Docent Karel Nešpor patří k legendám české psychiatrie. Závislosti léčí už přes třicet let. Nejde o standardního psychiatra, proto občas vzbuzuje kontroverzní reakce veřejnosti. Jak předcházet závislostem? Jak se lidé vypořádávají se závislostí blízkého člověka a proč je pro řadu závislých těžké přestat?
Jak na sobě poznám, že jsem na něčem závislý?
Co se týče závislosti na alkoholu, existují škály, dotazníky, mezinárodní klasifikace nemoci, jednotlivá kritéria se dají snadno přenést do otázek. Klíčovým znakem je sebeovládání. Jestliže člověk jde na jedno a vrátí se ve 3 v noci, je jasné, že to sebeovládání nebude stoprocentní. Jestliže kuřák jde na koncert české filharmonie a v průběhu koncertu si zapálí, také to nebude běžné.
Jsou nějaké zvláštní faktory pro úspěšnou léčbu?
Stupně charakteristiky pacientů předurčují do značné míry výsledky. Protože čím stabilnější sociální situace, čím vyšší míra duševního zdraví a čím menší škody, kteréq; alkohol mozku způsobil, tím lépe. Faktorem ale může být také například zaměstnání. Jestliže se někdo vrátí po léčbě do kuchyně nějaké restaurace, bude to mít určitě těžší, než když se někdo vrátí za katedru a přednáší na vysoké škole.
Vy jste v praxi už hodně dlouho. Pozorujete nějaké změny od doby, kdy jste začínal?
Lidé mládnou. Deliria byla dříve výsadou čtyřicátníků, padesátníků. Dnes už pětadvacetiletý nebo dvacetiletý muž v deliriu není žádnou zvláštností. Z toho plyne, že už musel mít léta před tím vysoké dávky. Samozřejmě také přibylo drog a patologičtí hráči. Před listopadem 1989 jsme viděli jediného za 10 let a dnes se s nimi setkávám pravidelně. Je to klasický příklad toho, jak důležité jsou vnější faktory. Protože aby se změnil genetický fond populace nebo osobnostní struktura lidí, je vyloučeno. Změnila se legislativa, dramaticky se zvýšila dostupnost a dramaticky narostly problémy.
Existuje nějaká definice závislosti podle Nešpora?
Nešpor říká, že klíčové je zhoršené sebeovládání. Růst tolerance je velmi proměnlivý znak, který nemusí být přítomen ani třeba u závislých na alkoholu, když pijí nárazově v tazích. A odvykací stav už vůbec není přítomen u řady psychoaktivních látek ani u závislosti na alkoholu. Když někdo například týden nepije a pak následuje třídenní tah, pak si sype popel na hlavu a dalších čtrnáct dní nepije, tak u takového člověka není odvykací stav možný. Má zhoršené sebeovládání, působí mu to nesnáze, pokračuje v tom a bude závislý.
U odvykání se používá pojem bažení. O co přesně jde?
Bažení se velmi podobá emocím. I když o emoci nejde, je provázeno tělesnými změnami, stresem, zhoršuje kognitivní funkce a většinou se dá vysledovat nějaký zevní spouštěč. Tím může být například rizikové prostředí nebo vnitřní spouštěč. U závislého na alkoholu například dehydratace nebo jakákoliv silná emoce.
Jak by měl člověk postupovat, když se bažení dostaví?
Jestliže si člověk uvědomí, že se jedná o bažení a nepoddá se mu, bude v bezpečném prostředí a nenechá působit spouštěč kontinuálně, tak bažení automaticky zmizí. To je jako s ohněm. Když se do ohně nepřikládá, vyhasne. Čili bažení, pokud přestává působit spouštěč, trvá jednu, dvě, pár minut. Nemám tím na mysli bažení u člověka, který je v odvykacím stavu. Tam je tím podnětem odvykací stav, který je dlouhodobý. Ale u člověka, který je stabilizován a nějakou dobu abstinuje, může bažení, pokud se mu nepodvolí, zmizet velmi rychle.
