Sestra Anne Marie původem z Konga pracuje ve stacionáři pro sirotky v jedné z materiálně nejchudších zemí světa – ve Středoafrické republice (SAR). Proč se rozhodla stát se jeptiškou? „Cítila jsem to jako svoje povolání, následovat Krista. Někdo je povolán k tomu, aby se vdal nebo oženil, já jsem cítila, že chci pracovat pro řád. Když jsem v řádu, mám více svobody a prostoru sloužit ostatním,“ usmívá se. Ve své práci pak pečuje o sirotky. „Jsou tu totální sirotci, nemají ani mámu, ani tátu, kteří třeba oba zemřeli. Nebo mají jen jednoho z rodičů. Někdy jsou tu i děti, které rodiče mají. Ale jsou nemocní nebo hendikepovaní, prostě se nemohou o své děti postarat,“ objasňuje řádová sestra. Do stacionáře pak přijímají i děti z rodin, v nichž děti nepovažují zcela za vlastní. „Sirotci se často dostávají do rodiny, kde je nechtějí přijmout. Rodiče tam už mají své děti, někdy je to hodně dětí, proto další nechtějí. Jiné rodiny si sice děti nechají, ale tam často pracují jako otroci. Chodí dřít na pole, chodí pro vodu, nosí dřevo, jsou to v podstatě sluhové, znají jenom práci a nechodí do školy. Děti, co sem docházejí, jsou doma často perzekuované a nedostanou doma najíst. I celý víkend nic. Panuje tady skutečná chudoba, taková, že děti nemají co jíst. Představ si chudobu, když si třeba musíš vybrat jen jedno dítě, které uzdravíš, na zdraví ostatních nemáš.“ Sestra Anne Marie si myslí, že chudoba ale není jen materiální – je také duševní a duchovní. „Chudoba je to, když se nechceme učit od druhých,“ tvrdí a dodává: „Chudoba je absence změny, když nechceš nic měnit. Bohatství je o otevřenosti změnám, inovacím, rozvoji. Chudoba je opakování toho samého: ono se to dělá takhle a takhle a my nic nechceme měnit. Chudoba je o lenosti a ignoraci, když chybí chuť rozvíjet se.“
Proč jste se rozhodla pro život v řádu?
Cítila jsem to jako svoje povolání, následovat Krista. Někdo je povolán k tomu, aby se vdal nebo oženil, já jsem cítila, že chci pracovat pro řád. Manželské páry samozřejmě taky následují Krista. Ale když jsem v řádu, mám více svobody a prostoru sloužit ostatním.
Z jaké rodiny pocházíte?
Narodila jsem se v Kongu ve vesnici Bokwa. Nás bylo osm, 4 holky a 4 kluci, já jsem byla šestá v pořadí. Jsme křesťanská rodina, katolíci. Táta je katecheta (pozn. vyškolený kazatel), takže už od dětství jsem měla ke křesťanství silný vztah. Navíc blízko nás žily sestry řádu Malých sester Ježíšových. Nebyli jsme nijak bohatí. Měli jsme pár kousků oblečení, které jsme si my děti střídaly. Táta měl diabetes a máma astma a sestry nám chodily pomáhat. Mně se to moc líbilo, už jako dítě jsem si řekla - to bych jednou chtěla dělat. A ze všech sourozenců jsem jediná, kdo má maturitu. S osmi dětmi na malém městě to nešlo, aby všichni vystudovali. Jedna moje sestra vystudovala na zdravotní sestru, dělá teď porodní bábu. Když jsem byla na základce, bylo nás tehdy třeba 50-60 žáků ve třídě. Sem tam si rodiče mohli dovolit koupit mi sešity a křídu.
Když říkáte ne moc bohatá rodina, co to v Kongu znamená?
Jsem z malého města. Měli jsme ale velký dům, prostorný, s pozemkem. Všechno bylo prosté a jednoduché, ale měli jsme důstojný život. Spali jsme na zemi. Měli jsme jednu mísu, ze které jsme jedli všichni. Jedli jsme minimálně dvakrát denně. Máma vždycky nechávala kousek večeře na ráno, na snídani. Občas jsme měli hlad, ale to bylo spíše vzácné. Vždycky trochu bylo. Když už nic nebylo, šli jsme na pole a vzali si pár brambor. Vařili jsme na ohni v domě, hrnec se položil na tři kameny. Dneska už se třeba místo kamenů používá kovová mřížka. Všechnu vodu, co jsme potřebovali na celý den, jsme museli donést domů v kanystrech na hlavě, byla docela daleko. Ale všichni to měli pro vodu daleko. Táta byl původně sirotek a máma, jak jsem říkala, měla křehké zdraví. Oproti mému dětství se podmínky v Kongu hodně zlepšily.
Jaký názor máte na situaci v Kongu dnes?
V Kongu je všechno, co lidi potřebují. Ale mocní se pořád perou. Válka je v první řadě politická záležitost, je záležitostí velkých a mocných a dopadá vždycky na obyčejné lidi. Já si pamatuju, že jsme měli hodně komunitní život. Lidé byli solidární, když se něco pokazilo, všichni to šli opravit. Třeba šli všichni spravit poničenou silnici, a to v sobotu.
