Co rozhodlo o tom, že jste ze Slovenska zamířil až do Austrálie? Nelitujete dnes té zásadní změny?
V té době jsem měl slibně nastartovanou kariéru moderátora nově vznikajícího internetového rádia Rota v Praze, kde jsem už nějakou dobu žil. Moderoval jsem různé společenské a kulturní akce a na množství práce si nemohl stěžovat. Měl jsem i štěstí na zajímavé lidi, kteří dodnes působí v médiích a neziskovém prostoru. To mě tehdy ovlivnilo. Rádio se stalo prostředkem, jenž propojoval nejen Romy z Česka, ale také ty, kteří žili už nějakou dobu v emigraci. Díky online vysílání a chatu, který byl součástí, se po letech znovu potkávaly rodiny, které se roky neviděly. Vznikaly nové lásky a utužovaly se vazby. I já jsem díky Rotě poznal svou současnou manželku Malvínu. Po třech měsících psaní za mnou přijela z Queenslandu do Prahy, kde jsme spolu bydleli asi 6 měsíců. V okamžiku, kdy přišla do jiného stavu, jsme se začali bavit o budoucnosti našeho dítěte. Bylo mi tehdy 25 let, Malvíně o dva roky méně a já věděl, že všechno, co jsem v Praze budoval, ztratím, pokud se rozhodnu odstěhovat do Austrálie.
Přesto jste to riskl…
Riskl. Vedlo mě k tomu několik důvodů. Jedním z nich byla láska k Malvíně a pak jsem si také uvědomil, že má žena je velmi tmavý typ a dalo se předpokládat, že i naše dítě bude tmavé. A já prostě nechtěl, aby zažívalo to, co na základní škole prožívala ona. Malvína a její rodina odešla z České republiky mimo jiné kvůli rasismu a šikaně, které zažívala na škole. Spolužáci na ni čekali před školou, házeli po ní skleněné lahve, nemohla vyjít z budovy. Dokonce tyto incidenty řešila i policie, která přijela, aby za její asistence mohla Malvína v bezpečí opustit školu. A přesně tomuto jsem se chtěl vyhnout, aby se můj v tu dobu ještě nenarozený syn nepotýkal s šikanou a odmítnutím v mateřince a na škole. Jenže to znamenalo, že svým rodičům odepřu, aby viděli své vnouče vyrůstat, učili ho a předávali mu do života své zkušenosti. Takže tohle rozhodnutí bylo jedno z mých nejtěžších v životě.
Jak se vyrovnala rodina s tím, že jste se rozhodl žít v Austrálii? Neuvažoval jste o tom, že byste rodinu přestěhoval k protinožcům?
Rodiče se s tím dodnes nevyrovnali. Otec si třeba myslí, že bych vedl stejný život i na Slovensku a dokázal tam vybudovat to, co se mi povedlo v Austrálii. Oba mí rodiče mě nikdy nepřemlouvali k návratu na Slovensko, věděli, že to myslím dobře a chci dát synovi a později i dceři jiný život a rozhled o světě. Ale je to pro ně horší, když vědí, že mé děti jsou jedinými vnoučaty, která mají. Mým sestrám je líto, že nás nemohou navštěvovat tak, jak by chtěly, a být součástí každých narozenin a Vánoc. Já si to uvědomuji také a není mi z toho občas dobře, poněvadž to nejdůležitější, co v životě máme, je rodina.
Druhá šance
Vaše žena emigrovala ještě v době, kdy byla teenager. Jak tehdejší rozhodnutí rodičů hodnotí dnes?
Malvína v té době odjela jen s polovinou rodiny, bez rodičů, ti za ní přijeli až o pár týdnů později. Moje žena i její sestra Tereza byly vytrhnuté z dobře nasměrovaného života v Praze. Obě se věnovaly hudbě, zpěvu. Její mladší sestra Tereza se tehdy coby desetiletá věnovala dokonce dabingu pohádek, docházela do Dismanova rozhlasového dětského souboru a měla dobře nakročeno. Po příjezdu do Gold Coast v Queenslandu v roce 1996 se musely obě naučit jazyk a přizpůsobit se tamnímu životu. Malvíně by dnes život v České republice nevadil, naopak, ráda by se vrátila zpět domů. Pokaždé, když se jedeme podívat do Prahy, cítím z ní, jak se těší a ráda by tam zůstala i delší čas. Tereza to má zase jinak, vystudovala v Austrálii střední školu, poté i herectví a hudbu na vysoké škole a vnímá, že tohle je její domov. Ale je to jen tím, že byla od počátku součástí systému, zatímco Malvína z něho po střední škole velmi brzo vypadla a začala pracovat.