Jak dlouho člověku trvá, než bažení dostane pod kontrolu a jaké faktory v tom hrají roli?
Tady se dostáváme přece jenom do oblasti, která je trochu složitější a přesahuje rámec bažení. Dostáváme se do oblasti motivace. Motivace k překonání návykové nemoci v okamžiku, kdy se člověk začíná léčit, je velmi silná. To proto, že člověk trpí. Je vystaven velmi často dramatickým negativním odezvám ze strany okolí, fyzickým obtížím a podobně. Čili motivace je silná a stejně tak je silné i bažení. Ale motivace musí být silnější, jinak by člověk s léčbou nezačal. Když abstinence trvá, když je ten člověk ve stabilizovaném stavu, tak bažení zvládne. Tím pádem by to měl mít čím dál snazší. Ovšem pozor. Motivace klesá rychleji, protože nepříjemné věci člověk také rychleji zapomíná. Takže motivace, která by byla založená jenom na vlastní negativní zkušenosti, by mohla rychle zmizet. Právě proto je klíčovým faktorem dlouhodobé systematické doléčování. Například když jde závislý na setkání anonymních alkoholiků, slyší tam příběhy, které mu evokují jeho vlastní zkušenosti. Vlastně si tak tu vysokou míru motivace udržuje a někdy i celoživotně. Ovšem nelze říci, že by ten faktor bažení například za pět let úplně zmizel. Zrovna včera jsem měl doléčovací skupinu, kam přišel jeden muž, který abstinuje 13 let. A ten opravdu říkal: „Já už si nepamatuju, kdy jsem měl bažení naposledy.“ Je členem v anonymních alkoholicích, chodí tam pravidelně a věřím mu, že tomu tak je. Byli tam ale i jiní lidé, kteří abstinují třeba tři nebo pět let, a ti si velmi živě vzpomněli, že to bažení měli.
Existuje nějaký jiný přístup k řešení bažení u mladistvých?
Rozdílný přístup neexistuje. Bažení u mladistvého i bažení u šedesátiletého muže je v podstatě totéž. U mladistvých se to mnohdy samozřejmě celé ještě komplikuje nedostatkem sociálních dovedností, což je ovšem trochu jiný problém.
Je rozdíl v závislosti žen a mužů? Je potřeba jiný terapeutický přístup?
Říká se, že u žen je častější neurotická symptomatologie, u mužů spíš častější poruchy osobnosti. Nemyslím si ale, že by ten přístup byl diametrálně odlišný. Já jsem pracoval s muži i ženami, ale ne koedukovaně. Protože v okamžiku, kdy se ty dvě populace smíchají, dochází ke značným rizikům. Ten muž má například rozbitou nebo ohroženou síť sociálních vztahů, žena taky. Jemu nikdo nerozumí, rozumí si spolu navzájem a vytvoří nový vztah, který je pochopitelně předurčen k záhubě. Stačí totiž recidiva jednoho, aby do toho spadl i ten druhý. Nemyslím si, že by léčba bylo odlišná. Myslím ale, že se ženami je dobré pracovat trochu opatrněji, brát v úvahu větší sklon k úzkostem nebo k depresím. Na druhou stranu ženy velmi hezky reagují na relaxační techniky, mají často dobrou schopnost sebeuvědomování. Psychoterapie se ženami je taková, řekl bych, příjemnější. Zásadní rozdíl tam ale není.
Proč je příjemnější?
Příjemnější ve smyslu, že je tam snazší komunikace, větší ochota mluvit o svých emocích. Rozhodně je tam méně zlobných afektů, agrese nebo něčeho takového.
Odráží se to v úspěšnosti léčby u žen?
