Bertine Bahige vyrostl na východě Demokratické republiky Kongo a jeho snem bylo stát se lékařem. Vše se však změnilo, když mu bylo třináct let a do jeho rodného města přijelo rebelské uskupení Mai Mai, které začalo obcházet stavení a sbírat po rodinách nové rekruty. „Nejtěžší bylo podívat se do očí svých rodičů a vědět, že nás od sebe úplně oddělí. Od všeho, co vám bylo po váš dosavadní život blízké,” uvádí pro UNHCR, která jeho příběh přinesla. V zajetí strávil dva roky, než se rozhodl uprchnout. Nebyl schopen přijmout způsob, jak se navzájem dětští vojáci terorizovali. „Věděl jsem, že by to mohl být můj konec. Ale musel jsem pokusit své štěstí,” přiznává. Vydal se na náročnou cestu, která ho po mnoha letech přivedla do pozice, ve kterou ani nedoufal.
Bertine po útěku z dětské armády absolvoval stovky kilometrů dlouhou a náročnou cestu přes jezero Tanganika, kde ho na svou loďku zdarma přijal jeden z rybářů. Ten mu pak také umožnil ukrýt se na korbě svého náklaďáku plného vysušených slaných ryb. Ty byly po několik dní také jeho jedinou stravou.
Když pak vystoupil a vydal se na cestu pěšky, zkolaboval u jednoho ze stromů v pustině. Když se probral, byli kolem něj cizí lidé, kteří mluvili jazykem, jemuž nerozuměl. Ukázalo se, že je v Mozambiku a lidé jsou z tamního uprchlického tábora v Maputu pod správou UNHCR, kde pak Bertine strávil pět let.
Jeho největší obavou bylo, že se mu nepodaří získat vysněné vzdělání. Střední škola totiž v táboře nebyla, neměl tedy kde pokračovat ve studiu. Po několika pohovorech mu ale bylo sděleno, že bude jedním ze šťastlivců a dočká se přesídlení. V té době ještě netušil, co přesně to znamená. Později mu došlo, že dostane příležitost začít nový život ve Spojených státech. O tom, že se takový sen plní jen hrstce uprchlíků ve světě, svědčí také statistiky z roku 2017, kdy bylo do přesídlovacího programu UNHCR do třetích zemí, kterého se účastní na 35 států po celém světě, zařazeno jen necelé procento z nich.
Tři zaměstnání a do školy na kole
Do amerického Baltimoru dorazil roku 2004. Záhy si našel práci v místním Burger Kingu, kde začínal na uklízečské pozici, brzy se však vypracoval na pokladního. „Dostal jsem příležitost začít nový život, získat vzdělání, a tak jsem z toho chtěl vytěžit maximum,” uvádí. V jeden moment tak měl tři zaměstnání a vedle toho po večerech studoval. Protože neměl auto, jezdil do školy 10 kilometrů na kole. Podle svých slov nevynechal jedinou přednášku. A protože byl výtečným studentem, dostalo se mu pro něj revoluční nabídky na stipendium na University of Wyoming.
Bertine a jeho dvě dcery
Na vysoké pak také potkal svou ženu, s níž má dnes dvě děti. Po dosažení titulu z matematiky a jejího vyučování se přestěhoval do města Gillette, kde získal práci středoškolského učitele. Dnes, o několik let později, je ředitelem základní školy v Rawhide. Na svou předchozí školu však nezapomněl. Dosud trénuje tamní studenty ve fotbale. „Tahle země dala šanci někomu, kdo neměl vůbec nic. To ze mě udělalo toho, kým dnes jsem,” říká Bertine. „Vrátit něco proto vnímám jako svou občanskou povinnost,” doplňuje.
Zažít úspěch
„Ve společnosti panuje nedorozumění v tom, kdo uprchlíci jsou a co chtějí. Všichni uprchlíci si přejí příležitost,” řekl ve svém loňském projevu v sídle OSN v New Yorku. „Často se na to díváme jako: ‚Kolik mě to bude stát?’ A nedokážeme se na to podívat z jiného úhlu: ‚Co nám mohou uprchlíci nabídnout? Jak mohou naši komunitu obohatit?’”
Bertine při projevu v OSN
I díky tomu, čím si jako dítě sám prošel, úspěšně a rád pracuje také s ohroženými dětmi. Dokáže jim totiž také snáze než řada běžných učitelů porozumět. A děti mu důvěřují. „Rozumím tomu, odkud pochází, jaké je mít hlad, myslet si, že je proti tobě celý svět, nerozumět anglicky,” líčí. „Současně ale rozumím, že mám příležitost jim ukázat, že úspěch zažít mohou.” O tom, že se mu práce s takovými dětmi daří, svědčí také bývalí žáci, kteří i po opuštění školy za Bertinem občas docházejí pro rady i podporu.
Foto: UNHCR/Cynthia Hunter