Právě vlivem velkých emigračních vln v průběhu dvacátého století do zahraničí vycestovalo mnoho Romů. Důvody, kvůli kterým odcházeli, byly v podstatě stejné – rasové pronásledování a touha po lepším životě. Setkal jste se v Austrálii s potomky takových migrantů z bývalého Československa nebo přímo s Romy, kteří přijeli po roce 1990?
Romové, kteří v průběhu 90. let odešli, jsou stále v Austrálii, do Česka se nevrátili a ani nemám pocit, že by to někdy v budoucnu měli v úmyslu. Nemyslím si, že rodina, do které jsem se později přiženil, by potřebovala migrovat za lepším životem. Patřili mezi podnikatele, kteří v pražském Karlíně provozovali první romskou restauraci Khamoro, kam chodili Romové ze širokého okolí. Vzpomínám si, že ta do té doby poklidná atmosféra se v počátku 90. let změnila, Romové se potýkali se sílícím rasismem, xenofobií a anticiganismem. Pamětníci si jistě vzpomenou, že právě v roce 1993 vznikla jako reakce na rasově motivované útoky písnička Žehnej Bůh, která se několikrát objevila i ve vysílání dnes už zaniklého pořadu Romale České televize. A setkal jsem se několikrát i s českou a slovenskou krajanskou komunitou, která tady žije, a podle odhadů jich je kolem 30 tisíc. Provozují tu restaurace, bary a nejrůznější služby. Dá se říct, že v téměř každém australském státě působí československý klub, kde je možné se vzájemně setkávat, zúčastnit se různých kulturní akcí nebo si třeba zakoupit ryze české potraviny, jako je Kofola či Horalka.
Vzpomenete si, jaké byly začátky v cizí zemi a co bylo na novém životě v tak odlišném kulturním prostředí nejtěžší?
Zpočátku jsem to tady neměl vůbec rád. Po příjezdu do Austrálie se mi automaticky změnil celý život. Šel jsem třeba do obchodu a nerozuměl jsem prodavačům ani slovo. Nikoho jsem tu neznal. Nemohl jsem se někomu svěřit, poradit se, říct mu své obavy nebo naopak radosti. Spoléhal jsem se čistě jenom na rodinu, do které jsem přišel. Začal jsem pracovat na stavbě jako pomocný dělník a i když mě ta práce nenaplňovala, musel jsem v ní několik let setrvat, protože změna zaměstnání kvůli mé slabé znalosti angličtiny nebyla tehdy možná. Ale díky bratrancům z Malčiny strany, kteří se mnou pracovali, jsem to období nakonec překonal. Nejvíc mi pomohlo, že jsme o dva roky později, v roce 2006, přijeli se ženou na Slovensko a do Prahy, kde jsme dohromady strávili šest měsíců. Tehdy jsem se rozhodl, že dám Austrálii ještě druhou šanci.
Když porovnáte život u protinožců s tím v Česku nebo na Slovensku, v čem je to odlišné?
Zatímco se Romové na Slovensku a v Česku potýkají s diskriminací na trhu s bydlením, v Austrálii nic takového nehrozí. To je ten nejzásadnější rozdíl.
V čem je podle vás australská mentalita specifická? Čeho si na ní vážíte a co je vám naopak proti srsti?
Austrálie je mix všech států na jednom místě. Člověk tmavé pleti vás na televizní obrazovce nepřekvapí. Tmavé děti jsou běžně v reklamách, vyobrazeny jsou jako hlavní hrdinové v literatuře určené už pro ty nejmenší. Lidé bydlí vedle sousedů z Turecka nebo z Indie. Nikomu nepřijde nenormální, že dítě jde do školy s turbanem na hlavě. Jednoduše nepociťuji, že by tady šlo o propagaci jen bílé barvy pleti. Je to i tím, že dnes etnické Australany kdysi přivezli do země na lodích jako vězně z Irska, Holandska a Anglie. Jsou tedy na multikulturnost obyvatel zvyklí a toho si cením. Ale co je typicky australské, je, že když přijdete do obchodu, tak se jako první zeptáte, jak se dotyčný má, což v Česku nebo na Slovensku zkrátka nezažijete.