To nelze generalizovat, protože ženy bývají zranitelnější. Žena musí přijít relativně včas, protože škody, ať už na úrovni mozku, jater nebo jiných systémů, u žen přicházejí dříve. Také závislost působí ženám větší problémy v sociální oblasti než mužům.
Jak by měli lidé reagovat, pokud mají vedle sebe někoho s podezřením na závislost?
Samozřejmě záleží na situaci. Je velký rozdíl, když je to v tramvaji a když se podezření objeví u vlastní manželky. Pokud se jedná o člověka, se kterým jste v nějakém kontaktu, a on je akutně intoxikován, není vhodná doba na nějakou práci s motivací. Tam je potřeba zvážit své motivační nástroje. Pokud se jedná o manželský nebo partnerský vztah, používá se v této situaci často možnost rozvodu. Co se týče vlastních rodičů, nevidím to opravdu moc nadějně. Aby dítě ovlivnilo své rodiče, kteří na něm nejsou ekonomicky závislí, není snadné. U žen ale bývají motivačním nástrojem vnoučata. Co si vzpomínám, tak na ženském oddělení řada dam zralého věku hrdě abstinovala a absolvovala celý program jenom proto, aby jim dcera začala půjčovat vnoučata. U mužů je to ošidnější. V Americe mají employee assistance programs. Tam člověk přijde nebo je tam poslán svým nadřízeným. Terapeut nesmí říct zaměstnavateli, proč tam ten člověk přišel. Může ho však informovat o tom, zda tam vůbec přišel. A ten expert s ním pak nějakým způsobem pracuje.
Co si myslíte o konceptu kontrolovaného pití?
Kontrolované pití je možné u lidí, kteří nejsou závislí. V okamžiku, kdy se vytvoří závislost, je nejsilnějším spouštěčem to, na čem je závislý. Existuje pojem alostatický stres. To jsou malé stresové situace, které se hromadí, až přesáhnou kritickou hranici a člověk se zhroutí nebo vyhoří. Já tak analogicky uvažuju o alostatickém bažení. To je slabé bažení, kterému se ten člověk pravidelně vystavuje. Setkat se s tím můžeme například u číšníka, který je tomu vlivu opakovaně vystavován. Aby zvládl bažení, potřebuje spoustu energie, musí se namáhat, aby to zvládl. A po směně skončí v konkurenčním podniku, kde se opije. Netvrdím, že by závislý člověk nedokázal vypít dvě nebo čtyři deci, ale aby pití zastavil, potřebuje spoustu energie. Myslím, že v případe závislosti se zhoršeným sebeovládáním není kontrolované pití rozumné, protože to sebeovládání vyčerpává. A hlavně pronikavě zvyšuje riziko recidivy. U škodlivého užívaní to možné je, existují postupy, které člověk musí kontrolovat - velikost doušku a jejich frekvenci. U závislých bych to ale rozhodně nedoporučoval.
Kritika od zastánců konceptu kontrolovaného pití je zaměřena na to, že absolutní abstinence je často příliš velký extrém, který nedokážou lidé dodržet a tím je odrazuje od odvykání. Není tedy abstinence příliš extrémní metodou?
Je to přesně naopak, jak říkáte. A netýká se to jenom závislostí na alkoholu, ale i třeba poruchy příjmu potravy. Vystavovat se spouštěčům, když je člověk závislý, je velký nerozum. Nějaké spouštěče se samozřejmě objeví, ale ty se zvládnout dají. Nejsilnějším je ten, na kterém je člověk závislý. Jde o to, jak doktor vysvětlí pacientovi, co to bažení je, co je jeho nejsilnějším spouštěčem a látkou, která ho vyvolá. Člověk to buď pochopí, nebo ne. Pokud to nepochopí, bude pak v nesnázích.
Máte pár tipů pro duševní hygienu pro každého, aby závislosti předešel?
Klíčové je sebeuvědomování. Uvědomujte si, co se s vámi děje na tělesné i duševní úrovni. Jestliže jste dehydrovaní, napijte se vody. Jestliže máte málo pohybu, tak se pohybujte. Jestliže cítíte citovou vyprahlost, svěřte se příteli.
