„Svět tehdy a dnes nelze srovnávat. Doba se urychlila, rodiče hodně pracují, děti už přes všechny ty povinnosti a kroužky nemají možnosti si hrát a být dětmi. Ale v knize jsou nejen ty veselé a dobrodružné příhody, na které rád vzpomínám, ale i ty smutnější,“ popisoval v rozhovoru pro HateFree letos v září Michal Šamko. Romský autor, jehož první básně vyšly v dnes už neexistujícím časopisu Mladý svět v 90. letech a pro psaní jako mnohé další Romy a Romky ho nadchla romistka Milena Hübschmannová.
Zní to trochu jako z oblíbeného virálního příspěvku ze sociálních sítí: „Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 40., 50., 60., 70., 80. letech, neměly vůbec šanci přežít. Naše postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo, a když jsme jeli na kole, neměli jsme helmy.., ale měli jsme kamarády a byli jsme venku.“
Šamko však problémy tehdejšího světa neopomíjí, a především má zkušenost, o které se v Česku teprve začíná mluvit, a hlavně psát – vyrůstal jako Rom na české vesnici v době normalizace.
Rom Apačem
Šamkovi byli dlouho jedinou romskou rodinou žijící v podkrkonošské vesničce Radkyně, malý Míša se v Česku jako jediný ze sourozenců narodil a celé dětství a dospívání strávil právě tady. Středobodem jeho světa se stala hra na kmen Apačů, který bojoval s chlapci ze sousední vesnice hanlivě přezdívanými Slamáci. A jediným Romem byl také ve třídě, kde musel postupně přesvědčit spolužáky, že není horší než ostatní.
Přestože přiznává, že zvlášť první léta ve školní lavici nebyla žádný med, se vzpomínáním na to špatné je hotový během několika málo vět a prostor dává jako autor hlavně tomu dobrému. Klukovským hrám na Indiány a soubojům jak z Knoflíkové války, venkovským obyčejům a popisům rodinného života. Vyprávění oplývá pospolitostí a sounáležitostí, až se nechce věřit, že se Romům někdy někde v Česku (ČSSR), takhle dobře dařilo. Malého Míšu ve vesnici sousedky obdarovávají buchtami, se sourozenci za drobnou úplatu pomáhá při pracích v okolí, když něco s kluky z kmene vyvedou, nikdy není první na ráně jen proto, že je Rom.
A nakonec i v té škole svými dobrými výsledky a statečností ostatní okouzlí a stane se právoplatnou součástí kolektivu. Navíc má osvícenou třídní učitelku i férového ředitele, jež se za něj v případě potřeby vždy postaví. „Chtělo se mi zmizet a utíkat honem domů, ale učitelka ke mně přišla, chytla mě a ruku a zastala se mě: ‚Michálek takový jistě není, jeho rodiče pracují a znám jeho brášku, který chodí k nám do školy a nejsou s ním žádné problémy. Děti, takže slovo cikán už tady nechci slyšet, jinak to budu muset říct vašim rodičům,‘ zní jedna ze šťastných příhod ze školy z roku 1974.
Debut Michala Šamka vydalo nakladateslví Kher, které se specializuje na romskou literaturu. Knihu doprovodil černobílými ilustracemi Petr Polák.
Jako v Babičce
Šamko zvolil přesně opačný literární postup než Patrik Banga ve své Magnesii Literou oceněné knize Skutečná cesta ven. Zatímco Banga popisoval především rasismus, sociální problémy a proměny 80. a především 90. let ve velkoměstě, Šamko vykresluje idylu let 70. a 80. ve svém stabilním mikrosvětě. Avšak i tam pronikají anticiganismus a perzekuce minulého režimu. Nejpatrnější je to ve chvíli, kdy se rozhoduje o tom, kam půjde Míša na střední školu. Má skvělé výsledky a touží po práci zootechnika, jeho otec ale není ve straně a on sám se kvůli dlouhým vlasům dostal do konfliktu s příslušníkem Veřejné bezpečnosti.
„Nejdřív mi nařídili, abych se svléknul do trenek, a když jsem to celý rudý udělal, začali si mě prohlížet jako někde v zoo. Když mi dovolili, abych se oblékl, chvíli se radili, aby nakonec prohlásili, že nesplňuju požadavky ke studiu na střední zemědělské škole. Byl mi doporučen výuční obor truhlář nebo zedník,“ popisuje komunistickou zvůli, jíž končí jeho idylické dětství.
Přístupem tady je svět ještě v pořádku, zatímco za hranicemi Radkyně je nesnášenlivý a nebezpečný tak Májky a totemy připomínají jinou venkovskou idylu, jedno z nejznámějších děl české literatury - Babičku Boženy Němcové. V ní tehdy spisovatelka v době, kdy jí bylo nejhůře, vytvořila svět, v němž vládne řád a láska, a zlá náhoda sem vstupuje jen s vojákem, který uhrane krásnou Viktorku. Němcová tehdy ukázala svět, jenž si pro vznikající českou společnost přeje, ne takový jaký ji obklopoval, a právě v tom se jí Šamko blíží. Ve svém debutu představuje společenské přijetí, jaké by si pro romské děti přál, ne odmítnutí, jež zpravidla zažívají na tuzemských školách i v dětských partách.
Foto: Archiv Michala Šamka