Děti nevědí, co je rasismus
O Australanech se říká, že dopředu nikoho nesoudí a spíš se dívají, co dotyčný umí. Potvrdíte to i z vlastní zkušenosti?
To je i jeden z důvodů, proč tady už 18 let bydlím. Ta multikulturnost je na Austrálii krásná. Jdete do obchodu, do banky, kde na vysokých manažerských místech pracuje Ind, Polák, Afghánec…. Kamkoliv přijdete, nikdo vás nesoudí jen podle toho, jak vypadáte nebo jakou máte barvu pleti, ale dají vám šanci se ukázat nebo zdokonalit se ve svém oboru. Lidé běžně chodí do restaurací, které provozují Peršané či Indové. Na druhou stranu Australané nejsou příliš důvěřiví, chvíli si počkají, než si je svou pílí získáte. Zažil jsem si to na vlastní kůži. Přeci jenom lidé si objednávají mé dezinsekční a deratizační služby a to si vyžaduje jistou dávku důvěry.
Setkal jste se někdy během své práce s předsudky kvůli svému původu?
Vzhledem k tomu, že při práci deratizátora zůstávám většinou sám, je důvěra klienta opravdu namístě. Kolikrát mi svěří klíče od svého domu a řeknou, ať je někde nechám nebo za sebou zabouchnu dveře. S rasismem se u protinožců nesetkávám. Ale je to třeba i tím, že lidé tady nemají špatnou zkušenost nebo se zkrátka jen chovají stejně profesionálně jako já, když jsem u nich doma, i přestože tu zkušenost mají. Pravda je, že se občas dostávám do situací, že se klienti podivují, že pocházím ze Slovenska, jelikož odstínem pleti jako Slovák nevypadám. A když se ještě ke všemu představím jako Bob, protože je to pro Australany daleko srozumitelnější než Bohumil, tak mi odpovídají, že jako Bob v žádném případě nevypadám. Pokaždé se jich ptám, jak tedy takový Bob podle nich vypadá. Historek mám spousty, ale nevnímám to jako předsudek, uvědomuji si, že Romové na Slovensku patří k menšině a ne každý ví, že jsou součástí slovenské společnosti.
Na jakou jinou národnost vás tipují?
Nejčastěji na Španěla, ale už se mi mnohokrát přihodilo, že si mé služby objednali v dobré víře i Italové, protože si mysleli, že jsem jedním z nich.
Bylo pro vás jako migranta těžké v Austrálii založit firmu?
Nějaké vysoké nároky ze strany státu nejsou, podnikat se dá i bez vysoké školy, důležité je platit řádně daně a mít dobrou reklamu. Já jsem se vždycky bál jít do byznysu, protože to vyžadovalo vyšší level angličtiny, a to i v té psané formě. Podnikání pro mě bylo do té doby neznámé a trvalo mi několik let, než jsem se k němu vůbec odhodlal. Nechtěl jsem ohrozit běžný chod mé rodiny. Jenže se mi podařilo koupit dva apartmány, které pronajímám turistům. Do druhého byznysu, který se zaměřuje na oblast dezinsekce a deratizace domácností a venkovních prostor jsem se vrhl zhruba před rokem. Poskytuji například postřiky proti mravencům nebo pavoukům. A i když jsem se do něj pustil daleko sebevědoměji, stále se mám co učit.
Australský turistický sektor v počátku pandemie přišel v přepočtu o více než 560 miliard korun. Jak vám pandemie ovlivnila podnikání?
Turistický ruch má velkou roli v australské ekonomice. Ten ve své podstatě ze dne na den zmizel. Na vině však nebyl jen koronavirus – australskou ekonomiku před dvěma lety poznamenaly také ničivé požáry. Měl jsem štěstí, že v té době tu bylo dost zahraničních studentů, kteří na farmy jezdí sbírat ovoce nebo si chtěli jen tak oddychnout a měli zájem o ubytování. Apartmány, které vlastním, se nacházejí přímo v centru, dvě minuty od oceánu v turistické oblasti. Naštěstí jsem nepřišel o příliš velký finanční podíl na zisku, jen asi o 30 %, což se dalo ustát. V covidové době, která nebyla turismu absolutně nakloněná, jsem s tím i počítal. Mnohonásobně hůř na tom byly restaurace, bary a služby, které musely zavřít, protože byly závislé na cestovním ruchu. V Queenslandu žije 5,5 milionů lidí, což není vůbec mnoho. Ke všemu byly hranice mezi samotnými australskými státy pro pohyb osob dlouho uzavřené. Měli jsme tu spoustu podnikatelů, kteří stejně jako já pronajímali apartmány, ale nacházeli se v jiné situaci. Například si na pořízení nemovitosti půjčili nemalé peníze od banky a dostali se kvůli tomu do svízelné situace. Na druhou stranu se tu díky striktním protiepidemiologickým opatřením dařilo držet pandemii na uzdě. Lidé ze Sydney nebo Melbourne kupovali nemovitosti online, a to i přesto, že ceny nemovitostí vyskočily rapidně nahoru. Dokonce i já jsem v jednu chvíli uvažoval o prodeji, protože utržený zisk by byl obrovský, ale nakonec jsem odolal.