Prošel jste vy sám nějakou závislostí?
Musím se přiznat, že vypiju tak dva šálky čaje denně a mám to pod kontrolou.
Foto: Archiv Karla Nešpora
Jaký je tvůj život ve Švédsku?
Švédsko je nejlepší země! Doposud bylo velmi vstřícné ke všem kulturám. Švédsko mi dalo příležitost života, jaký bych v jiné zemi nemohla mít. Moji rodiče museli do Švédska uprchnout, já jsem se tu narodila. Jejich boj za svobodu mi tak dal příležitost dobře žít. Mám teď stejná práva jako kterýkoliv jiný Švéd či Švédka.
Jak se ti líbí na studiích v Litvě, v postkomunistické společnosti?
Ve Švédsku máme možnost si na studia půjčit, můžeme jít kamkoliv do světa. Já jsem nejdříve studovala v Paříži na Sorboně. Jednou se mě kamarád, který jel do Litvy dělat přijímačky, zeptal, jestli to nechci taky zkusit. Týden potom jsem byla přijata a stěhovala se. Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Litva byla nejdříve hodně jiná, než co jsem znala. Nebyla jsem na východní Evropu zvyklá. Pamatuju si, že jsem chodila po ulicích a usmívala se. Lidé se na mě dívali jako na blázna (smích). Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Společnost v Litvě se vyvíjí hodně rychle a je úžasné sledovat, jak se země dere dopředu. Pracují na tom tvrdě a mladá generace je stejná jako ve všech ostatních evropských zemích. Ta starší ale není.
Cítíš se jako kosmopolitní člověk, je důležité mít mezinárodní zkušenosti?
Ano. Jsem pro globalizaci a mezinárodní společenství. Jeden z důvodů, proč jsem si vybrala medicínu, je, že chci pracovat jako lékařka pro neziskové organizace. Nechci ale, aby to znělo jako klišé. Sním o tom od svých sedmnácti. Švédská vláda má program pracovních příležitostí pro studenty středních škol. Chtějí, aby student zažil různá pracovní prostředí, aby pochopil, jak fungují. Já jsem pracovala na oddělení dětské onkologie v nemocnici v Uppsale, to u mě zájem o medicínu probudilo. Na konci školy jsme psali esej a já psala o tom, jak cytostatika ovlivňují krevní hodnoty u dětí trpících akutní leukémií.
Tahle zkušenost ti tedy zásadně změnila život?
Já pocházím z rodiny, která vždy kladla důraz na humanistické hodnoty. Vždy jsme se doma bavili o tom, jak člověk má pracovat na zlepšování své společnosti, jak pracovat s lidskými právy a tak. To bylo inspirující. Ale to onkologické oddělení mě změnilo. Potkávala jsem tam děti mého věku. Byl tam jeden pacient, já vlastně ani nesměla k němu do pokoje, jen jsem ho zahlédla skrz škvíru dveří. Měl tři relapsy akutní leukémie, byl nadopovaný kortikosteroidy, unavený a smutný. Pomyslela jsem si: tohle je někdo mého věku a máme tak rozdílný život. Tady jsem já, dívám se na něj, tam je on, leží na posteli a pomalu umírá. To mi změnilo životní perspektivu. Naučila jsem se vážit si toho, co mám.
Jak se vyrovnáváš s takovými těžkými a emotivními situacemi při své práci?
Musela jsem čelit smrti a smutku už velmi brzo, když jsme přišli o některé členy rodiny. Nějakou dobu to trvalo, ale naučila jsem se s tím vyrovnat. V medicíně tohle ale může být hodně náročné. Někdy to se mnou otřese, s celými základy. Nevím proč to tak mám, ale zatím se zdá, že se s tím dokážu poprat. Mluvím o tom, co zažívám, což mi pomáhá. A jsme si blízké s mámou, které říkám vše.
