„Podle našich průzkumů víme, že máme okolo 60 % matek samoživitelek, a to většinou se dvěma a více dětmi, většinou mladšího věku,” říká Barbora Pšenicová z organizace ROZKOŠ bez RIZIKA, která se ženami v sexbyznysu pracuje. Do této profese je nejčastěji ženou finanční problémy a dluhy. Podle ní však právě samoživitelky představy veřejnosti o tom, jak taková žena vypadá, nenaplňují. „Je zajímavější slyšet, že to je feťačka, nejlépe Romka, která měla osm dětí, které jsou v dětském domově, a ona teď stojí na ulici a sbírá pro sebe a svého partnera peníze na drogu. Takhle to ale většinou není. Mediálně ale samozřejmě lépe prodáme tenhle obraz než příběh matky samoživitelky, která to dělá proto, že její manžel odešel za jinou, neplatí jí alimenty a ona je proto ve finanční tísni,” uvádí. Stigma, kterému ženy ze sexbyznysu čelí, pak podle ní zvyšuje jak riziko přenosu pohlavních nemocí, tak zejména násilí, s nímž má podle zjištění organizace zkušenost na 90 % z nich. „Protože ženy v současné chvíli neohlašují žádné trestné činy. Pokud je na nich pácháno nějaké násilí, rozhodně se s tím nikomu nesvěří,” zdůrazňuje.
Dá se nějak charakterizovat žena, která v sexbyznysu působí?
Představy veřejnosti utváří mediální obraz a my samozřejmě víme, že není reálný. Klasická naše klientka podle tohoto obrazu žije na ulici, s největší pravděpodobností má děrované silonky, červenou pusu a růžovou kabelku, se kterou točí. Takhle ale naše klientky nevypadají. Dost pravděpodobně se s nimi málokdo setká, protože na ulici je podle našeho odhadu asi 8 % žen ze sexbyznysu, tedy minimum. Většina žen působí na privátní scéně. To znamená, že mají byty, na kterých své služby nabízejí - buď ve skupině, nebo individuálně. Dost často na ženě na ulici nikdo nepozná, že jde o ženu ze sexbyznysu. Je to mnohdy úplně normální ženská, jako jsem já a jako jsou mé kolegyně. Což dokazuje i fakt, že pokud chodíme do terénu na ulici, je nás městská policie schopná zastavit a legitimovat v domnění, že jsme ženy ze sexbyznysu (smích). Podle našich průzkumů víme, že máme okolo 60 % matek samoživitelek, a to většinou se dvěma a více dětmi, většinou mladšího věku. Víme, že ženy, které vstupují do sexbyznysu poměrně brzo, tedy ještě před osmnáctým rokem, jsou většinou ze znevýhodněného prostředí. Pokud jde o ženu, která se k tomu rozhodne například ve 25 letech z ekonomických důvodů, je to jiný případ a ty jsou také častější. Průměrný věk je přibližně 30 let, ale je to velice těžké odhadnout. Žena v sexbyznysu vydrží přibližně 7 let. To je respektive doba, kdy ty služby dokáže poskytovat, aby to na ní nezanechalo dlouhodobější následky, i doba, po kterou může být žádanější. O věku to ale není. Měli jsme klientky, které měly čerstvě 18, měly jsme i takovou, které bylo přes 70 let. Standard se pohybuje mezi 20 a 40 lety.
Proč se ženy do sexbyznysu nejčastěji pouštějí?