Cítíte se po osmnácti letech u protinožců víc jako Australan romského původu, nebo jako Rom Slovák žijící v Austrálii?
Po osmnácti letech se už cítím jako „zlomený“ Rom v Austrálii. A zlomený proto, že už i já jsem začal žít jako Australan a přizpůsobil se tamnímu systému. Angličtina, zvyky, kamarádi z australského prostředí, to všechno k tomu napomohlo. Je to podobné, jako když se Romové na Slovensku učili ve škole Komenského, Hvězdoslava, básničky, lidové písničky a slovenský jazyk. Ale tím si prochází každý, kdo se rozhodne žít v cizí zemi. Po čase se nechá „zlomit“ a přijme všechna pravidla a zvyky, protože je to pro něj zkrátka jednoduší. V době, kdy jsem ještě neuměl anglicky, tak mi dost vadilo, že jsem s místními nemohl navázat kontakt a stát se nezávislým. A když se to konečně změnilo, tak jsem například zjistil, že australský humor je dost odlišný od toho slovenského a romského. Vlastně mi nepřijde ani vtipný. Oproti tomu slovenský a romský humor si je celkem podobný, společnost je na sebe svým způsobem navyklá. Někdy si říkám, zda se vrátit na Slovensko a být vystaven xenofobii a předsudkům, kterým Romové běžně čelí, nebo zůstat v Austrálii. Moje děti se tu narodily a vyrůstají bez jakýchkoliv známek rasismu. Neví, co to je, když někdo řekne, nebav se s ním, protože je Rom, protože je cigán. Vrátil bych se na Slovensko opravdu rád, ale pokud bych to teď zrealizoval, vím přesně, že bych svým dětem ublížil.
Zlomený Rom
Podařilo se vám za těch 18let získat australské občanství?
Už od února 2020 jsem držitelem australského občanství. Zažádal jsem si o něj až po dlouhé době života tady, ale nějak jsem neměl potřebu to uspěchat. Dnes mám slovenský i australský pas a jsem spokojený. Dokonce jsem letos šel i k volbám.
Snažíte se v rodině udržovat slovenštinu, češtinu a zároveň i romštinu? Jak si s jazykem svých česko-slovenských rodičů poradily vaše dvě děti, na které odmalička působí všudypřítomná angličtina?
Tohle se nám zpočátku dařilo udržet, mluvily česky i slovensky do svých osmi let, ale zlomilo se to v okamžiku, kdy nastoupily do školy. První rok ještě ušel, druhý už bylo poznat, že slovenština a čeština se ocitly v pozadí a do popředí se nekompromisně dere angličtina. Když jsme se jich například ptali, jak bylo ve škole, odpovídaly už anglicky. A vy si v tu chvíli uvědomíte, že pro vaše dítě je ta angličtina důležitá a mělo by ji ovládat perfektně. Zachránit to poslední, co se ještě dalo, se povedlo pouze u staršího syna Bohouše, který komunikuje celkem obstojně slovensky i česky. Dcera Bianka sice rozumí všemu, ale nemluví. Znatelně to komplikuje komunikaci s mými rodiči, protože když se dcery zeptají na nějaký zážitek nebo na taneční úspěchy, tak u toho musím být já a tlumočit. A romsky si s mými rodiči taky nepopovídají, protože tu bohužel ani jeden z nich neovládají.
Daří se vám v tak odlišném prostředí udržovat romské, potažmo české a slovenské tradice?