Jsi stále optimistka? Přeci jen jsi viděla a zažila věci, které je velmi těžké předat nebo vysvětlit.
Když jsem začala medicínu, myslela jsem si, že zachráníme svět. Měla jsem dojem, že změna bude jednoduchá, pokud takhle bude přemýšlet každý. Jak člověk stárne a má více zkušeností, vidí, že prostor pro změnu tu je, ale není tak jednoduchá. Já jsem pořád optimistka, ale nezavírám ani oči nad problémy, která nás obklopují. Svět se zdá stále povrchnější. Ženy jsou pod velkým tlakem, musíme mít skvělou kariéru, mít dobrého partnera, být dobrými matkami… a musíme hlavně dobře vypadat. A tohle „dobře vypadat“ se u některých lidí dostává na úroveň šílenství. To, jak daleko jsou schopní zajít. U žen je to smutné, máme toho přece tolik co nabídnout.
Co je důležité pro tebe?
Prioritou pro mě je být dobrým člověkem vůči druhým, společnosti, světu… Tím myslím snažit se zlepšit naše okolí, naši situaci. Ať už jde o bezdomovce, změny ve vzdělávání nebo zdravotní systém.
To ale může být matoucí. Také Islámský stát si zřejmě myslí, že mění svět k lepšímu. Jak poznáme co je dobré a co špatné?
Řekla bych, že dobrý svět by byl místo, kde nikdo není nucený v něco věřit. Kde je každý svobodný a jeho volby nemají dopad na životy druhých. Můj život ve Švédsku je plný příležitostí. A když vidím lidi v jiných zemích, kteří takové šance jako já nemají, cítím nespravedlnost. Neznamená to, že bychom měli všichni žít podobně, ale každý by měl mít šanci se rozvíjet, učit se a růst. Ale odpověď na tuhle otázku, jak na základní úrovni rozeznávat dobré a špatné, je těžká a já nejsem filozof.
Jsi dcera uprchlíků. Jak vnímáš své kořeny? Identifikuješ se jako Švédka nebo Kurdka?
Kurdka. Kéž bych mohla říct, že mám obě identity. Protože se cítím i jako Švédka. Švédsko ale bylo dlouho relativně daleko od všech a tak se tam lidé v minulosti moc nemixovali. Každý měl blond vlasy a modré oči. Pokud jste nevypadali takhle, každý pozná, že nejste Švédi a každý se ptá, odkud jste. Nejste nikdy plně uznaní za Švédy, i když se tam narodíte. Já nemám ani přízvuk, ale zase nevypadám jako ostatní. Teď to je dokonce tak, že tak nějak musíte dokázat, že jste… dobří. Lidé mají stereotypní myšlení a až když si uvědomí, že nejste to, co se obávali, otevřou se a jsou velmi pohostinní. Mnoho mých známých se tak cítí. Jsme souzeni, ještě než dostaneme tu šanci a názor lidí na nás se změní.
Jsi tedy součástí dvou světů. Jak tě to obohacuje?
Kurdská kultura je velmi vřelá, pohostinná, přátelská a radostná. Protančíme se jak štěstím, tak smutkem. Pohostinnost je pro mě důležitá. Mluvím taky více řečmi, což je další plus. Patřím k největší etnické skupině lidí bez vlastního státu. To mi dává pocit, že musím za něco bojovat. Že musím být aktivní, snažit se o změnu a pomoc svojí zemi, aby jednou lidé v ní byli svobodní. Mnoho Kurdů říká, že se rodíme do boje, že si to nevybíráme. Mnoho národů Blízkého východu Kurdy totiž automaticky nenávidí.