Lidé v Evropě často vnímají africké státy jako stejné, bez rozdílu. Vy jste žila v několika státech Afriky, jsou mezi nimi velké rozdíly?
Nevnímat rozdíly je samozřejmě nesmysl. My jsme tu tři řádové sestry, dvě z Konga, jedna z Burundi, a všechny jsme jiné. Třeba jen moje provincie v Kongu je třikrát větší než celá Rwanda. Já jsem žila a pracovala v šesti zemích Afriky a taky na Haiti. Například v Kamerunu jsem byla tři roky, do roku 2002. Je to tam hodně jiné než v Kongu. Co se týká chudoby, nebyla tam tak akcentovaná. Co mě třeba zaujalo, je, že děti dostávají od rodičů peníze, aby si mohly koupit jídlo přes den i podle vlastního výběru. Děti jsou zvyklé mít peníze a být za ně odpovědné. V Kongu se takhle peníze dětem nedávají. V Kamerunu taky mají dobré jídlo. Pak jsem žila osm let ve Rwandě. Tam jsou více rezervovaní, tišší až odtažití. Mluví potichu, dokonce i chodí potichu, dávají si hodně načas. V Kongu jsou naopak lidi hodně extrovertní, v Kamerunu taky. Ve Rwandě jsou děti ve školách většinou na internátech, celý rok se nevidí s rodinou. A pokud nemají peníze na cestu, nepřijedou domů ani na Vánoce nebo Velikonoce. Afrika je sice jeden kontinent, ale každá země je jiná a v každé zemi přistupují jinak k životu.
Proč myslíte, že to tak někteří lidé z Evropy vnímají?
Já už jsem byla v Americe i Evropě, v Itálii na studiích. Sama jsem se s tím setkala. Lidé nemají dost informací, je to neznalost. Stejná jsem byla já, když jsem viděla bělochy, byli pro mě stejní. Češi, Italové nebo Němci - neviděla jsem rozdíl na první pohled. Když jsem ale cestovala, začala jsem ty rozdíly vnímat. Bez cestování je nevidíte. To je přístup, který jsem se naučila. Bez té zkušenosti bych byla stejná. Je hrozně důležité se o jiné lidi zajímat a navázat osobní dialog. Díky tomu se naučíte rozlišovat. Pak jsou takoví lidé, kteří pořád kritizují a mohou být i rasističtí. Záleží jim jenom na tom, kdo je bílý a kdo černý. Když se nezajímáš o osobní příběh člověka, nemůžeš rozlišit, že za barvou kůže je něco víc. Když vidíš bílého, spojíš si to s bohatstvím, když vidíš černou kůži, spojíš si to s chudobou. To není spravedlivé. Skutečné bohatství je v poznání druhého člověka, ne v materiálních věcech.
Česká organizace SIRIRI zde postavila stacionář. Jak to funguje?
Stacionář je centrum pro děti, především sirotky. Jsou tu totální sirotci, nemají ani mámu, ani tátu, kteří třeba oba zemřeli. Nebo mají jen jednoho z rodičů. Někdy jsou tu i děti, které rodiče mají. Ale jsou nemocní nebo hendikepovaní, prostě se nemohou o své děti postarat. Neděláme žádné rozdíly, nerozlišujeme ani podle náboženství, ani podle kmene. Pomáháme i rodinám. Je to projev milosrdenství. Samozřejmě nemůžeme brát všechny. Když třeba přijde máma a má pět dětí a všechny chce dát k nám, my je vzít nemůžeme. Já vždycky jdu tam, kde bydlí, a zmapuju situaci, jestli je to vhodný adept.
Jak to vypadá v „terénu“?
Především zjišťuju, u koho dítě bydlí, jak žije. Zjišťuju konkrétní problém, důvody přijetí k nám jsou různé. Sirotci se často dostávají do rodiny, kde je nechtějí přijmout. Rodiče tam už mají své děti, někdy je to hodně dětí, proto další nechtějí. Jiné rodiny si sice děti nechají, ale často tam pak pracují jako otroci. Chodí dřít na pole, chodí pro vodu, nosí dřevo, jsou to v podstatě sluhové. Znají jenom práci a nechodí do školy. Když takové dítě přijde k nám, věnujeme se mu ve škole, pak i odpoledne po ní, děláme například řemesla. Máme taky doučování a v pátek se hromadně uklízí. Děti, co sem docházejí, jsou doma často perzekuované a nedostávají tam najíst. I celý víkend nic. Často k nám chodí prosit v sobotu a neděli o jídlo. Snažíme se trochu dětem odlehčit. Dám jim, co můžu, alespoň sklenici vody, sušenku. Panuje tady skutečná chudoba, taková, že děti nemají co jíst.
Jaké jsou příběhy takových dětí?
