Janu Rothovi, který podstoupil jednu dobrovolnou hospitalizaci v bohnické nemocnici, se splnil dětský sen, stát se hercem. „Měl jsem divadlo od střední školy rád, ale nikdy jsem se neodvážil se v něm realizovat,“ popisuje svou cestu na pódium. „Po propuštění z jedné hospitalizace jsme se bavili o tom, co mám rád a ve Fokusu mi poradili zkusit Bohnickou divadelní společnost.“ Jan hraje už třetím rokem a baví jej rozesmát, zaujmout lidi a prožívat dobrodružství divadla, i když při tom zažívá trému. „Nečekal jsem, že si budu moct zahrát na prknech Činoherního klubu, ve Španělsku, na festivalech.“
Členové Bohnické divadelní společnosti si o svých duševních onemocněních moc nepovídají, soustředí se na práci. „Většinou jde o psychotické poruchy, ale máme mezi námi taky člověka, který strávil většinu života na ulici, ale i lidi s velmi prestižním zaměstnáním – a nikdo tu mezi sebou nedělá rozdíly,“ říká Vendula Kodetová, šéfka souboru. Do souboru herci přicházejí na doporučení lékařů či neziskových organizací. Volně odcházejí a vracejí se, v době, kdy jim je lépe, či hůře. Dvanáct až patnáct lidí se tak schází většinou na jednu zkoušku týdně. Podle Honzy se snaží především lidem ukázat, že v životě se dá potkat ledacos. Vítaný je tu kdokoliv, kdo má zájem, zkusí si to a vychází s lidmi v souboru.
Letos tento malý divadelní soubor oslavil 27 let existence. Vznikl na půdě psychiatrické nemocnice v Bohnicích začátkem devadesátých let. „Od začátku jsou zdravým jádrem souboru psychiatricky nemocní lidé - herci,“ říká Vendula. „Je to podle názvu společenství. Je to od počátku otevřená, volná, v dobrém slova smyslu bláznivá formace lidí s různými stupni onemocnění a diagnóz,“ pokračuje. Herci pak v souboru uplatňují své specifické nadaní zvláštní expresivitou a přítomností na jevišti. Čas od času doplňují soubor profesionální divadelníci, herci nebo studenti herectví. Práce s Bohnickou divadelní společností považuje Vendula dokonce za zajímavější než v běžném divadle, je tu neustále co objevovat, neustále nějaká výzva.
Společná cesta
Divadlo se neprofiluje jako amatérské. Lidé společně tvoří díky potřebě se umělecky vyjádřit a berou své působení v něm jako společnou cestu. Vendula Kodetová se přidala k divadlu na jeho samém počátku, když nastupovala na studium divadelní vědy. Impuls k založení přišel od tehdejšího ředitele léčebny Zdeňka Bašného. „Měla jsem kamarády, kteří byli na psychiatrii a to prostředí jsem znala,“ popisuje Vendula jednu ze svých motivací. „Říkala jsem si, že to zkrátka máme zkusit. Představovala jsem si na počátku, že to bude taková laboratoř, všude kolem bílé pláště, ale bylo to hodně spontánní.“
Skupina se na počátku zformovala velmi rychle, zejména z chronických pacientů léčebny. Na první zájezdy ještě jezdil se skupinou psychiatr. Zájem o divadlo byl mezi diváky od začátku, a to i díky tomu, že Bohnická divadelní společnost různým způsobem zpracovává téma nedobrovolného vyloučení člověka ze společnosti kvůli nálepce blázna či podivína. V posledních letech vypráví především experimentálním způsobem, pomocí fyzického divadla, životní osudy umělců s duševním onemocněním, jako byli básnířka Silvie Plathová, malířka Frida Kahlo, divadelník Antonin Artaud či básník Ivan Blatný. Repertoár skupina i Vendula vybírají s kolegyní, choreografkou Ivanou Hessovou. Herci své životní epizody, své vzestupy a pády zapracovávají do představení, pouze pokud svobodně chtějí. Tvoří se tu kolektivně a spolupracují všichni. „Všichni jsme byli Ivan Blatný. Každý z nás ztvárnil něco z jeho života, nějakou etapu, nějaký okamžik, něco důležitého.“ vypráví Honza. „Celá hra byla propojena jeho vlastní vnitřní výpovědí.“
Terapeutický efekt
Podle Venduly má divadlo v sobě léčebný a terapeutický efekt. Představuje složitou situaci, ve které musíte pracovat se svojí rolí. Ztělesňujete zároveň sám sebe, roli, komunikujete s diváky, s herci. Je potřeba zvládat krizové situace. Divadlo je tak výborná škola pro život, je to tréninkový a zároveň svobodný prostor. Proto neusilují o terapii, ale o autentický životní zážitek a výpověď, která lidem pomáhá sama o sobě.
Poppy Šabatová, která hraje rok a má za sebou pět vystoupení, se dostala do souboru na návrh kamaráda. „Rozhodla jsem se správně pro jedinou možnost, začít hrát.“ Bydlela v té době v chráněném bydlení zaměřeném na osamostatnění v době, kdy si hledala bydlení vlastní. „Zpomalí se mi tlukot srdce a člověk se zklidní. Věnovat se umění je dobré pro úplně všechny,” říká Poppy. Těší se na čtvrtky a každou zkoušku. Vystupování před lidmi nepovažuje za problém.
Vendula si nicméně myslí, že divadelníci uspěli více v zahraničí, kde je o podobná divadla větší zájem. V poslední době se česká společnost chce více bavit a vybírá si raději bezproblémové rozptýlení. Téma duševního zdraví a psychiatrických onemocnění je něco, za co se člověk musí prát. Výzvou pro skupinu je také vybojovat si renomé v konkurenci ostatních divadel.
Foto: Archiv BDS