Často se setávám s tím, že lidé v tvé situaci často říkají: „Když jsem ve Švédsku, lidé mně považují za Kurdku. Když jsem v zemi původu mých rodičů, lidé říkají, že jsem cizinka.“
Přesně tak. Vidí tě jako někoho, kdo není „odsud“. Nevím proč. Já mluvím plynně švédsky, ale lidé na první pohled vědí, že odsud nejsem. Možná je to oblečením, tím jak vypadám… nevím. Někdy je to smutné, protože nepatřím nikam.
O druhé a třetí generaci potomků migrantů se mnoho diskutuje. Ty jsi integrovaná, úspěšná mladá žena. Proč si myslíš, že někteří neuspějí?
Média myslím ten neúspěch druhé a třetí generace zveličují. Jsou tak vidět více, než ti „místní“, co také neuspějí. Nemyslím, že je mezi námi nakonec tak velký rozdíl. Já jsem vyrostla v prostředí, kde byli jak imigranti, tak rodilí Švédové. Nemyslím, že neúspěch je o původu, je to více o tom, jak vás rodina vychovává, jaké máte doma priority. Někteří lidé viní z neúspěšné integrace systém. Já jsem obklopená lidmi, kteří jsou úspěšně integrovaní a taky na tom hodně pracovali. Ve Švédsku to tak je. Když na sobě pracujete, dostanete příležitost a můžete dosáhnout na své sny. Hodně se ale diskutuje o problémech mezi generacemi a o tom, jak si navzájem porozumět. Když se u nás doma spolu bavíme, rodiče mi někdy říkají, že něčemu nerozumí. Je to ale otevřená diskuze. Slyšela jsem mámu, jak mluví s jinými rodiči o problémech s jejich dětmi. Říkala jim: „Musíte pochopit, že některé věci nepochopíte. A smířit se s tím.“
Pamatuješ si první návštěvu země tvých rodičů?
Byla jsem ještě holčička. Viděla jsem poprvé zemi, o které jsem tolik slyšela, odkud jsme přišli. Vyrostla jsem sice v kurdském prostředí, ale velmi dobře si pamatuju tu situaci v prvním obchodě, kdy prodavač mluvil s rodiči kurdsky. To mě šokovalo! Najednou mi došlo, že existuje něco jako kurdská společnost, že to není jen u nás doma. Tu zemi jsem si zamilovala, protože jsem se tu začala cítit doma. Byl to sice šok, ale nádherný. Plakala jsem celou cestu domů do Švédska.
Když se teď do Kurdistánu vracíš, co vnímáš jako jeho pozitiva a naopak negativa?
Pozitivní je, že nevidím velký rozdíl mezi mladou generací tady a ve Švédsku. Mám pocit, že jsme na tom stejně, asi díky globalizaci. Používáme stejná sociální média, bavíme se podobnýma věcma, máme podobné zájmy, rozumíme si… Vidím, že Kurdistán vzkvétá. Lidi tu tvrdě pracují na rozvoji země. A negativní? Nejsou tu rozhodně takové příležitosti. Je to tím, že se tu dlouho rozvoj uměle brzdil. Taky místní kultura může být podobně jako ostatní na Blízkém východě omezující. Jsou tu zvyky, které jsou staré, ale ty můžete vždy zpochybňovat. Nejsem tady v kontaktu s těmi nejextrémnějšími lidmi, ale nikdy jsem tu nezažila, že bych nemohla říct svůj názor nebo se oblékat, jak chci.
Jsou tady ženy v lepším postavení než v jiných muslimských zemích?
Já jsem osobně v mnoha nebyla. Takže na základě toho, co jsem četla, myslím, že ženy v Kurdistánu jsou svobodné. Jak víš, máme tu i ženy, které bojují proti Islámskému státu v armádě. Kurské ženy tvrdě pracují a já považuju za čest, že k nim patřím.
Co si ty myslíš o islámu?