Děti v nich vyrůstají, vědí, že australské zvyky jsou zcela odlišné a nemají problém dodržovat naše tradice. Děti tančí romské tance, poslouchají tradiční romskou hudbu a mají povědomí, co je paťiv (úcta). O Velikonocích chodíme na šupačku po rodině a Vánoce máme 24., přestože se v Austrálii slaví až o den později. Na Vánoce vaříme československou a romskou kuchyni, takže nechybí zelňačka, smažená ryba, bramborový salát, řízek, ale i plněné papriky či holubky. Zkrátka to, co bychom za jiných okolností měli na slavnostní tabuli i na Slovensku nebo v Česku. U Australanů je to jiné, ti se vydají k moři, donesou si ryby a užívají si barbecue s rodinou a přáteli.
Vedete děti k hrdosti na svůj romský původ?
S romskou kulturou je to v Austrálii jiné, daleko složitější už tím, že tu mnoho Romů nežije. S Terezou, mojí švagrovou, jsme před nedávnem založili dětský soubor Gipsy Čhave a učíme romské děti tradiční romské tance, základy romštiny a zkrátka vnímat romskou historii a kulturu. Každoročně vystupujeme s tradičním romským tancem na jednom z největších festivalu v Austrálii. A snažíme se i jinak. Ať je jakákoliv rodinná sešlost, jdeme dětem příkladem. Stejně jako i jinde k sobě Romové chovají pohostinnost a úctu, dodržujeme to tak i u protinožců. V tom naše děti odjakživa vyrůstají a dá se říct, že jsou jiné než děti Australanů, protože vyrůstají i v tom romském prostředí, poslouchají romskou hudbu, slyší kolem sebe romštinu, i když v ní plynule nemluví. Dokonce si našly i kamarády, kteří mají stejně jako ony evropské cítění.
Ostatně Evropu měly možnost navštívit relativně nedávno. Jaký dojem si ze země svých rodičů odnesly? Vnímají Česko a Slovensko jako místo, kde mají kořeny?
Oba se těšili, že pojedou poznat matčinu a mou rodnou zem. Na Slovensku poznali mé kamarády z dětství, místa, která jsem měl rád. Nakonec jsem měl možnost představit jim i svou dřívější profesi, protože jsem dostal nabídku na moderování jednoho romského festivalu. Najednou měli možnost vidět mě i úplně jinýma očima, než jen jako otce, který chodí do práce, přijde domů, rozveze je na kroužky a snaží se pro ně dělat možné i nemožné. Slovensko je uchvátilo, hlavně Očová, kde jsem vyrůstal. Praha na ně zanechala velký dojem, líbila se jim ta všudypřítomná architektura a kultura. Přijeli jsme totiž v květnu v roce 2019 a zažili jsme díky tomu Světový romský festival Khamoro v plné parádě. Bianka i Bohouš měli možnost vidět romskou kulturu v několika odvětvích. Vydali jsme se i procestovat několik oblastí Evropy. Byli jsme ve Francii, Itálii a v Maďarsku, ale Česká republika a Slovensko zabodovaly nejvíce. Jsem rád, že poznali náš domov, Romy a své kořeny.
Austrálie patří mezi tolerantní kosmopolitní země. Jak dnes přistupuje k původnímu obyvatelstvu? Snaží se odčinit historické křivdy?
Aboriginci představují sociálně nejslabší část obyvatelstva Austrálie. V minulosti představovali překážku pro nové osídlení kontinentu bílými přistěhovalci. Nebyli považováni za lidi. Noví osadníci je systematicky vyvražďovali a upírali jim jakákoli pozemková práva. Původní obyvatelé Austrálie byli uznáni parlamentem až v roce 2013, což byl historický krok v přiznávání práv Aborigincům, kteří v minulosti čelili tvrdé diskriminaci. Křivdy z minulosti si Australané uvědomují, zvláště mají na zřeteli bolest způsobenou ukradeným generacím, jež tvořilo až padesát tisíc domorodých dětí, které byly umísťovány v rámci asimilačního programu do dětského domova a k adopci. Ukradené děti pak byly často využívány jako levná pracovní síla a otroci. Jedním z následků tehdejší politiky byla nenavratitelná ztráta řady kulturních tradic, jazyků a umění. Dnes tu žije odhadem kolem půl milionu Aboriginců a je jim poskytnuta řada výhod, které jim australská vláda vymezila. Například bezplatné školství, zdravotní péči zdarma, mohou snadněji získat nemovitost od státu nebo se dostat na vyšší pozici například do televize či do banky. Stále však trpí diskriminací, chudobou a nízkou vzdělaností.