Arnošt Petráček se narodil s vrozenou vadou horních i dolních končetin. Jako dítě se zamiloval do plavání a od té doby se vypracoval na jednoho z nejúspěšnějších českých paralympioniků, v roce 2016 získal zlatou medaili v Riu de Janeiru na trati 50 metrů znakem. Je pověstný svým životním optimismem, tvrdí, že by se člověk neměl litovat „Když se někomu nedejbože něco stane, musí si říct, já to zvládnu,“ líčí svou životní filozofii. „Dokázal jsem se integrovat do společnosti zdravých lidí,“ tvrdí. Přesto někdy zažívá nepochopení nebo dokonce posměch, lidem to ale nevyčítá. „Je to opravdu o tom, že se o hendikepu mluví málo,“ říká Petráček. Podle něj by se měli lidi více seznámit s hendikepem v rodinách a školách. Jedním ze způsobů je podle něj i společné sportování. Jaké to pro něj je vyhrávat? A jaké prohrávat?
O co vám v životě jde?
To jste mě zaskočil. Jde mi hlavně o to, být šťastný a zdravý. Aby mě lidi měli rádi. Sport, který dělám, plavání, je náplní mého života. Hrozně tím žiju, poznávám spoustu kamarádů. Když jsou dobré vztahy, dělají se taky dobré věci. Přátelství je o tom moct se na druhého spolehnout, pomoct si navzájem. Pro mě to je tak, že ať už se s takovým člověkem vidím párkrát do roka, nebo jednou za měsíc, je pro mě vždycky přítel. To je hodně důležité.
Co považujete za svůj největší životní úspěch?
V osobním životě, že jsem se dokázal integrovat do společnosti zdravých lidí, že se dokážu zapojit. Ve sportu jsou to ty nejcennější medaile, ty z paralympiády z Ria.
Setkáváte se přesto někdy s nepochopením nebo dokonce diskriminací?
I ve sportu i v životě. Každý máme své názory, svůj pohled na věc, ale diskriminace tu pořád je. Ve sportu nejsou rovné podmínky pro zdravé a hendikepované vrcholové sportovce. Nemáme například nárok na některé věci, na které zdraví mají. Naopak si musíme zajistit technické vybavení a finance. Trochu se to pak násobí. Člověk překonává hendikep, zároveň musí řešit peníze. Ve vrcholovém sportu se to sice zlepšilo, ale ideální to zatím není.
A v běžném životě?
V dětství. Třeba ve školách nebyly ideální podmínky, ale my jsme se to vždy snažili vyřešit. Zažil jsem i případy, kdy se mi lidi smáli. Měl jsem spolužáka, který mi shazoval pomůcky, napodoboval mě. Myslím, že to ale dělal proto, že mu nikdo nevysvětlil, co to je hendikep. Ani učitelka, ani rodiče. Že to mám od narození, že to je běžný stav, že lidi s hendikepem existují. Je hodně důležité, aby tohle rodiče a učitelé více vysvětlovali.
Zlobíte se na ty lidi?
Ne. Je to opravdu o tom, že se o hendikepu mluví málo. Někteří lidé prostě nechápou, proč to tak je. Zažívám situace, kdy jdu například někde na veřejnosti a kluk na mě kouká: „Ten má krátké nohy a ruce!“ a rodič mu to nechce vysvětlit, řekne jen „neřeš to!“ nebo „nedívej se tam!“. Teď jsem ale hodně rád, že konečně i média dávají vcelku vědět o sportu hendikepovaných. Hodně se to zlepšilo. A právě díky sportu. Sport je důležitý proto, aby se lidi navzájem poznali. A já jsem třeba takový, že rád o svém hendikepu mluvím, rád mluvím o těch problémech. Pokud se totiž nebudeme bavit, nikdo nic nevyřeší a lidé se nebudou chápat.
Mělo by se sportovat společně?
Já třeba jezdím na závody zdravých plavců, na velkou cenu Ústí nad Labem. Jsem rád, že tam můžu motivovat mladé kluky ke sportu. Tam se také já, trenéři i rodiče snažíme vysvětlit, že hendikep je naprosto normální věc. Takže už se neřeší a stávají se tam z nás přátelé. Jsou rádi, že tam s nimi můžu být a já jsem rád, že je můžu motivovat.
Jste pověstný svým optimismem. Zažíváte i nějaké těžké okamžiky?
Rozhodně. Například ve škole. Rodiče hodně bojovali, abych mohl vystudovat na normální základní škole. Byla to těžká situace, pro všechny náročná. Ale taky obrovská zkušenost. Já to ani kantorům, ani spolužákům nezazlívám. Oni opravdu nevěděli, jak se mnou spolupracovat. Povzbuzuje mě, když mi někdo řekne, že jste normální kluk. Nebere vás jako hendikepovaného, ale jako někoho, kdo rád sportuje, rád se baví, je rád ve společnosti. Každý jsme jiný, já to tak beru. Ale pokud má někdo nějaký problém a bojí se zeptat na můj hendikep, narovinu jim říkám: „Zeptejte se mě na cokoliv.“ Je důležité, aby lidé věděli, jak to je, co zvládnu, co nezvládnu. Takhle to třeba vyprávím na přednáškách ve školách. Je důležité, aby se lidi ptali. Pak se jim uleví a většinou změní pohled. A můj optimismus je nejvíce založený na mých rodičích. Dávají mi všechnu péči. Vždycky se s nimi můžu o čemkoliv pobavit. Přijdu s nějakým problém, něco mě mrzí, nevím jak s tím pracovat a oni mi vždycky pomůžou. Taky mám velké štěstí na přátele, kteří mi dodávají energii.