Těch důvodů, proč žena začne poskytovat sexuální placené služby, je samozřejmě několik. Jedním z nich je, že ji sex baví. Máme spousty klientek, které jsou smířené s riziky sexbyznysu, a tu práci rády dělají. Je to samozřejmě úplně jiná skupina žen než ty, které jsou k prostituci v podstatě dohnané nějakými vnějšími okolnostmi. Je to pro ně jediné východisko ze situace, ve které se nacházejí. A to hledisko je většinou ekonomické. Ty peníze jsou rychlé, nepodléhají žádným exekučním srážkám a mohou být v některých případech i poměrně vysoké. Na druhou stranu jde také o to, že žena s dvěma dětmi nemůže pracovat na směny. Když má jedno dítě ve školce, druhé ve škole a stará se o ně úplně sama, musí je do těch zařízení odvádět. Ta možnost nočního výdělku pak pro ni může být dost zajímavá, protože dá děti spát a někdo jí je pohlídá. Když se vrátí, děti spí. Současně se jim pak může věnovat celý den a nikdo si ničeho nevšimne.
Jaká jsou rizika práce v sexbyznysu?
Jedním z největších je riziko násilí. Od ekonomického přes psychické až po nějakou formu fyzického násilí. Víme, že až přes 90 % žen ze sexbyznysu se s nějakým jeho druhem setkalo. Většinou se jedná o jeho lehčí formy, ale i ty jsou u takové práce daleko častější než například při zastávání pozice úřednice. Řada zákazníků nerespektuje, že si kupuje službu, nikoliv ženu. Mají pocit, že tím, že zaplatí, si s ní mohou dělat, co chtějí. Objevuje se také velký tlak na nedodržování pravidel bezpečného sexu, což znamená, že je tlak na sex bez kondomu, protože připlatím pětistovku. Tím se značně zvyšuje riziko zdravotní, kdy je žena vystavena vyšší šanci na nakažení se nějakou pohlavně přenosnou infekcí. Dalším rizikem je, že pokud žije v anonymitě na menším městě a má například ty dvě malé děti, tak kdyby vyšlo najevo, že je ženou ze sexbyznysu, začal by se o ní s největší pravděpodobností zajímat OSPOD, mohla by ji dehonestovat vlastní rodina. V rámci stigmatu, které tu o práci v sexbyznysu panuje, se nikdo asi nechce dozvědět, že jeho dcera pracuje v sexbyznysu. Ačkoliv by se dalo říct, že my to v určitých případech považujeme za práci.
Rodiny i děti těchto žen o tom často neví. Jak je možné, že se to ženě podaří udržet v tajnosti?
Rodiny o tom neví skoro nikdy. Je velice málo žen, které se někomu blízkému svěří. A pokud se tak stane, je tomu tak často proto, že to manžel nebo partner ví. Jdou do toho vztahu s tím, že žena sexuální služby poskytuje, jindy se může stát, že manažerem ženy je právě její partner. V případě žen na ulici to může být také kvůli drogám. Na ulici ta anonymita není tak striktní, opakem je zejména případ privátních nebo klubových žen. A udrží to v tajnosti úplně jednoduše. Zaobalí to tak, že po večerech dělají jinou práci. My současně máme představu vykřičených klubů s červenými lampičkami, ale ty priváty fungují i přes den. Dnes je to tedy i tak, že muži tuto službu využívají i přes den, o polední pauze, kdy mají tyto ženy například děti ve škole nebo školce. Po práci si je vyzvednou a nikdo to neví. Předpokládám, že pokud žena žije 120 kilometrů od své rodiny a jezdí za ní na víkend, tak ta rodina ani nemá potřebu se po tom pídit. Ženy mohou být také nahlášeny na úřadu práce, mívají také ještě práci navíc. Myslím však, že většina z těch žen žije velice uzavřený život. To, že o té práci nemluví, protože ani nemají s kým, je pro ně dost náročné. Což je také důvod, proč jsme tu my. Mohou se na nás obracet a také to dělají.
Proč o tom se svým okolím nemluví?
