Zmírnit následky války na životech těch, kteří se sice z válečné fronty vrátili, přinesli si však viditelné poškození, jenž jim značně ztěžovalo návrat do života, chtěla americká sochařka Anna Coleman Ladd. Poté, co se v roce 1917 přestěhovala do Francie, chtěla využít své umění ke zkvalitnění života válečných veteránů první světové války, kteří při bojích přišli o části obličejů. Byla jednou z mála těch, kteří pro takto postižené vojáky vytvářeli unikátní věrohodné masky z posmaltovaného kovu, které jím umožňovaly snazší návrat do života a znovuzapojení do společnosti bez toho, aby na první pohled vzbuzovali šok okolí. Za více než rok svého působení vytvořila masky pro bezmála stovku lidí. Za své nasazení a obětavost byla roku 1932 oceněna Řádem čestné legie, nejvyšším francouzským státním vyznamenáním.
Anna Coleman Ladd se narodila v červnu 1878 ve Filadelfii, umělecké vzdělání v sochařině získala v Paříži a Římě. Roku 1905 se vrátila spět do Spojených států, vdala se za lékaře Maynarda Ladda a pokračovala ve studiích na Boston Museum School. V roce 1917 se s manželem přestěhovali do Francie, kde on získal místo u kanceláře pro záležitostí dětí Červeného kříže v městečku Toul. Právě tam se setkala s Francisem Derwentem Woodem z pařížského Oddělení masek pro znetvořené obličeje. Jeho práce ji nadchla. Založila proto pod Americkým Červeným křížem vlastní maskové studio. To vytvářelo obličejové masky pro muže, kteří se z První světové války vrátili z fronty se znetvořeným obličejem. Snažila se jim tak vracet jejich ztracené sebevědomí, důstojnost a dopřát jim co nejúspěšnější návrat do společnosti.
Vojáci přicházeli do Laddina ateliéru, kde pomocí plastelíny a hlíny sochařka vytvořila na základě jejich obličeje a jeho symetrie formu pro vymodelování protézy jeho poškozené části. Podle té pak vytvořila extra tenký pozinkovaný kovový odlitek. Základ masky pak byl pomalován smaltem tak, aby co nejpřesněji odpovídal tónu jejich pokožky. Ona sama ji pomalovávala přímo při nasazení na obličej veterána, aby co nejlépe zachytila barvu jeho kůže. Pokud se jednalo o rekonstrukci částí obličeje, které běžně obsahují ochlupení, užívala skutečné vlasy k vytvoření co nejvěrohodnějších obočí, řas nebo knírů. Maska pak byla na obličej veterána připevněna pomocí slabých strun, případně na brýle - v závislosti na jejím typu.
Jen za jeden a půl roku své činnosti vyvinula téměř stovku masek. Krátce po konci války nedokázal Červený kříž už nadále její činnost dotovat, proto její studio bylo zavřeno a Anna se vrátila do Bostonu, kde pokračovala ve své umělecké tvorbě.
V roce 1932 jí byl udělen Řád čestné legie, nejvyšší francouzské státní vyznamenání. V roce 1936 pak odešla do důchodu, který se rozhodla strávit v Kalifornii. Zemřela o tři roky později.
Foto: Library od Congress