Díky své vytrvalosti a nasazení se postupně stáváte vzorem pro ostatní. Máte vy sám nějaké vzory?
Mám svůj velký plavecký vzor, kterým je Juan Reyes z Mexika. Ten má pouze jednu nohu, jinak nic. Je mu 36 let, stará se o něj maminka a od deseti let spolu plavali. Naučil mě styl i jak se připravit na závody. Je to pohodář, kterého mám rád. Vždycky mě nabudí a vozíme si na závody dárky.
Tvrdíte, že by se člověk neměl nikdy litovat. Co byste poradil lidem? Jak na to?
Musíte si říct, že to jde. Když se někomu nedejbože něco stane, musí si říct, že to zvládne. Musím, protože mu nic jiného nezbývá. Neexistuje, že to nejde. Musíte si najít cíl a za tím jít. Mým cílem bylo získat paralympijskou medaili a osobním cílem začlenit se do společnosti zdravých lidí. Udělal jsem pro to maximum.
Jak vnímáte svůj hendikep?
Možná se budete divit, ale pro mě to je výhra. Díky hendikepu sportuju, potkal jsem spoustu úžasných lidí. Nevím, jak by to bylo bez něj. Mě hendikep naplňuje v životě. Mám i kamarády, kteří říkají, že jsou šťastní, že hendikep mají. Závodí, jsou ve společnosti, dokážou se integrovat, váží si těch věcí, které mají. Někteří zdraví lidé si věcí neváží, řeší zbytečnosti. My se snažíme si vážit toho, co máme, třeba toho, že někdo pomůže, že nás má někdo rád, že se můžeme na někoho spolehnout.
S čím máte největší potíže?
Nejvíce potřebuju pomoct na bazéně, při oblékání plavek. Nezvládnu se dobře oblékat. Hledám na to různé pomůcky, ale ještě jsem úplně správnou nenašel.
Jezdíte hodně po světě, jak si vedou Češi ve srovnání s ostatními národy?
Když nás třeba srovnám s Angličany, tak jsou mentalitou úplně někde jinde. Zažil jsem paralympiádu v Londýně a takovou pohodu, optimismus a nadšení jsem nikdy nezažil. Lidé tam tím žili, byl to pro všechny velký svátek. Mám pocit, že tam snad bylo i více lidí než na olympiádě.
Jak jste se dostal k plavání?
Díky rodičům. Měli penzion, kde měli bazén. V tom bazénu jsem se naučil plavat. V sedmi letech jsem začal chodit do plaveckého kroužku a ve dvanácti mě vzali na první závody. V patnácti jsem se kvalifikoval na mistrovství České republiky a tak začala moje světová plavecká kariéra. Teď plavu každý den, dvakrát týdně dvoufázově – ráno i odpoledne. Jednou týdně posilovna a jednou za 14 dní fyzioterapie. Když je hezky, jedu na kolo. Ale bez vody už nemůžu být.
Na paralympiádě v Pekingu jste byl čtvrtý, v Londýně pak pátý. Jaké to je stát těsně pod bednou?
Je to těžké. Obzvlášť v Londýně jsme čekali medaile. Ale staly se dvě technické věci. Měl jsem malé plavky a taky jsem zůstal viset na startu. Pak mi odumřely nohy, necítil jsem prsty i kolena, a celý závod šel do háje. V první chvíli to byla rána, obrečeli jsme to. Pak jsme si řekli, že je to sport, kde něco vyjde, něco ne. Londýn byl ale bez ohledu na výsledky obrovská radost.
Jaké pak je vyhrát první místo?
Neskutečný pocit. Protože za deset let jsem do toho hodně dal a mým snem bylo tu medaili vyhrát. Jakoukoliv. A zlatá byla třešnička na dortu. Týden jsem tomu nemohl uvěřit. Až potom to ze mě spadlo. Taková ta nervozita, ten závazek, kdy vás hodně lidí podporuje a tu medaili chcete taky vyhrát pro ně. Pro všechny, co vám fandí.
Chystáte se teď na nějaké velké závody?
Na tu Velkou cenu Ústí nad Labem, závody zdravých plavců. Tam plavu 50m motýlek, znak a volný způsob. Ale nejraději mám teď znak. Plavu s malými dětmi, hrozně mě to s nimi baví a je to baví taky. Můžeme soupeřit, pokecáme si, plácneme si. A pak se chystám na mistrovství do Itálie.
Máte maturitu ze stavební školy, chodíte teď na ekonomickou univerzitu, čemu se chcete věnovat?
Chci se věnovat marketingu, PR a managementu. To je obor, který mě baví a dá se spojit se sportem. Po plavecké kariéře chci spojovat zdravé a hendikepované sportovce. Chci pro ně vytvářet stejné podmínky, organizovat společné akce.
Doporučil byste plavání všem?
Určitě ano, protože se vyplavete ze starostí a povinností. Já mám takové heslo: hlavně se z toho neposrat. To je moje motivace. Důležité je hledat způsoby, a ne důvody. Hledat, jak věci vyřešit. Když třeba mají rodiče hendikepované dítě, ať už je jakékoliv, tak aby dítěti dali veškerou péči, aby hledali způsoby, aby se mělo co nejlépe. Vím, že ne každý rodič to dokáže, ale může se o to pokusit. Udělat rodině zázemí, jaké potřebuje.
Foto: Archiv Arnošta Petráčka