Protože by to pro tu ženu samotnou bylo výrazně devastační. Společnost si myslí, že pracovat jako prostitutka je asi nejhorší povolání na světě. Je to automatická degradace ženy. Když se přitom podíváte na názory ze zahraničí, vidíme dva pohledy na sexbyznys. Jedním je, že jde o násilí na ženách, druhým, že jde o práci. My jako ROZKOŠ bez RIZIKA razíme teorii, že sexbyznys je práce. Přistupujeme k tomu ale tak, že klientka musí být informována. Musí vědět, do čeho vstupuje a proč, jestli nemá jinou variantu výdělku. Pokud je vnímán sexbyznys jako násilí na ženách, operuje se ve společnosti lépe s myšlenkou, že jsou to ženy týrané, přivázané někde u topení ve sklepě klubu. Což je velice ojedinělé, ačkoliv se to samozřejmě stát může. Pak jde ale o obchod s lidmi, který se řeší úplně jinak. Většinou se týká cizinek. Tohle ale pod sexbyznysem vidí veřejnost. Je pro ni také zajímavější slyšet, že to je feťačka, nejlépe Romka, která měla osm dětí, které jsou v dětském domově, a ona teď stojí na ulici a sbírá pro sebe a svého partnera peníze na drogu. Takhle to ale většinou není, takových případů je strašně málo. Mediálně ale samozřejmě lépe prodáme tenhle obraz, než příběh matky samoživitelky, která to dělá proto, že její manžel odešel za jinou, neplatí jí alimenty a ona je proto ve finanční tísni. To lidé moc poslouchat nechtějí a nebudou to zatím ani akceptovat. Nejprve by muselo dojít k odstranění stigmatu toho povolání. Tvrzení, že všechny pracovnice jsou obchodované, je zavíráním očí před tou problematikou. Obecně jsme jako R-R proti snahám vytlačit sexbyznys z veřejného prostoru a schovat za nějakou zeď. Protože když to schováme, tak to sice neuvidíme, ale tomu, aby ty ženy byly respektované a mohly s tím jít ven, to nepomůže. My především víme, že zavírání do nějaké škatulky není funkční, což potvrzuje řada meta analýz z posledních deseti let. Je jednoznačně prokázané, že jakákoliv represe těchto jevů, a je jedno, jestli jde o sexbyznys, drogy nebo bezdomovectví, nevede nikdy ke kýženému výsledku. To, že to schováte, znamená, že to naopak rozbují v šedé zóně a dojde to do míst, kam by to dojít nikdy nemuselo.
Má to stigma vliv na míru rizika spojeného se sexbyznysem?
Velký. Má největší vliv na to násilí samotné. Protože ženy v současné chvíli neohlašují žádné trestné činy. Pokud je na nich pácháno nějaké násilí, rozhodně se s tím nikomu nesvěří. I když mají přenosnou infekci, léčí se a služby neposkytují, nemají se komu svěřit. Přitom naše ženy ze sexbyznysu na tu zdravotní stránku věci hodně dají, i ony jsou tlačeny k tomu sexu bez kondomu. Věříme tomu, že kdyby se o tom více mluvilo na veřejnosti a k zákazníkům by se dostala zpráva, že není trestné chodit do sex klubu, je ale nutné se chránit, mohli bychom snížit riziko přenosu takových infekcí. A netýká se to jen zdraví. Ve chvíli, kdy žena bude moct beze strachu oznámit, že ji někdo znásilnil, se může výrazně snížit i násilí. Protože ti zákazníci si to potom o to méně dovolí. A to i v případě, že ji někdo okrade o peníze. Nebo že vykoná domluvenou práci a zákazník jí nezaplatí. To, že by mohla jít a někoho žalovat, a nejlépe, že by takový člověk byl za takový čin souzen a odsouzen, by vedlo ke snížení páchání takových činů.
Proč to stigma dopadá zejména na ženy, které tu práci vykonávají, ale ne tak úplně na jejich zákazníky?
