Už je to 18 let, co Azari Mat Yasir vyučuje na malajsijské technické univerzitě architekturu. Během té doby ho až do dnešních dnů trápí především jedna věc, a to zastaralý působ, kterým firmy i nadále staví budovy či instalují všemožné vybavení veřejných prostor. Stále totiž opomíjejí lidi se speciálními potřebami. Protože už tuto skutečnost nemohl nadále přehlížet, rozhodl se na ni upozornit originálním způsobem. Vytvořil řadu kreseb, kterými trefně poukazuje na potíže, se kterými se mohou hendikepovaní lidé v Malajsii setkat, chtějí-li se na vozíku dostat domů či ven, otevřít si dveře nebo nastoupit do autobusu. „Jako architekti máme za úkol naplnit potřeby cílového zákazníka,“ uvádí Azari pro server Bored Panda a pokračuje: „Nicméně v Malajsii není snadný přístup snad nikdy prioritou kromě nemocnic. Většina výukových programů architektury, které nabízejí místní univerzity, se nijak výrazně nezaměřuje na takzvaný univerzální design, a to včetně mé univerzity.“ Důkazem, že se jeho kresby setkaly s vřelým přijetím i hlubokým pochopením, jsou desítky až stovky komentářů lidí z celého světa, které jeho kresby na Bored Panda zaujaly.
„V naší zemi bývala průměrná délka života nízká a lidé se stěží dožívali 60 let. Většina tedy umírala dřív, než se začali potýkat s potížemi s pohybem, a proto stavitelé budov v Malajsii v 70. a 80. letech nebrali univerzální design na zřetel. V současnosti se lidé dožívají v průměru 70 let, naše myšlení se však nezměnilo a budovy se nadále staví původním způsobem,“ vysvětluje Azari.
„K tomu, že jsou některá parkovací místa vyhrazena pro hendikepované, existuje důvod. Tím ale není vaše motorka!“ Řada lidí má své zkušenosti, jaké to je, nemoci se dostat do svého vlastního auta. „Tohle mě dokáže naštvat,“ komentuje uživatelka Carol Emory kresbu. „Manžel mé kamarádky je na vozíku. Jejich van má postranní rampu, po které se dostává do a z auta. Už jsme tolikrát seděli na parkovišti, kde se nám roztékal nákup, protože jsme nebyli schopní dohledat majitele auta, který zabral část parkovacího stání pro hendikepované.“
„Pro případ, že byste se divili, proč jsou nové bankomaty navrženy tak, že jsou posazené poměrně nízko a je mírně nepohodlné je obsluhovat vestoje.“ A Michał Jastrzębski připisuje v komentáři další důvod: „Můžete tím také vlastním tělem snáz zakrýt monitor a klávesnici před kolemjdoucími.“
„Jsou tu lidé, kteří na celé roky „uvízli“ v domech bez výtahu!“ Kresba, na které se paní na vozíku posmutněle dívá přes balkon ven, vzbudila ve sledujících řadu emocí, smutek i vztek. Poukazují na to, že domy bez výtahu omezují v pohybu nejen hendikepované, seniory, ale také rodiny s dětmi.
“Věděli jste, že některé nájezdové rampy jsou prudší, než by měly být?“ ptá se Azari u kresby, na níž vozíčkář se strachem v očích sviští z rampy dolů.
„Někdy by se hodila spíš klika,“ naráží autor kreseb na skutečnost, že člověk, který z jakéhokoli důvodu přišel o část ruky, si dveře s koulí jen těžko otevře. A komentující poukazují také na podle nich velmi nešikovné dotekové panely místo klasických tlačítek ve výtazích.
„Rampy pro hendikepované také umožňují neslyšícím pokračovat v konverzaci.“ Lidé v komentářích Azarimu děkují za kresbu, bez níž by si, jak sami říkají, neuvědomili, že rampa může sloužit i lidem se sluchovým postižením.
„Jako by se snad některé dveře neměly zavírat!“ poukazuje na skutečnost, že dveře na toaletách pro hendikepované se mnohdy otevírají velmi nešikovně dovnitř místo ven. Pokud tedy místnost navštíví vozíčkář, je velmi pravděpodobné, že přes vozík nebude moci dveře zavřít. Což potvrzuje v komentářích i Mrta Brzoza: „Nechápu, proč jsou dveře na amerických toaletách otvírány dovnitř a ne ven. V Polsku se vždy otevírají ven a nikdy mě těmi dveřmi nikdo netrefil. Lidi přeci dveře od záchodu neotvírají výkopem z karate. A pokud dveře otevřete ven, máte pak uvnitř víc místa.“
„Věděli jste, že se někteří z nás nedostanou ani do vlastního domu?“ ptá se Azari kresbou, na níž vozíčkář nakukuje do domovních dveří. K těm vede několik schodů. „Já bych se teda do vlastního domu rozhodně nedostal, pokud bych skončil na vozíku. Alespoň tedy ne bez výrazné pomoci. Děsivá představa,“ komentuje kresbu uživatel Night Owl.
„I na tak prosté věci, jako je výška pultu na recepci, záleží!“ upozorňuje autor a přidávají se lidé v komentářích: „Nenávidím chodit na taková místa. Vždycky se člověku dostane toho naštvaného pohledu recepční nebo obsluhy, když musejí vstát a vynaložit nějaké úsilí. Není to všude, ale je to tak časté, až mě to děsí,“ píše L McN.
Azari své kresby původně sdílel na Facebooku, kde získaly pozornost. „Nyní se zasazuji o univerzální design v malajsijských školách architektury, aby se tento koncept dostal alespoň do několika přednášek, když už by neměl svůj vlastní předmět,“ říká Azari. Je si podle svých slov vědom toho, že změna vyžaduje čas. On sám se snaží šířit povědomí o tomto tématu mezi budoucími architekty, aby byli připraveni se do budoucna umět s univerzálním designem vypořádat.
Foto: Azari Mat Yasir