, když bydlím v Grandhotelu, si samozřejmě nemůžu vybrat, s kým budu na pokoji. A tak žiju s někým, koho jsem nikdy neviděla. V Grandhotelu je ale situace úplně jiná. Většina mých blízkých přátel je právě odtud. Dělají pro nás maximum. A to je taky důvod, proč jsem teď tady (pozn. red. Anita pomáhá při organizaci třítýdenního Festivalu míru, který se koná pod otevřeným nebem v centru Augsburgu). Chovají se ke mně úžasně a já se jim to teď snažím aspoň trochu oplatit.