Na jednu stranu zaplaťpánbůh že není. Například Švédsko zavedlo kriminalizaci zákazníků a moc si tím nepomohlo. Nevede to totiž k tomu, že by muži méně žádali, ale spíše k tomu, že to dělají tajně a o to víc se pak schovává i ta žena, která službu poskytuje. U nás tvoří většinu zákazníků Češi. To znamená, že jim asi něco chybí. Může to být speciální sexuální praktika, kterou doma manželka dělat nechce, může to být nedostatek sexu, což je u partnerských párů velmi častý problém. Ta sexuální pracovnice to vlastně vykrývá. Ony samy o sobě často mluví jako o terapeutkách, které muži nabídnou, co mu doma partnerka nedá, a on se pak vrátí domů. To je ale, podle mě, pro řadu žen nepřijatelné. Lidé mají obecně pocit, že je ta práce něco špatného a ošklivého, co by se dít nemělo. Otázkou je, zda jsou ošklivé a špatné ty ženy nebo ten sex? Protože sex asi špatný a ošklivý není, když ho téměř všichni dělají. Paradoxně ale ty ženy, které ho nabízejí za peníze, špatné a ošklivé jsou. Možná jde o tu intimitu, kterou při sexu cítíme a vnímáme jako niterní záležitost dvou lidí, jako lásku. V případě sexuálních služeb tam láska není, je to proto špatné? Pro mě ne, pro nás v R-R ne a najde se jistě spousta lidí, kteří to tak mají a třeba to jen veřejně nehlásí do světa.
Chtějí s tím ty ženy přestat? Je to snadné?
Jsou ženy, které s tím určitě přestat chtějí. Mnoho z nich narovinu řekne: „Já bych potřebovala vydělat, abych tu už nemusela být.” Takže řada z nich považuje sexbyznys za jednorázovou záležitost. „Tři roky tu budu poskytovat ty služby, vydělám takové peníze, abych umořila dluh a pak budu dělat něco jiného.” Rozhodně to není super povolání pro všechny, ale spíš alternativa vydělat peníze a ze sexbyznysu zase odejít. Jsou ženy, které ale odejít nechtějí a nikdy neodejdou. Mají vlastní salony, je to pro ně reálný způsob obživy. Pokud se pak žena rozhodne tuto práci opustit, jde o dlouhodobý proces. Recidiva je poměrně častá. Víme, že ten proces, než se dokáže plně odpoutat, trvá minimálně dva roky. Přestože totiž zahodí simkartu, na kterou jí někdo volá, tak má nějaký privát, musí se vyvázat ze smluvních závazků. Pokud to dělá kvůli dluhům, musí zajistit svůj alternatvní způsob obživy. Musí mít práci, která ji uživí a splácení dluhů pokryje. O tom vypovídá i to, že za poslední dva roky s klientkami nejčastěji řešíme právě dluhy a bydlení. Vedle toho ale musí běžet také nějaká terapeutická práce, protože se klientka musí se vším vyrovnat. Nejde o to, že by ji ta práce za všech okolností devastovala, ale pokud se setkala s nějakou nepříjemnou okolností, potřebujete to sdílet. Některé z nich mají také ne úplně pozitivní vztah k mužům. Pokud jim například bylo fyzicky ublíženo, i jejich další sexuální život a soužití s mužem bude náročnější.
Setkávám se s názorem, včetně některých feminististických aktivistek, že je sexbyznys výhradně vykořisťováním žen. Nemají pravdu?