Je tady třeba kluk, jehož táta hodně pije, bezdůvodně ho bije, je často opilý. Doma je jich šest dětí. Maminka umřela. Když táta přijde domů, řekne, že už jedli a najíst nedostanou. Tak raději nejsou doma, pobíhají často tady kolem stacionáře. Jiný kluk mi teď říkal, že jim nedávno táta zničil pomůcky do školy, zlámal tužky a roztrhal sešity. Když si děti chtěly dělat domácí úkoly, poslal je pro vodu a pro dřevo. Posílá je pro vodu i v noci. Děti se bojí. Jedna věc je, že jim někde nedají najíst, druhá věc je zničit jim věci do školy. To je strašné.
A nějaký pozitivní příklad?
Třeba devítiletá Nataša ztratila tatínka i maminku. Šla k tetě, ale její manžel ji doma nechtěl, mají svých šest dětí. Takže ji vyhodil na ulici. Podařilo se mi s ním nakonec domluvit, že se o Natašu postarám, že bude chodit do školy a bude mít co jíst, ale oni ji nechají alespoň přespávat doma. Ne všechny děti jsou v tak vyhrocené situaci. Ve většině rodin se k nim chovají dobře, jen prostě rodiče nemají prostředky a nedokážou se o ně postarat. Tady to pak funguje jako v rodině. Snažíme se vychovat novou generaci dětí, která se takhle ke svým budoucím potomkům chovat nebude. Já si pamatuju, jak Nataša vypadala, když přišla - byla hrozně zanedbaná, špinavá a polonahá v roztrhaném tričku. Ostatní děti jí ale udělaly copánky, učesaly ji. Děti občas samy přijdou za námi sestrami a řeknou: „My víme o dítěti ve vesnici, které strašně trpí, nemůžeme ho sem dostat?” I místní děti se učí starat o ostatní. Děti samy neakceptují situaci jiného trpícího dítěte a upozorňují na nespravedlnost.
Pro lidi v Evropě je možná těžko představitelné vyhodit dítě z domu. Co je za tak tvrdým chováním?
Pro mě to není normální. Naprosto nepředstavitelné. Neumím si to odůvodnit, nechápu to. Nemyslím si, že to je chudobou. I když jsi chudý, něco máš a je normální se o to dělit s dětmi. Já se snažím všechny děti vést k respektu a lásce k rodině, i když se v ní dějí špatné věci, protože rodiny vždycky musí nějak žít pospolu. To je moje poslání a to poslání mám ráda. Je tu u nás střídavě sto padesát až dvě stě dětí a každé dítě má jinou zkušenost. Dítě mi třeba řekne, že nepůjde domů, tak ho doprovodím. Musím se pořád dohadovat s lidmi, u kterých děti žijí. Snažíme se s nimi dělat kompromisy. Snažíme se domluvit třeba alespoň to, že děti budou doma pomáhat, ale ne otročit.
Nebojíte se někdy?
Já už vím, jak se v tom pohybovat, znám jejich psychologii. Přijdu, začneme si povídat, začneme neutrálními otázkami, pak až přejdu k problémům. Respektují mě. Nikdy se mi nestalo, že by na mě někdo fyzicky zaútočil. Je to taky respekt ke katolické misii. Někdy jsou opilí, ale já mám dobrou taktiku. Ve Rwandě jsem pracovala v psychiatrické instituci a naučila jsem se pracovat s agresí, naučila jsem se navazovat rozhovor. Musíte taky mít dobrý odhad, musíte například vědět, kdy přestat.
Jak vy sama chudobu vnímáte?
Chudoba není jen materiální. Je i duševní a duchovní. Nemáš co jíst, nemáš si co obléci, ale to samo o sobě neznamená, že jsi chudý. Bohatství je například ve vztazích. My tady teď jsme si sice navzájem nedali peníze, ale to, jak se teď bavíme, nás obohacuje. Chudoba je to, když se nechceme učit od druhých. Bohatství je být druhému otevřený. Chudoba je, když nechceš nic měnit. Bohatství je o otevřenosti změnám, inovacím, rozvoji. Chudoba je opakování toho samého, o nechuti cokoliv změnit. Chudoba je o lenosti a ignoraci. Třeba když někdo něco pěstuje na poli. Jde mu to, krásně mu to roste, přijde soused a ptá se, jak se to dělá. Pochválí mu to a má z toho radost. Pak ale přijde někdo jiný a závidí mu.
A ta materiální zde v SAR konkrétně vypadá jak?
Zaprvé nemáš pořádný dům, nebo vůbec žádný, ani pozemek. Jsou tu rodiny, které nemají půdu, ze které by žily. Bez půdy to máš těžké s jídlem. Nemáš peníze na školné pro své děti. Pracuješ, ale tvůj plat nepokryje celý měsíc. Některé rodiny mají třeba i 12 dětí, pak je to složité. Představ si chudobu tak, že třeba musíš vybrat jen jedno dítě, které uzdravíš, na zdraví ostatních nemáš. Musíš si vybrat, které z nich pošleš do školy. Zdraví je tu pro lidi drahé. A když tady nemůžete zaplatit v nemocnici, prostě vás neošetří. Lidi tam prostě umřou.
Spoluautorka: Veronika Boháčová
Foto: Jiří Pasz