Náboženství je osobní věc. Nebo by měla být. Náboženství je vztah mezi bohem a jednotlivcem. Je to na každém, čemu se rozhodne věřit, pokud je to osobní. Vaše víra by pak neměla být nucena nikomu jinému nebo zraňovat. Nikdo by neměl nikomu nic diktovat ani pokud je to třeba partner, ani pokud je to někdo úplně cizí. Já osobně mám jako nejvyšší hodnoty svobodu a rovnost.
Co v Kurdistánu děláš jako dobrovolnice?
Dělám tu průřezovou studii v táboře s kurdskými uprchlíky ze Sýrie. Zkoumám chronické komplikace diabetu. Ještě ale nemám výsledky.
Tahle země a tento region přijaly mnoho uprchlíků. Všimla sis nějakého napětí mezi místními a uprchlíky?
Dosud ne.
Jak to, že jsou Kurdové tak pohostinní?
Asi to máme v krvi. Ale snad všichni Kurdové mají někoho v rodině, kdo musel utíkat. Ať už jsou z Turecka, Sýrie, Íránu nebo Iráku. V minulých sto letech museli utíkat odevšud. A lidé na tohle nezapomínají.
Jaké jsou podmínky v táborech?
Přiznám se, že jsem pozitivně překvapená. Pracuju na klinice v základní zdravotnické péči a tam jsou podmínky standardní. Funguje organizace. Lidé se tu cítí bezpečně a jsou za to hodně vděční.
Chtějí se vrátit domů?
Ano. Ale někteří si tady už zařídili nový život. Je to hodně individuální.
Jak jsou na tom uprchlíci, pokud jde o duševní zdraví?
Podle toho, co jsem viděla, je duševní zdraví v táborech bráno vážně. Uprchlíci jsou traumatizovaní. A není to jen například o ztrátě končetiny nebo bombardování. Opustit domov, ztratit rodinné příslušníky, žít ve stanech, žít bez opravdového domova - všechny tyhle věci přispívají ke zhoršení pocitů a nálad. Pravděpodobně se to zhorší, pokud válka bude dál pokračovat. A možná to potrvá i dlouho poté.
Nejsme daleko od frontové linie, necítíš se tu v nebezpečí?
Když jsem přiletěla, říkala jsem si: „Proboha, do čeho jsem se to navezla?! Budu vlastně blízko skutečné války.“ Ale plynou dny a já se cítím bezpečně. Kurdové vědí, co dělají, jsou tu velmi pečlivé bezpečnostní kontroly, preventivní opatření. A taky si říkám, jaký je rozdíl mezi mnou a místními lidmi? A tohle je jejich každodenní život.
Jaký je tu společenský život? Co kultura a umění?
Kurdové jsou radostní a společenští lidé. Hudba tu vždycky byla důležitá. Já taky hraju na piano a zpívám. Moje máma maluje. A snad všichni Kurdové zbožňují tanec. A věř mi, kurdský tanec je umění!
Poznáváš ráda jiné kultury?
To ano. Myslím, že tyhle zkušenosti ze mě udělaly lepšího člověka. Když jste ze Švédska, narodíte se do takové bezpečné bubliny a všechno je dokonalé. Pak opustíte Skandinávii a ne všechno takové je. Na začátku se ptáte, jestli jste vlastně nebydleli v nějakém surrealistickém světě. Žádná země není jako Švédsko. Tím, že se učíš z jiných kultur, se rozvíjíš jako člověk. Jednou jsem měla pacienta, starší dámu okolo osmdesáti, s chronickou nemocí plic. Povídaly jsme si o životě a já se dozvěděla, že byla jednou z Litevek deportovaných na Sibiř. Když máš tyhle pacienty, je to jako přímo žít historii. To, co mi říkala, mi dalo větší přehled o životě, o tom, jak jiní lidé musí v životě bojovat. Je to smutná pravda, ale je to taky hodně zajímavé. Cestování a učení může lidem pomoct se pochopit, a toho je dnes hodně potřeba.
Poslední otázka, máš ráda hokej?
No to ani ne! (smích)