Například Česká ženská lobby si myslí něco podobného. My s tím vůbec nesouhlasíme. Protože být feministickou organizací a generalizovat takovým způsobem, nejde dohromady. Ještě v kontextu žen, o kterých mluvíme a které jsou schopny o sobě samy přemýšlet a samy za sebe rozhodovat. My budeme rozhodovat za ně? To přeci v té feministické myšlence nedává vůbec žádný smysl. My razíme empowerment. Nevodíme naše klientky za ruku. Ukážeme jim alternativy a ony musí udělat rozhodnutí, i ty první kroky, samy. My jim můžeme pomoct, měli bychom je upozornit na možný průšvih, ale nejsme pečovatelky. Pokud se rozhodnou, že je pro ně teď nejlepší alternativou pracovat v sexbyznysu, tak my jsme ti poslední, kteří by jim měli kázat, co mají, nebo nemají dělat. Ten problém je systémový. Ne v tom smyslu, že systém sexbyznys umožnuje, ale že do toho sexbyznysu tu ženu vůbec dožene. My tu vlastně jen hasíme to, že je systém schopen dotlačit ženu do rychlého zisku, protože ty peníze nemá a akutně je potřebuje. Pokud stát není schopen tomuto zamezit, tak jí pojďme pomoci, aby pro ni sexbyznys nebyl devastační. My se v terapeutických výcvicích učíme, že klient musí odpovědnost převzít sám, musí být připraven na změnu a musí o ni sám stát, případně si být vědom plně toho, co dělá. Když nebude mít ten proces zinternalizovaný a nebude o něm přesvědčen, nebude mít žádný efekt. Nemůžeme přijít za tou ženou a říct, že sexbyznys je násilí a vykořisťování a ona ho nemá dělat. To popírá celý koncept sociální práce.
Co tedy Rozkoš bez Rizika dělá?
Standardně poskytujeme sociální služby. Máme odborné poradenství i terénní programy. Působíme skoro po celé republice, vyjíždí terénní týmy, provozujeme poradenská centra, kde máme i zdravotní služby, a to i napříč regiony. Testujeme ženy na pohlavně přenosné infekce, poskytujeme kompletní dermatologické vyšetření od lékaře a je od nás většinou zdarma. Naše sociální poradenství se nejčastěji týká bytové problematiky, dluhů, ale dost často také řešíme rodinné problémy nebo kolize s úřady. Pomáháme ale také obětem trestné činnosti, což je velký problém, protože jak jsem říkala, ženy ji většinou nechtějí nahlásit. Máme ale také vlastní divadelní spolek, provádíme výzkumy, přednášíme a snažíme se o osvětu. Jak o bezpečném sexu, tak o podobě sexbyznysu, čímž se snažíme narušovat zažité představy o něm.
Je u nás poskytování sexuálních služeb legální?
Ano, náš trestní zákoník postihuje jen kuplířství. Tu ženu by musel někdo prodávat. Nešťastné ale je, že pokud budeš mít privát s dalšími třemi holkami, které ti budou přidávat na nájem, ale ty budeš ten držitel, může to být jako kuplířství klasifikováno, i kdyby tam ta žena sama poskytovala placené sexuální služby. Pokud by se to provalilo, mohla by ta žena být stíhána, což by byla katastrofa. Tím, že jich je na tom bytě víc, snížuje riziko zásilnění, fyzického násilí nebo krádeže peněz. Čím víc jich tam je, tím větší mají šanci se někoho dovolat. Proto není ani úplně řešení stíhání majitelů klubů za kuplířství. Na jednu stranu je dobře, že je trestána nezákonná činnost, na stranu druhou jsou tam ty holky aspoň pod nějakou kontrolou a nikdo už neví, že jsou často v dobrém vztahu s majitelem. Jsou tam vyhazovači, nouzová tlačítka. Rozhodně je to bezpečnější než escort, kdy člověk jede k někomu cizímu do bytu. Jednotlivá města si k tomu mohou ale uplatnit vyhlášku, která na jejich území prostituci zakazuje, respektive tu provozovanou venku. Těch obcí je dnes asi padesát. Nemá to však za následek její potlačení, ale to, že se více schovávají, protože nechtějí dostat pokutu. Ty ženy, které pracují na ulici, jsou navíc často ty v nejhorší situaci, v dluhové pasti. Když dostanou třikrát za sebou pokutu, dost pravděpodobně ji nikdy nezaplatí, ten papír zahodí. A to znamená, že budou mít další dluh, který bude stále narůstat.
Foto: Lukáš Houdek